ZEN nejen JIZERSKOHORSKÝ

Pozdní podzim, časná zima. Prolnutí dvou ročních období. Někdo za zimu považuje až skutečně tu kalendářní, začínající 21. prosince. Jiný zase mluví o počátku zimy od prvního prosincového dne. Pro mě ZIMA nastává s prvním sněhovou epizodou, byť třeba jen kratičkou. Tehdy se zavře i silnice přes hory, což v kombinaci s úbytkem času v důsledku zkracujících se dní znamená, že příliš prostoru na výpravy do hor nezbývá. A tak se zazimuji. Přichází čas hibernace a spolu s ním JIZERSKOHORSKÝ ZEN.

Nejsem mistr Zenu. Ani jím nikdy nebudu, protože tím směrem se neubírám, částečnou inspiraci ale přijmout mohu. Pokud se nemýlím, stoupenci tohoto učení směřovali svoji duchovní praxi k probuzení a na své cestě odmítali i rozličná předání zkušeností a prožitků formou zapsaných textů. A to se mi líbí. Koresponduje to s mou zimní leností.

Nechce se mi psát, tvořit videa, necítím potřebu nic sdělovat, sdílet ani se dělit o zážitky. Sobectví? Nikoliv. Jen potřeba vnitřního klidu a “zabydlení prožitku uvnitř mě samotného” aniž by byl vyjádřen slovy a tím pádem jaksi katalogizován, uspořádán a nabídnut dál – případnému zájemci k pročtení.

Přestože jsou dny krátké, stojím často někde uprostřed lesa či nadohled od skal. Sám, se psem, ráno, večer, za chumelenice, pod modrým nebem nebo černou oblohou. A přesně tak jednoduše to stačí. Co k tomu psát?! Nádech, výdech, vědomý dech, vědomí života. Ale přeci jen….kdo chcete, popřemýšlejte si nad dalšími odstavci, které nemají býti radou, předanou zkušeností. Jsou to myšlenky, které jsem si – někde v lesích s párou u pusy – nechal protéct hlavou. V rozporu s učením zenu je skrze klávesnici zhmotňuji. Nemají vám radit, to mi nepřísluší, ale třeba vás zvednou ze židle a pozvou vás do hor. A tam – sami v sobě – spustíte svůj vlastní proces očisty, nalezení klidu, rovnováhy….

Je čas jít. Pryč od televize, rádia, strašení a vyloženě obtěžování s tím trapným covidem. Daleko od politicko-zdravotnické masírky, odejít od tlaku na psychiku i existenčních otázek. Stres a tlak má svoje hranice. Napojíte-li se na sílu přírody, kterou nestvořil žádný politik, virolog ani novinář, uvědomíte si, že tady, mezi stromy, je svět v naprostém pořádku.

Mění se roční období, spolu s ním probíhají proměny lesa, mění se rovněž chování zvířat, která se přizpůsobují podmínkám, jež právě nastávají. A lidi tam dole, kdesi hluboko pod horami a zároveň hluboko energeticky – v hustých lepivých sférách – blbnou, šílí, ubíjí svůj život vlastnoručně produkovaným peklem. Čerti už ani nemusí nosit zlobivé děti do pekla, lidé si stvořili peklo na zemi….co, peklo….mám pocit, že zatím předpeklí, ale už sahají po umouněné klice brány k peklu samotnému. Fajn, ať jdou. Já se ve svém klidu otočím na patě a v naprosté pohodě se peklu vzdálím. Vždyť jsem to já, kdo jsem strůjcem svého osudu a podoby života, jež žiji. Já jsem vrátný opatrující klíče od své hlavy a rozhodnu, jakým myšlenkám závoru otevřu a které si prostě do hlavy nepustím. Umřu jednou – dřív nebo později – jako každý jiný. Ale umřu po vědomém životě, jehož otěže chci třímat v rukou já sám. A za sebe, na svůj vůz, posadím jen duše blízké a nechám je jet se mnou jen právě tak dlouho, jak dlouho budou ony samy chtít, aby také byly strůjci svých životů.

Jsem tedy v klidu takřka meditačním, chvílemi cítím, že až zenovém. Čím více to kolem mě klokotá a bouří, tím víc si uvědomuji, že se tím nemusím nechávat stahovat dolů, do obav, nejistoty, strachu, nenávisti, vzteku. Cítím velkou důvěru v dobrý konec. Tvoření je totiž vždy nadřazeno destrukci a zlu. Kdyby bylo tak jednoduché zničit svět, už by se tak dávno stalo, protože historie je plná naprostých šílenců a pomatenců. I ta největší lidská hovada ale byla uvedena v život tvořivými silami a byla tedy součástí Záměru. Mohou přijít časy zlé i zlejší než zlé. Pamatují je ještě naši prarodiče. Mohou nastat války, vymírání, zmar. Ale všechno vždycky přejde – s menšími či většími ztrátami – a zase zasvítí slunce. Je k tomu třeba víra a naděje. Vírou nemyslím rituály prováděné církvemi. Víra je vnitřním stavem jednoty s čímsi mnohem větším, komplexnějším a skrze všeho prostupujícím, že nám na to lidská mysl nikdy nenaleze příměr, natož odpověď – ani za pomoci kvantových počítačů a umělé inteligence, jež je ze své podstaty opravdu jen umělou a té pravé, skutečné, tvořivé a věčné, se nikdy ani nepřiblíží.

Buďte tedy v klidu. Využívejte krátkých dnů a dlouhých večerů. Sáhněte po dobré knize nebo jen poseďte před kamny a dívejte se do plamenů. Tvořte si svým srdcem a ve své fantazii svět, ve kterém chcete žít. Tím prospějete dobré věci. Nevěříte? Měli byste. Zlá strana síle myšlenky věří a vědomě ji používá, proto vás neustále děsí, topí, dusí, moří a všemožně pomalu zabíjí. Děsí se vašeho probuzení a to nastane velmi brzy potom, co přestanete jejich hru hrát. Jakmile jejich děsům-běsům přestanete věnovat pozornost, přestanou se vás dotýkat, mít na vás vliv. Jen prošumí kolem vás. S každým výdechem vědomě vypustíte kus toho závaží, které na vás a do vás naložili a zároveň tak uvolníte místo myšlenkám na dobro, zdraví, lásku, mír, pohodu, štěstí. Vydýcháte všechnu tu bídu a nadechnete do sebe klid. Zlo nad vámi ztratí moc – doslova, nejen obrazně.

Dobré jsou na to podzimní nebo chcete-li zimní večery. Čas zklidnění, uvědomění, ohlédnutí zpět i prostor myšlenkám stáčejícím se postupně k novému životu, jaru. Nepochybně přijde. S přáním vnitřního klidu Tom Atom

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0034 CIMG4733 IMG_0066 100_1134 IMG_0672 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_20161017_113714 IMG_0295 IMG_0002 IMG_0077 IMG_0021 DSC_0826 100_3656

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement