JIZERSKOHORSKÉ TEMNO

Dlouho Kagot mlčel. Neměl chuť ani sílu mluvit. Svět se smrsknul do podoby malé černé kuličky obklopující duši. Každý krok bolel, nic nebavilo, veškeré myšlenky se točily v kruhu jako provazy, které vás omotávají a stále více utahují, že ani dýchat nemůžete. Vše nepodstatné samo od sebe zmizelo a Člověk fungoval z podstaty…

Celé dlouhé dny jsem byl rád jen za jediné – sedět s hrnkem ajurvédského čaje opřený zády o topení, nemluvit, šetřit energii. Vnímání okolního světa připomínalo pohled skrze zapatlané mastné sklo – měkké obrysy, nejasné kontury, ztráta pocitu hloubky. Únava doposud nepoznaná a přitom bez možnosti usnout. Noční čtení knih s neschopností vydržet soustředěný na jednu souvislou větu. A bolest. Tělesná i duševní. Ohavná, hnusná, ale prožívaná bez uhýbání – čelení všemu, co přichází a co je třeba vnitřně vyřešit, aby Člověk mohl jít životem ještě dál. Nerezignovat, ale ani nebojovat, přijmout, pokusit se pochopit, najít jinou cestu z černé kuličky ven na světlo Boží…ani ne pro sebe, přestože Člověk často sám sebe šidí a na sebe nemyslí, ale pro ženu, děti, rodinu…

Dětem nemusíte nic říkat, ví všechno. Ví to lépe než dospělí, neboť nejsou tak zkažené životem v lidské společnosti, jež se vydala zatraceně chorobným směrem. Kluci jsou raubíři, někdy je to s nimi na hlavu, ale ví, že tátu něco bolí. A tak najdete do knížky vložený dojemný vzkaz, ať se uzdravíte.

Najdete-li sílu navštívit kamarády, pomůže vám to. Stavil jsem se v Hejnickém Base Campu. Popovídali jsme s Lubošem, prošli se se psy, s chutí – zato zcela bez energie – jsem si vylezl jeden žulový boulder, moji jedinou lezeckou cestu letošního roku. Luboš ví, co to je, když duše bolí. Děcka měla u Kristýnku a Luboše opožděného Ježíška. O pár dní později jsem se po neuvěřitelné smekavé ledovaté silnici nořil na dno Návarovské rokle, z jejího opačného svahu se vydal traverzem mrazivými temnými lesy kamsi daleko od civilizace za jedním konkrétním člověkem a psem – do srubu za Danem. Venku mráz, pára od pusy, lesy bez cest. Potom zaznamenáte šelest, čtyřnohý přítel vám jde v ústrety. Srub na skále, jen slabounce svítí okno do tmy. Podání rukou a hurá dovnitř, kde oheň sálá v krbu a prostor je vyplněn zhmotněnou pohodou jednoduchého světa bez elektřiny a jiných výdobytků pokroku vedoucího ke všeobecnému úpadku. Seděli jsme s Danem, povídali. Vím, že si mě prohlížel a viděl, jak vypadám bídně. Dan si vařil večeři na ohni a čas si tak nějak kromobyčejně pomalu plynul. V tu chvíli bych se propadl tak rád více než o jedno a půl století zpět, do světa, který jistě nebyl vůbec snadný, ale člověk nebyl pod neustálým tlakem společnosti, práce, médií, informací, úřadů, stále on-line….sehnat jídlo a mít kde spát. Stačí. Skromnost, pospolitost, večerní sezení u stolu a povídání místo televize, všechno prostší, chudší, obyčejnější, pokornější k životu i vlastní existenci…šetrnější k přírodě.

Pak přijde impulz, návštěva u někoho, kdo má dar. Není jen lékař, byť skutečným lékařem je, ovšem takovým, který opustil symptomatickou medicínu a vydal se jiným směrem, jež rezonuje s mým vnímáním života jakožto celku, kde vše souvisí se vším více, než by se mohlo stát. Dlouho jsem za ním jel autem, což není příliš vhodné ani rozumné pro někoho, kdo pozbyl energii a soustředěnost. Musel jsem ale jet sám, nepřijmout opakovanou, vemlouvanou a rozumnou nabídku ženy, že mě tam odveze, vnímaje moje rozpoložení. Cesta sama byl začátek očistného procesu. Čím více jsem se blížil místu, kde zaparkuji a pak už jen přejdu ulici, abych se vnořil do ordinace, tím více slábla tma uvnitř černé kuličky. Jako by stěny toho kulatého a bolavého vězení ztrácely schopnost držet tmu spolu se mnou uvnitř. Vystoupil jsem z auta a dýchl na mě vzduch míst tak jiných, než u nás doma, kde je bílo a mrazivo. Stál jsem na ulici, vlažný vzduch mě pohladil po tváři, na nedalekém stromě zpívali ptáci a já věděl, že jsem tu správně.

Někdy stačí jediné slovo k pootočení kurzu vaší lodi. Vratká bárka se může proměnit v katamarán letící s větrem o závod, naopak z jachty křižující radostně oceánem se může stát rozpadající se vor plácající se uprostřed ropné skvrny. Někdo nevěří na sílu slova. Já ano. Vím, že dokáže povznést i srazit a umí se dotknout podvědomí, kde přenastaví programy. Je-li to slovo vědomé, chtěné, znamenající jasný impulz, potom ucítíte, jak se kormidlo se skřípotem otáčí a vám se mění před očima horizont.

Jel jsem domů a zhluboka dýchal, praskalo mi v zádech, to slyšitelné lupání bylo důsledkem povolených provazů a pout, začal jsem věřit, že zase bude dobře bez ohledu na to, co moderní medicína tvrdí, umí zobrazit a jak problém řeší. Uzdravení jde ruku v ruce s vírou, že se tak děje a stane.

Člověk ožil. Vyšel zase před dům a jako Arca nasál do nosu vůni světa. Všechno doposud stojí tolik sil, i zábava. Lidská tělesná schránka se ale rozhýbává. Vzal jsem děti na lyže ( však jen stačí vyjít z domu a ujít pár kroků ) – nejprve jen na sotva zprovozněný dětský vlek, pak už s radostí na sjezdovku, Arcu do Skaláku. Je třeba žít a vůbec není špatné žít s pocitem vlastní smrtelnosti. Najednou totiž nejste ZASE v Jizerkách a ZASE ve skalním městě. Rázem jste někde, kde vám je dáno v tomto současném životě být a každá návštěva nádherných míst má svou nekonečnou cenu, pozvedá vám duši pohledem na dokonalou přírodní estetiku Velkého Stvořitele. Nikdy nevíte, jestli tam nejste naposledy a tak je dobré vše kolem sebe intenzivně vnímat. Přeji Vám všem pevné zdraví, vědomý život v radosti, lásce, a spokojenosti jdoucí ruku v ruce s rozumnou skromností. A že sem napíšu asi jen občas anebo už nikdy, sám nevím. Vše podle sil a chuti.

Tom Atom

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0019 IMG_0068 IMG_0043 DSC_2867 IMG_0027 Obraz0401 P1280676 IMG_0066 DSCN4822 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0281 100_3662 OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement