MRAZIVO aneb ZA OKNEM

Od posledních únorových dní až doposud – do poloviny března – se rozprostřela nad Jizerkami tlaková výše. Noci jsou mrazivé, plné jasných hvězd, takových, jaké můžete vidět jen na zimním nebi. A dny? Ty jsou šmolkově modré, prozářené studenými slunečními paprsky. Od zhruba šesti set metrů výšky je stále bílo. I níž se zatím sníh drží – ve stinných místech a lesních roklích. Upěchován do pevné bílé krusty, pobude ještě pěkných pár dní a spíš než slunce, rozpustí jej déšť.

Okno je báječný vynález, přesto nepodává to, co skrze něj vidíte, věrně. Vždycky mě to napadne, když se z okna dívám. Jen nerad si vzpomenu na dobu nevolnictví v dávném svém zaměstnání, dobrých 20 let zpět. Pracovní doba byla tak zkurvená – a slušnějším slovem to říci opravdu nejde – že vám žrala život jako červotoč. Pondělí až pátek, sedm až osmnáct hodin. A že přes poledne byla dlouhá pauza? A k čemu asi tak byla dobrá, když jste centrum města nemohli opustit a vydat se někam do hor? Než byste se dohrabali k okraji lesa, už byste do museli točit zpět, abyste byli včas zase v robotárně a pracovali pro blaho a splnění snů někoho úplně jiného, než toho svého. Stával jsem u okna a díval se k Ještědu. Skvostný výhled, ale právě jen výhled. Ne hory nebyl čas a na co naopak čas byl: na změnu života.

A jak to myslím s oním ne zrovna věrným podáním toho, co z okna sledujete? Současné jásavě slunečné dny jsou toho důkazem. Zpoza okna byste měli pocit, že už si pomalu můžete lehnout na mech a sledovat ve vánku mírně se komíhající koruny stromů proti modrému nebi, poslouchat zpěv ptáků. Ptactvo zatím mlčí a když se ozve, řve zimou…vítr je studený, podrost promrzlý a také posezení na skále neskýtá klid a vlídnost jara. A druhým příkladem, jak to s oním pohledem, respektive výhledem z okna je, je výseč toho, co vidíte. Pod určitým úhlem můžete vidět les, přitom pod jiným úhlem byste z téhož okna uviděli třeba montovnu na okraji města a bordel na přilehlém parkovišti. Tak je to i s televizí – také jde o jakési okno, které ukazuje cosi, co může být celostně vnímané realitě vzdálené na světelné roky….o tricích nemluvě.

A tak nám začala válka. Tedy nezačala. Jen naši politici nám říkají, že začala. Ovšem my, reálně, ve válce nejsme, pouze jsme konfrontování s jejími důsledky. Najednou je tolik modrožlutých. OK, ať jsou, já rovněž lituji všechny, koho válka postihla, rovněž jsme v rámci rodiny pomohli tak, jak považujeme za správné. Ale modrožluté barvy si na sebe nevezmeme. Naše okno neposkytuje dostatečně věrný a precizní pohled na to, co se děje v zemi, která není daleko, ale ani blízko. A naše barvy jsou bílá, červená a modrá. Jsme rádi, že žijeme – zatím…. – v míru. Násilí odsuzuji. Odsuzuji ale i mediální masáž a kolektivní přijímání jediné verze skutečnosti. Ptám se, proč se nenosily trikolory a nevyvěšovaly vlajky Afgánské, Syrské, Irácké. Svět je plný konfliktů, ve kterých jsou biti obyčejní lidé i obyčejní vojáci, kteří po sobě z obou stran střílí. A pár kriplů sedí za okny, v teple a bezpečí, a skrze rozkazy hraje svoje pekelné šachy. Jejich krev se neprolévá a vydělají, ať konflikt dopadne jakkoliv.

Válka….válka je hnus a přiznejme si, že – ač u nás ( v rozporu s prohlášeními a možná i přáními politiků ) opravdu není – jakýsi její derivát prožíváme už nějaký ten pátek. Covid, ztráty svobod, cenzura, válka….jsme pod křížovou palbou, jsou na nás vrhány nálože strachu, manipulace, propaganda jede na plné obrátky, jedno svinstvo za druhým se svým fekálním odérem dopadá na naše hlavy a zachovat si odstup, zdravý rozum a také šťastný život svůj, své rodiny a hlavně dětí, to už je kumšt. Ti, kdo mají činit službu národu, se vcítili do rolí absolutních monarchů a osobují si práva, která jim za žádných okolností nejsem ochoten přiznat, natož předat. Vzdoruji zatím klidně, ale nebudu takový věčně. Svou občanskou neposlušnost jsem připraven vyhlásit kdykoliv a budou mě muset zabít, aby mi svobodu vzali. A ani tam si na mě nedosáhnou, protože zkrátka nemohou.

Buďte si všichni své svobody vědomi, nemějte strach. Kašpárci ať si hrají to svoje politické pimprlové divadlo, moje okno ale míří k horám. Stejně jako mé kroky, myšlenky, pozornost. Ano, sleduji, co se děje, ale jedním uchem tam a druhým ven a jestli ti tragiční klauni něco rozpoutají i u nás….no, Bůh nás chraň. Ale svět už je takový, ne každý chce jen klidně, pokojně, skromně žít. Nemáme dosah na vše, co se ve světě děje, ale to nejzákladnější máme: možnost nebát se a věřit v dobrý konec. Není to tak málo, jak se zdá….

Tom Atom

Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

VIRB Picture 8 IMG_0620 IMG_0098 IMG_0039 IMG_0099 IMG_0036 IMG_0025 IMG_0093 IMG_20150110_140212 IMG_0021 101_9262 IMG_0014

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement