aneb něco o TROSEČNÍCÍCH a ZTROSKOTANCÍCH
Vždycky jsem měl rád trosečnické příběhy. Robinsona Crusoe v literární podobě
i filmového Trosečníka v podání Toma Hankse. Ovšem obě zmiňovaná díla se mi líbila jen do okamžiku, dokud oba muži pobývali na „svém“ ostrově a museli usilovně pracovat na holém přežití. Jejich návraty, byť k nim příběhy jednoznačně a nepokrytě spěly, mě už ani trochu nebraly. Neplakal jsem dojetím nad shledáním dávno odloučených rodin. Spíš jsem podvědomě cítil, že mě tak nějak mrzí, že se oba muži vrací z ostrova, kde byli sami sobě pány, do světa, kde už nejde jen o zajištění základních životních potřeb v podobě vody, jídla a bezpečného
místa k přespání, ale zase budou muset hákovat, řešit kraviny, které se v každém lidském společenství řeší. Crusoe měl výhodu, že ještě nezažil průmyslovou revoluci ani virtuální realitu, to Hanks zase musel skočit do velkého byznysu, aby z něj rychle vyskočil zpět, neboť pochopil jeho prázdnotu. Aspoň že tak….
Jistě mnozí s vás ví, co tím myslím, že nejvzácnější jsou ty dny, kdy nic nemusíte, vše můžete, neexistuje pro ně plán a končit budou tak, jak zrovna nálada, náhody, předivo osudu či vyšší moc dovolí. Ráno ještě nevědět, kam vás kroky povedou a v pozdním odpoledni netušit, kde budete spát.
…aneb VIDEO na rozloučenou…
Nechat čas jen tak plynout, to je vaše výsostné právo, pokud máte dovolenou.
V takovou chvíli by měly zmizet záležitosti, které MUSÍTE a vysoce do popředí by mělo vystoupit to, co CHCETE, na co MÁTE CHUŤ, co vás TĚŠÍ. Každý rok začíná moje dovolená rituálem – rozloučením s Jizerkami. A vlastně nejen dovolená. Kdykoliv musím i pracovně někam daleko do zahraničí, den před odletem podnikám výpravy do Jizerek. Ovšem před dovolenou je to radostnější loučení. Jeden den ještě dotek se žulou, pohlazení známých linek obzoru pohledem, posezení ve stínu rozložitých buků a druhý den – děj se vůle Boží, frrr někam daleko, předaleko, za jinými výhledy, vůněmi, zážitky.
Od poslední lezecké výpravy – 31. května s Františkou na Kouhouťáku – uteklo hodně vody jizerskohorskými potoky, teď už zase díky vydatným dešťům vodnatými. Přirovnání o času, který plyne jako voda v potocích, začínalo ztrácet smysl. Sucho vládlo Jizerkám, stejně tak jako roje much a mraky muchniček. Červen je specifický měsíc pro návštěvy našich hor. Suchopýr kvete nad vrchovišti, zelená barva lesů se ustálí do neměnné podoby, ve které setrvá do prvních známek podzimu a každá výprava znamená připravit se na milionovou hmyzí armádu. Kůže pálí a svědí, mouchy vám zalézají i do nosu a uší, běda, když se zrovna nemůžete ohnat.
aneb s Františkou ve skalách
Před pár dny, kdy jsem s mými kluky – Matoušem a Štěpánem – vyrazil do skal za mloky a lezením, zůstaly Františce oči pro pláč. Loučili jsme se s chuděrou nemocnou
v chodbě a bylo mi jí tak líto. Toužila jít do skal s námi, krokodýlí slzy se jí koulely po tváři a já zvažoval, jestli výpravu nevzdat. Jenže to by zase bylo kruté k natěšeným klukům. A tak jsem dcerce dal slib: „Jakmile se, Františko, uzdravíš a budeš se cítit dobře, vyrazíme spolu do Jizerek lézt. Jenom my dva, abys o nic nepřišla. A pak už zase budeme chodit všichni společně.“ Otřela si slzy a se staženými rty přikývla.
Říkám těm několika vzácným dnům, kdy vzduch nestudí, lesy se lesknou kapkami vody, kdy potoky jsou nasycené a nad vrcholky kopců i mezi šedými kmeny buků plují cáry mlhy, MLOČÍ DNY. Přichází v květnu, pokud se na Jizerky spustí čím dál vzácnější májový déšť. Malí skvrnití bratři potom vylezou ze svých úkrytů a pomalými pohyby, jako by bylo na vše neskonale mnoho času, bloudí po svém království. Najdete je na mechovitých balvanech, tlejících kmenech stromů, v mokrém listí při úpatí skal a k velké radosti i značnému překvapení také na některých jejich vrcholcích.
Nejsem si jist, od jaké chvíle ta slovní spojení, která v souladu s mým pocitem přesně vyjadřují vztah k místu, používám. Nikde jsem je nečetl, neslyšel, přesto jsem si jist, že je používám nejen já. Jsou to logická slovní spojení těch, kdo cítí pouto ke svému domovu a vnímají srdcem. Můj domov a rodný kraj je KRAJEM MÉHO SRDCE a pokud se mi i někde jinde mimořádně líbí a to tak, že cítím na daném místě klid v duši a jakousi nevysvětlitelnou energii, potom se na taková místa vracím a říkám, že jsem tam ZANECHAL KUS SVÉHO SRDCE.
Pár fotek z Hubertky od Větvičky.
Nejsem tím, kdo by měl psát o každoročním setkání na Hubertce. Já jen vím, že se koná, svolávají ho Jindroušovci a že až doposud mi pracovní povinnosti nedovolily se zúčastnit. Vloni jsem to měl v plánu, to ale zase klempírovaly děti….
Letos se to pěkně sešlo a tak jsme vyrazili za partou.
Zvláštně nezimní počasí v Jizerských horách vytrvalo po dobu celého ledna. Ne že by zima občas neukázala svoji mrazivě bílou tvář, ale nemělo to nikdy dlouhého trvání. Teploměr připomínal jojo a vesele si skákal tam a zpět. Můžeme naříkat, že to není skutečná zima. Ovšem stejně tak se můžeme radovat, že i přesto si máme kde zalyžovat a zároveň můžeme suchou nohou zajít do skal pro trochu té správně ponuré jizerskohorské atmosféry a pro potěchu ducha i dlaní zase pohladit tu naši milou hrubou žulu.
Ten druhej, co není vidět, ale často ke mně mluví, už začínal být nervózní. Ať prej padám do Jizerek, že jsem tam dlouho nebyl. Můj vnitřní hlas mi zatím ještě nikdy špatně neporadil, nebyl tedy důvod ho neposlechnout. Ostatně pracovních povinností bylo až dost, vánočního cukroví rovněž a navíc letošní leden-neleden umožňuje toulky v suchých botách i ve vyšších partiích. Pro přírodu není absence sněhu dobrou zprávou, ale pro únik do mnou oblíbených oblastí hor a teplotní komfort nohou je to splněný sen.
Ten den, myslím 18. prosinec 2017, začal mimořádně krásným ránem. Stáli jsme s dětmi u okna a dívali se, jak se východní obzor barví do ruda. Rodil se nádherný den. Jakmile se první sluneční paprsky vyhouply nad řídký mlžný opar, přešli jsme k oknu mířícímu na severozápad a sledovali oranžovým světlem zalité lesy na zasněženém Černostudničním hřebenu. I děti, které jinak chvilku neposedí, tiše sledovaly to úchvatné zimní představení. Chvíle ticha na hluboké vnímání….
Je mnoho míst, která má člověk v plánu navštívit. Některá z nich nosí v srdci a hlavě dlouho a realizace takového plánu vyžaduje značné úsilí, dostatečnou míru trpělivosti a poctivé přípravy. Takto jsem nosil v hlavě Matterhorn od chvíle, kdy jsem jej jako dítě viděl na obalu švýcarské čokolády, Tre Cime a Vajoletské věže, jen jsem je nalistoval v prastaré knize Hrdinové hor a také Devils Tower, když mi dorazil na pohledu z USA. Jiná taková vysněná místa jsou v našem dosahu, je snadné rozjet se k nim kdykoliv je jen chvilka času, ale cosi nás brzdí a nutí vyčkávat. Tím COSI je výběr vhodného času pro zhmotnění snu.
Déšť vytrvale bičuje hory, koryty potoků se valí hnědožlutá masa vod. Lesy a louky jsou napité, každý krok připomíná stoupnutí na mokrou školní houbu na tabuli kdysi v první třídě. Příjemně nepříjemné je projít se za takových dnů liduprázdnými horami, až nepříjemně příjemné je potom vrátit se do vyhřátého domova, posedět u krbových kamen s hrnkem teplého čaje ovoněného kapkou rumu.
JIZERSKOHORSKÝ LISTOPAD aneb nevstávat od večeře
Listopad je pro mnoho lidí tím nejméně příjemným měsícem roku. Dušičkový měsíc. Jako by plápolající plamínek svíčky na mlžném hřbitově se siluetami studeným deštěm omoklých náhrobků a soch plačících andělů zosobňoval dohořívající životní cyklus. Listopad, to je šeď, mlha, tesknivo, zmar. Vážně? Zkusme se na to podívat jinýma očima.
Často stoupám podél Hájeného potoka vzhůru do hor, ale jen málokdy dojdu po žlutě značené turistické cestě až k mostkům a dále třeba na Paličník. Z cesty totiž většinou uhýbám do svahů rokle a mířím ke skalám, které se po obou stranách v poměrně prudkých svazích nachází.
aneb hovory s Velkým Duchem
Příroda k nám promlouvá, ke všem, bez výjimky. Ale jak už to bývá, aby bylo navázáno spojení, musí jeden promlouvat a druhý naslouchat. Vysílač – přijímač, řekli by ti technicky zaměření.
aneb NEROZLEZENEJ NEVYVÁDÍM
A to mám vztek! A radost! Mám vztek a radost zároveň! Radost mám z pestrobarevných dní, které se rozhostily nad Jizerskými horami a jejich lesy. Slunce hřeje takřka jako v létě a listí stromů se pod jeho ostrými paprsky barví celou škálou podzimních barev. Nepovede se každý rok takový říjen!
A vztek? Koho by nenaštvala kombinace nabitého pracovního režimu, snad nejhoršího za celý rok, a nemocných dětí, které jsem více než kdy jindy chtěl brát na výlety do hor, teď tak pestrých a přívětivých?!
Jako každý rok, tak i letos cesta k moři přes Triglav. Ráno po cestě jsme vstali pozdě, takže jsme zvolili menší túru na Malou Mojstrovku. Čtyř a půl hodinová túra nám sedla. Odpoledne koupačka v ledovým jezeru „fuj, nesnáším to“. Večer pohoda na parkáči, vynikající večeře od Krikri vždy potěší, pak pivko a doutník.
PŘECHOD HOR a jizerskohorské vzpomínání
Mojí každoroční tradicí je přechod hor z hejnické strany do Zásady. Vlastně ani nevím, kdy mě to napadlo poprvé, každoročně navíc tato myšlenka poklidně spí, aniž bych jí věnoval pozornost a sama se přihlásí o své zrealizování ve chvíli, kdy se jizerskohorské lesy začnou barvit podzimními barvami.
Jizerskohorské září aneb návrat dobrý časů
Mám září v Jizerských horách rád hned z několika důvodů a to ať jsem na Stžáku, Zadním Divočáku, ve Srázech či na loukách pod horami. Lesy se začnou barvit. První buky na sušších místech pozbydou sytou zeleň svého listí, neměnnou přes letní měsíce. Tóny žluté a oranžové postupně rozzáří lesy, přidají se žluté a červené listy javorů a prvním břízám zesvětlají koruny až do barvy pozdně letního slunce.
Hodně silně vnímám Jizerské hory skrze roční období. Je to už taková klasika tady na Kagotovi, že se různým tvářím našich hor v proměnách roku věnuji. Stejně tak si všímám proměn způsobených počasím. A tak jsem tu už nejednou psal o světle zeleném jaru či barevném podzimu, o lesknoucích se promoklých horách, suchem trápených lesích nebo azurových dnech s dalekými výhledy.
Jednomu druhu proměn jizerskohorské krajiny jsem se tu ale dosud nevěnoval – přitom té nejklasičtější z klasických – proměně v rámci jediného dne!
První známky nadcházejícího podzimu již lze spatřit v lesích Jizerských hor. Bukové listy žloutnou, v trávě se červenají muchomůrky a dny se začínají znatelněji krátit. Léto, byť ještě kalendářně takřka dva týdny vydrží, se s námi loučí. Já se raduji, Luboše to štve a upadá do depresí hlubších, než pověstná Čihadla.
Začal nám školní rok. Věc, která se mě posledních dvacet let nijak netýkala, neboť jsem člověk pracující. Začátek školního roku tak pro mě – od té doby, co sám do školní lavice neusedám – znamenal vítanou možnost pošklebovat se nebohým vystresovaným dětem od sousedů, vycházejícím s vytřeštěnýma očima a mrtvolně bledou tváří vstříc školním neradovánkám.
JIZERSKOHORSKÉ SDÍLENÍ aneb když se řekne PARŤÁCI
Osobní prožitek, zejména ten povznášející, nelze předat. Proto klíčem ke společnému prožívání je sdílení. Nemyslím sdílení v rámci sociálních sítí ani zde, na Kagotovi. Myslím skutečné společné prožití daného okamžiku se vším, co k němu patří. Společně dojít jizerskohorskými stráněmi a lesy ke skále, společně vybrat cestu, společně ji vylézt a společně sedět na vrcholu žulového obra, klidně beze slov, a dívat se do kraje. A ať už vám i parťákovi v takovou chvíli běží hlavou cokoliv, dojmy, které zůstanou ve vašich myslích a především v srdcích, jsou si velice podobné.
Tu skálu prostě nejde nemít rád. Sviní kámen, zkrátka Sviňák, dostal do vínku jméno, které evokuje spíše nadávku, přitom je bezesporu jednou z nejkrásnějších, navíc ještě báječně umístěných, žulových skal Jizerských hor. A aby těch chvalozpěvů nebylo málo, přidejme ještě opravdu mimořádně krásné lezecké cesty, které na rozložitý vrchol s fantastickým výhledem vedou.
Sněžná hlavička na sněhobílém Šemíkovi
Onehdy jsem se tu přiznal, že jsem jezdíval na kole. Co, jezdíval?! Byl jsem s ním srostlý. Jako jezdec a jeho oř. Doba se změnila, stádo svých ořů jsem vypustil do světa a nechal si jen bělouše Šemíka.
A pak přišly první červencové dny a s nimi více času na toulání po Jizerkách, ovšem toulání je to osamocené. Luboš shání poslední chybějící materiál na cestu do Patagonie a protože já mám dávno sbaleno, můžu se jen tak flákat.
Je léto. Táhne vás to k vodě? Asi ano a spíše k té slané, které se sice nenapijete, ale v kombinaci s mořským vzduchem a zvuky cikád vám umí navodit tu pravou letní pohodu. Ostatně kdo by neměl rád ten nezaměnitelný zvuk přesýpání valounků omývaných na břehu mořskými vlnami? Kdo by nechtěl jen tak si poležet na pláži ukryté v kdesi na ostrově v zátoce, kde nikdo kromě vás není? I starý horský pes si rád prohřeje kosti na jižním slunci.
Není v Jizerských horách mnoho známějších bivaků, než je ten pod střechovitou plotnou opřenou o Kozla. Využívají jej trampové, lezci i osamocení hledači ducha hor. A právě onen bivak je v souvislosti s duchem ( spíše Duchem ) Jizerských hor zmiňován v jednom z odstavců dokonalé předmluvy pana Nevrlého k letité fotografické publikaci Jizerské hory.
Jizerskohorský Slunovrat
Byl nebyl první letní den roku 2017. Nad horami modré nebe, tráva pod nápory slunečních paprsků žloutla, ale ve stínu lesa bylo příjemně. Dobře jsme udělali, že jsme zmizeli do Malého Štolpichu pod mohutné koruny buků.
Výlom 98, známá to cesta Petra Prachtela na Zvon, vytvořená po vylomení velkého bloku z boční stěny, byla mou noční můrou. No, brzdi, to zase ne. Určitě jsem se kvůli ní nepřevaloval na pelechu a nespřádal plány, jak ji přelézt. Ale prostě mi nešla. Musel jsem se až zlobit na Petra, že onehdy, v roce 1998, zajel ke Zvonu se sbíječkou a dávkou dynamitu, vylomil velký žulový blok a hned na něm cestu spáchal. Zadělal mi tak na problém.
BŘEZOVÁ VĚŽIČKA A HROMOVÁ VĚŽ
Je tomu už víc než čtrnáct dní, co nás kroky zavedly do oblasti, kam poslední dobou zase tak často nechodíme – tedy do okolí Šolcových skal. A byla to taková lezecká nelezecká výprava. Reportáž i krátké video na sebe ale muselo počkat, jelikož se mi nechtělo nic dělat.
Po necelém roce jsme se s Lubošem vrátili do Údolní cesty na Nos. Minule si cestu vytáhl on, tentokrát jsme se domluvili, že já vytáhnu cestu po třetí kruh, Luboš si obleze nos ke čtvrtému kruhu a na zbytku cesty se domluvíme podle chuti.
JESKYNNÍ VĚŽ aneb další výprava do jizerskohorského neprostupna
Nad Jizerkami se rozhostilo letní počasí. Dny, na které jsme čekali. Za čtvrtečního odpoledne jsme si s Lubošem dali sraz v hejnickém base campu a těšili se, že si dáme konečně nějakou parádní cestu. Jenže setkání vypadalo jinak. Teplé počasí přiválo i lenost takřka bulharskou.
KOMÍN PŘÁTELSTVÍ aneb z tebe kape, parťák se směje
Určitě to znáte ze školy. Probíhá vyučování a spolužák vedle vás se začne tlemit. Podíváte se na něj a začnete se tlemit také. Čím víc to chcete potlačit, tím víc se smějete.
Co když ale taková situace nastane ve skalách ve chvíli, kdy jste rádi, že jste rádi?
PO ZÁDECH DRAKA aneb když přijede strejda Luboš
Já těm svým dětem nerozumím. Proč tak jásají, když se jede za Lubošem?! Proč křičí nadšením, když má Luboš přijet? Pochopil bych, kdyby se těšili na Kristýnku. Je vlídná, milá. Zato Luboš se s našimi dětmi vítá slovy: spratci, poserové a podobně….no a našim dětem se to z nějakého důvodu líbí. Na druhou stranu je fakt, že dětem se momentálně líbí dinosauři a ještěři, do čehož Luboš svou vizáží zapadá.
Pár fotek z Jeskynní věže je uvnitř, Atom pracuje na videu a reportu. L.
SMĚDAVSKÁ VĚŽ aneb když obtížnější skálu nalézt, než na ni vylézt
Dlouho mi šrotoval v hlavě nápad vypravit se ke Smědavské věži. Ač jsem korytem Smědé od Sedmitrámového mostu ke Smědavě prošel několikrát, do příkrých srázů svírajících koryto řeky jsem se zrovna nehnal. Bylo to totiž vždy za horkých letních dní, kdy bylo dobře v chládku sevřené rokle.
Video z minulého deštivého víkendu. L.
Černá věž a černé nebe
Musí to být on! Ten divnej chlap, co si mě vždycky měří pohledem, když procházím kolem jeho domu do hor. Vnímám, jak se jeho zrak vpíjí střídavě do mě a do mého batohu. Pohledem mě krájí a ve vzduchu je cítit nevyřčená nenávist. Vždycky se na něj usměju a popřeju mu hezkej den. Zabil by mě, ale řekne jen: „dobrej!“ a zní to jako štěkot kulometu.
KULIČKA – KOMÍNOVÉ VĚŽE – ZÉVA
Dlouho jsme si slibovali s Danem, že spolu vyrazíme do skal a pochopitelně Luboš byl přizván také. Prudil a prskal, že na Stržák nejde a že Kulička je jen nějaký šutr, zatímco on chce pořádné lezení. Přesto za námi vyrazil – že prý to pojme jako venčení psů a lézt ani nebude. Jo, zlatý voči…už vidím Luboše, jak jde za někým do skal a nevezme si sedák a lezečky….
JIZERKY HOREM DOLEM aneb O PTAČÍ SVOBODĚ
Do Jizerek putuji horem – dolem. Ovšem v době uzávěrky silnice mezi Souší a Smědavou jenom dolem. Jakmile cestu horem zavřou, vzdálenost do severní části hor se mi zdvojnásobí. A proč se mi zdvojnásobí? Protože nemám křídla!
Že počasí letošního jara lezení nepřeje? Je tomu tak, ale kdo by se zlobil. Na to, co stojí zato, se vyplatí čekat, o to větší cenu to potom má a příjemnější pocity to přináší.
OSTŘÍ A ZTRACENÁ VĚŽ aneb tak trochu KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA
Letošní jaro v Jizerských horách je vlastně jen mýtus. Bylo? Nebo snad nebylo? Na pár dní zavítalo a zase se důmyslně ukrylo – snad pod některý s jizerskohorských viklanů, který následně udělal „klap“ a jaro už k nám nikdy nepřijde.
S děvčaty po druhé na skalách. Kristýnka měla kocovinu, tu komentovat nebudu, ale s Růžou to už vypadalo mnohem lépe, lezla bez keců, žáby dávala jako nic a dalo se na to i koukat, pár fotek uvnitř. L.
Minulou neděli se Jablonečáci courali už od rána v Malém štolpichu. My jsme se chystali přidat po o. Kucí byli na Morionu, když jsme za nimi začli stoupat do skal, tak mi zvoní telefon,, ano, čau Dan, je to tady mokrý, teď jsem vylítnul z plotny, docela jsem se proletěl, smích,, jdeme na Štolpiskou plotnu, ok. Skály byly fakt hodně mokrý, ale něco jsme přeci jenom přelezli. L.
Všichni to asi znáte. Co máte nadosah, projité, nakoukané a ohmatané, to vám přestává připadat mimořádné. Lékem na takové zevšednění je navštívit jiná místa, uvidět nové obzory a následně se vrátit. Potom si to uvědomíte!
Z první dubnové neděle se vyklubal skoro letní den, a tak jsem se do skal vykopala i já. Tři krásný cesty, opalovačka na vrcholu, jedna “klídková” houpačka a hlavně všeobecná pohoda. Kri Kri. Foto uvnitř.
Impozantní skalní blok ztracený v příkrých srázech nad Malým Štolpichem, připomíná svým tvarem stejnojmennou přilbici španělských conquistadorů. Tvarová podobnost je nejvíce zřejmá při pohledu od severozápadu. Přijdete-li k němu poprvé, stanete pod ním v němém úžasu a oči z něho spustit nemůžete.
Byl to vzácný den, kdy se všechno sejde: dokonalé počasí s ostrými výhledy a jarním sluncem ohřívajícím skalnaté stráně, volno z práce, děti natěšené na výlet a spokojení rodiče, které těší upřímná dětská radost z prožívaného dobrodružství.
Tak jsme se zase po dlouhé době sešli ve větším počtu, sranda byla, póčo super, akorát nám to zase trochu kazil Abu s těma jeho sólíčkama 🙂 . L. ,, video uvnitř.
Páteční odpoledne, vítr profukuje dosud bezlistými bučinami a ve vzduchu je cítit voda. Ze šedých mraků zatím neprší a skály by tak měly být oschlé. Vyrážíme z hejnického base campu. Cíl výpravy? Jako vždy do poslední chvíle nejistý.
Novoroční a Poslední věž, Abu mně poslal pár fotek z nedělní akce. foto uvnitř.. L.
MALÉ VÍTĚZSTVÍ NA MECHOVÉ VĚŽI A MECHOVÉ VĚŽIČCE
Za brzkého sobotního odpoledne jsem – netradičně – dorazil do Hejnic vlakem. Zavzpomínal jsem si na doby, kdy vlak byl jediným dopravním prostředkem, kterým jsem do hor cestoval.
Březen v Ádru
Jako by bylo jaro – to kalendářní. Sluníčko se rozzářilo nad krajem a přesto, že jsou hory ještě bílé a vítr studený, mohli jste nabýt dojmu, že se zima definitivně loučí. Ovšem slunce nebylo tím jediným, co sobotního rána zářilo – stejně tak a ( a ne-li víc ) zářily oči našich dětí, když jsme jim oznámili, že jedeme na výlet. Však také byli prckové na výlet už pořádně natěšení.
Růža a Kristýnka letos poprvé na skalách, funěly ve spáře jak starý báby, ale nakonec to obě dvě zdárně vyšoukaly. L.
Abu a jeho sbírka knih o Jizerkách.
Několika fotografiemi se vracíme k poslední výpravě na Orlí hnízdo a do jeho okolí. Cíl nebyl pevně daný – vše podle chuti. A tak místo skoro tradičního postupu od Orlího hnízda ke Stojce jsme se rozhodli, že si projdeme skály v okolí Bradla a svahem sestoupíme dolů.
Je těžké zůstat doma, když do stále ještě zimních hor zavítají dny, které voní jarem! Víme, že zima ještě zdaleka nekončí – prostě takové předjarní nadechnutí. Kam se opře sluníčko, sníh povolí.
Jelikož jsme poserové a ve spárách nám to moc nejde, tak jsme pořídíli nového kámoše. L.
Co dělá takový ZAHRADNÍKŮV UČEŇ v zimě? Odpověď je prostá: stojí v lese, částečně je zapadaný sněhem a čeká, jestli na něj někdo vyleze. A byli jsme to my s Lubošem. Ale postupně.
Pár záběrů z “dne blbec” je na videu uvnitř. Až na moncl na levém oku a dvou modrejch prstů to byl docela fajn den. Co se stalo v inkriminovaný den je ZDE. Luboš.
Když si myslíte, že ho máte…..aneb DEN BLBEC
Někdy to cítíte v kostech už od probuzení: něco není v pořádku. Předtucha nebo ( chcete-li ) šestý smysl vás varuje. V takový den se už ráno netrefíte proudem ranní moči do záchodu, kartáčkem do pusy, kávu si osolíte a doma zapomenete jedno dítě v postýlce, naopak odpoledne dvě nevyzvednete ze školky. Fajn, to je klasický, férově zjevný a za nic se neschovávající špatný den.
První leden 2017 a já volám Lubošovi: „Tak co, kámo, už máš nějaký horezdar?“. Mrzutý hlas odpovídá: „Já ti pěkně z vejšky na horezdary….“.
Tolik očekávaná opravdová zima dorazila do Jizerských hor. Je radost být venku, netřeba se rozepisovat. Stejnou radostí ale bývá vrátit se z mrazivých hor a lesů domů do tepla. Večery jsou pořád ještě dlouhé a nahrávají všemu, na co přes zbytek roku není čas: čtení knih a třídění starých i prastarých fotek.
Zase je to tu: konec roku. Nebilancuji, nehodnotím. Neznám dokonce ani počet výprav a výletů, natož vylezených cest. Prostě uplynul rok, zítra nenastane žádný zlom ve vývoji planety Země ani vesmíru, jen lidi otočí kalendář ( pokud jim zbydou nějaké prsty po střílení rachejtlí ).
Sestřih z fotek z letošní sezóny. L.
KDYŽ HLÍDÁ TÁTA + VÝLET DO PODZEMÍ aneb ohlédnutí třetí
Třetí z letošních ( nejen ) jizerskohorských ohlédnutí věnuji na dvě akce. Ta první z nich by se dala nazvat Když hlídá táta…
Necítím se být povolaným pro to, abych psal cokoliv o Broumovsku. Neznám jej totiž. Nebo ještě lépe – neznám jej tak, jak bych si přál. Mám ale v úmyslu to napravit, co jen to půjde.
JIZERSKOHORSKÉ VYŠŠÍ STĚNY A DELŠÍ CESTY aneb ,, ….bejt toho tak 300 metrů….“
Znáte to všichni, kdo si alespoň občas jdete zalézt – a to nejen do Jizerek. Vzlínáte stěnou vzhůru a najednou jste v pasáži, která vás přivádí do stavu lezecké nirvany.
POZDNÍ LISTOPAD 2016 v Jizerských horách – Muchov a Zahradní stráň
Koncem listopadu se v Jizerských horách rozhostilo ideální počasí na podzimní toulání. Ubylo podmračených deštivých dní, vyjasnilo se a zároveň přituhlo.
ROVNÁTKA NA KEDLUBNU aneb krystalicky čistý den v Zahradní stráni
Nechci se opakovat, ale nemůžu jinak. Jizerské hory jsou duševním sanatoriem. Co hor jsem už prochodil na různých kontinentech, ale cítím to jen a právě tady. A více lidí mi to již potvrdilo.
Rok 2016 byl rokem na houby. Tedy myšleno na houby bohatým, zkrátka houbařským. Nejedna z výprav do jizerskohorských skal skončila otázkou: „Kam s nimi?“
Zaplavilo nám to internet….Adam Ondra, Adam Ondra, big wall, Dawn Wall, Adam Ondra. A já se ptám, co to ku*va je?!
JIZERSKOHORŠTÍ PÍSKOMILOVÉ aneb ohlédnutí první
Práce, práce, práce….listopad mě zastihl v režimu, kdy se doma ani neohřeju.
Podzim je čas proměn a pro mě zároveň měsíc neklidu. Příroda se mění před očima, listí se barví, později opadává, mlhy střídají jasné dny, jen ten zmíněný neklid trvá –
Minulý víken přibyla nová cesta na “Gregora”,moc pěkná šestka po hraně. Foto uvnitř. L.
A zase bylo krásně hnusně, chladno a mokro. Ale my jsme vyrazili s Lubošem dolézt pár vymyšlených cest na Geronima a Teepee.
Pamatujete si, když jste poprvé – a hlavně sami, bez rodičů – vyrazili na výpravu do lesa? Vzdalovali jste se od domu, neřídili jste se žádnou mapou ani značkami a měli jste pocit, že jste objevili novou neznámou zemi. Každý krok byl dobrodružství a to známé cestovatelské lechtání u pupku zvěstující báječné objevy se poprvé přihlásilo o slovo.
Další lekce místopisu – KARKONOSZE
Bývalo naší rodinnou tradicí vypravit se poslední den letních prázdnin na výlet do Krkonoš. Ať bylo počasí jakékoliv, zvyk jsme vždy dodrželi.
Když jsme minulý rok našli s Atomem starou schránku na Jeskynní stěně a v ní kus papíru se zápisama z roku 2001
Opět trocha místopisu – tentokráte FELLEROVA VĚŽ A OBRVÉGRY
Nebudeme se s Lubošem tvářit, že jsme objevili Ameriku. O Fellerovce a Obrvégrech ví už generace lezců, terén je to veskrze profláklý a zhruba 3.643.856 lezců zná tuto lokalitu lépe než my.
ŘÍJNOVÉ SVĚTLO V JIZERSKÝCH HORÁCH aneb cesta za světlem
Inverzní počasí s mlhami v údolích v sobě nese něco jako symboliku nebo snad poselství o našem směřování za světlem.
Udělalo se nám krásně nevlídno. Obloha se zatáhla a dešťové kapky padají na podzimní hory. Máme tedy několik možností, co podniknout:
ŘÍJEN NA SCHARFLEHNE aneb o času, období, jménech a lidech
Jsem Čech jak poleno. Kam až naše rodinná kronika sahá a zřejmě i dále. Po generace bydlíme v Zásadě, české vesnici, která mimochodem za protektorátu byla nejsevernější českou obcí, jež obtékala protektorátní hranice.
Skalka se jmenuje Gregor, jsou na ní tři cesty a na dalších dvou se pracuje.
Hřeben sebevrahů
A je to tady!
Říjen v Jizerských horách má pro mnoho z nás, kdo máme na Jizerkách vypěstovanou závislost, magickou moc.
Pozdní září na Stržáku.
Stržový vrch se proměnil. Na Hemmrichu se ještě nedávno parkovalo zdarma a moc aut tam nestálo. Dnes? Napřažená ruka výběrčího parkovného se ti cpe do auta i přes zavřené okénko.
Kalendářně začal podzim, ale co se počasí týká, rozhostilo se nám v Jizerkách nádherné babí léto.
Uhlířova čapka – Čihulova cesta aneb blízká setkání třetího druhu.
Vylezení Čihulovy cesty na Uhlířovu čapka je přáním mnoha těch, kdo v Jizerkách lezou. A zároveň skoro všichni, kdo si cestou přelezou, říkají, že sem už se nevrátí. Na mě se nehodí ani jedno z výše uvedeného.
Neuběhla ani sezóna a Marťa vyvádí pětky jakoby nic a Jindrouš běhá po 6b plotnách ani nemrkne., velkej posun přátelé, jen tak dál. Luboš.