Chladné je letošní jizerskohorské jaro. Mělo-li přijít, přišlo – a hned zase odešlo, zvědavě nakouklo, zavonělo lišejníkem a mechy na sotva prohřáté skále a opět po vzoru ninjů zmizelo, ani vidu ani slechu po něm. Jakoby se vrátil čas do pozdní zimy, k prvním březnovým dnům, kdy sníh začíná tát, potoky se sytí a klokotají a nad horami táhnou těžké šedé mraky.
Volání…nejprve sotva slyšitelné, postupně sílící a více vemlouvavé. To volají skály, probouzející se lesy, tajuplné jarní vůně, bzukot čmeláků ve vřesu. Dříve než na Jizerkách vyraší buky, přitáhne mě k sobě Ostrov ( a také Klokočí ), kde jaro přichází dříve a díky borovicím, břízám a písku, voní jinak než naše domovské hory. Pískovcové chrámy volají ke vnitřní modlitbě, meditaci pohybem, výškou, zvou k rozhovoru samotného se sebou i Tím, Kdo a Co nás převyšuje.
Měli jste také někdy ten pocit, že se hory dívají? Že vás sledují oči lesa? Že ve vzduchu je neviditelné COSI, co o vás ví, ale samo se poznat plně nenechá, jen občas naznačí? Nemluvím o vrahovi s černou punčochou číhajícího na svou kořist kdesi v temné uličce města. Zrovna tak není oním neznámým žádný člověk vybavený uniformou, odznakem nebo průkazem. Myslím na vlídný dohled Ducha hor, na toho, kdo vám chystá pastvu pro oči, když se lesy s jarem zelenají nebo naopak barví s babím létem, na toho, kdo potáhne horské louky závojem mlhy nebo chladným větrem vymete nebe. Pozná, jestli na to máte naladěné oči a srdce a pokud ano, dopřává vám plnou náruč krásy, kterou vy pak považujete za všudypřítomnou. On ví, že víte a vy víte, že on vidí.
Jsou omezení a omezení. Některá nejsou hodna respektu – ta debilní, lidská, medicínsko-politická. A pak jsou tu omezení z důvodů, které každý rozumný člověk plně chápe, přijímá je a nemá s nimi žádný problém. To jsou přírodní zákony, rytmy a potřeba jim pomoci, když už lidé pronikli do výsostného území zvěře, ptactva… Chceme-li další generaci ptačích dravců i ostatních opeřenců, musíme jim dát klid a prostor pro hnízdění a vyvedení mláďat.
Od posledních únorových dní až doposud – do poloviny března – se rozprostřela nad Jizerkami tlaková výše. Noci jsou mrazivé, plné jasných hvězd, takových, jaké můžete vidět jen na zimním nebi. A dny? Ty jsou šmolkově modré, prozářené studenými slunečními paprsky. Od zhruba šesti set metrů výšky je stále bílo. I níž se zatím sníh drží – ve stinných místech a lesních roklích. Upěchován do pevné bílé krusty, pobude ještě pěkných pár dní a spíš než slunce, rozpustí jej déšť.
Zavítáte-li do Zahradní stráně, potom s velkou mírou pravděpodobnosti ne kvůli skalkám a boulderům rozsypaným v bučině pod impozantními plotnami. Přitom jde o nádherné kusy jizerskohorské žuly, které – nacházet se někde jinde – by samy o sobě byly cílem těch, kdo rádi u paty skály postojí a o chvíli později se rozhlédnou z jejího vrcholu.
Jak tak toho Kagota flákám, úplně jsem zapomněl, že před pár týdny se Luboš rozhodl dát na stránky pár fotek z výpravy na ledy ve Štolpichu. Výpravy jsem se – bohužel – neúčastnil. Zatímco led jiskřil a zvonil, já byl pocitově v nejhlubší díře. Je ale moc dobře, že bída jednotlivce nemá vliv na krásu hor. Na zveřejnění fotek však nedošlo, Luboš neměl nervy na redakční systém, který se proměnil – samozřejmě k horšímu. A já teď, při pátrání v galerii a při administraci stránek, jsem fotky objevil. S radostí je zveřejňuji, jen škoda, že jsem si to neužil s vámi, kamarádi.
Lyže mě provázely životem od nejútlejšího dětství, aby také ne, když Zásada byla malým zimním královstvím, kde se sníh objevil někdy už koncem října, spolehlivě ležel od listopadu do března a někdy to přetáhl až k polovině dubna. Pamatuji i prvomájovou lyžovačku. Kdeže takové zimy jsou….
Dlouho Kagot mlčel. Neměl chuť ani sílu mluvit. Svět se smrsknul do podoby malé černé kuličky obklopující duši. Každý krok bolel, nic nebavilo, veškeré myšlenky se točily v kruhu jako provazy, které vás omotávají a stále více utahují, že ani dýchat nemůžete. Vše nepodstatné samo od sebe zmizelo a Člověk fungoval z podstaty…
Před rozedněním je tma nejhlubší – stará to pravda. Po takřka zenovém podzimu, který jsem zmiňoval, kdy dny plynuly s nebývalou lehkostí, dostavilo se období temna. Na nic, co by mi činilo radost, nebyl kloudně čas. Neměl jsem moc příležitostí zmizet do hor a tam se ztratit mezi kmeny buků a v bludištích žulových balvanů. Navalily se povinnosti a ubylo možností jen tak si v klidu být – s rodinou, dětmi, v přírodě nebo jen doma u kamen. Strádá-li duch, přidá se tělo. Aby člověk neupadl do marnosti, musí se upnout k nějakému cíli, zlomu nebo chcete-li, k naději. A přesně tak jsem já vzhlížel ke SLUNOVRATU, jakožto kouzelnému přepínači kosmickému.
Pozdní podzim, časná zima. Prolnutí dvou ročních období. Někdo za zimu považuje až skutečně tu kalendářní, začínající 21. prosince. Jiný zase mluví o počátku zimy od prvního prosincového dne. Pro mě ZIMA nastává s prvním sněhovou epizodou, byť třeba jen kratičkou. Tehdy se zavře i silnice přes hory, což v kombinaci s úbytkem času v důsledku zkracujících se dní znamená, že příliš prostoru na výpravy do hor nezbývá. A tak se zazimuji. Přichází čas hibernace a spolu s ním JIZERSKOHORSKÝ ZEN.
Jizerské hory tvořily hranici dvou odlišných světů, oddělovaly mlhou zahalenou českou kotlinu od sluncem ozářených severní svahů a krajiny pod nimi. S Ondrou jsme pro páteční výpravu zvolili Zahradní stráň, kam se sluníčko opíralo a na žulových plotnách kouzlilo stínohru stromů i naše lanem spojené “duchy” stoupající k vrcholkům skal. Malá plotna, Žlutá stěna, Ametyst, Zahradní masív, Stojka – vše za postupné proměny od šmolkově modré oblohy přes oranžový podvečer s dlouhými stíny buků až po měsíc zářící spolu s prvními hvězdami nad ztmavlými lesy. Požehnaný čas vysoko nad lidským šílenstvím….
Nádherný říjen plný slunce, barevných korun stromů i celých lesů, spadaného listí tančícího v jiskřících tůních potoků, uplynul jak mávnutím kouzelného proutku. Přinesl – jak už to bývá – prožitky dobré i zlé. Těch prvních je ovšem velká většina a nad bídou, která si našla cestu do hor, mohu jen s lítostí pokrčit rameny a popřát dotyčnému neznámému, aby mu radost vydržela na té jeho zvláštní životní cestě…
Nevěřím tomu, že krása podzimních jizerskohorských bučin lze zachytit. Slovem, obrazem, fotografií, videem – částečně se to může podařit. Ale všichni z nás, kdo podzim v Jizerkách známe, víme, že je to s realitou nesrovnatelné. Další z důkazů, že žít musíte skutečně, nikoliv virtuálně.
Nedá se říci, že bychom toho letos s rodinou mnoho vylezli. Zvláštní rok. Nejprve sanitární fašismus bránící klidnému svobodnému pohybu, později deštivý přelom jara a léta, pak propršený chladný srpen. Jizerky zelené nově narostlými mechy, bujnějšími než jindy. Kemp pod Císařem v Ostrově už – bohužel – tolik nelákající v důsledku změny klientely, pravidel a tím pádem atmosféry, jež nám dříve tolik vyhovovala. Výčet okolností, pro které nezbylo tolik příležitostí pro lezení, byl nebývale široký, ovšem na druhou stranu, když už se podařilo někam i s dětmi vyrazit, stálo to za to….jako za onoho větrného říjnového večera ve svazích pod Paličníkem….
První říjen není dnem, který bych jen tak – bez vědomého prožití – utratil a nechal jej spláchnout do propadliště věků a mého života. Vždy si jej uvědomím a mám snahu každoročně jej intenzívně prožít. Samozřejmě vím, že tak by se mělo žít vždy, každý jeden den našich životů….přesto, první říjen je – při mém vnímání světa – velmi speciálním dnem. Představuje nástup krále jizerskohorských měsíců.
Podzim – dneškem začínající – nezaměnitelně zavoněl v lesích….spolu s ním nabíráš do nozder chlad pozdnějších rán a dřívějších večerů. První listy zlátnou, červenají a hnědnou. Buky, javory a jeřáby, jasany a duby…Za takového dne, kdy není ani zima ani teplo, sucho ani mokro, jsem se vydal na Stržák k Uhlířově čapce, užít si nadcházející podzim – krásnou malou barevnou smrt.
Letošní počasí o letních prázdninách snad řídil ministr školství, aby ještě více omrzel dětem návrat do ústavu…počátkem září se totiž nad Jizerskými horami rozprostřelo nefalšované babí léto. První lístky v korunách buků počaly ztrácet svoji zeleň, voda v potocích jiskřila odrazy slunečních paprsků, kterých za červenec a srpen příliš nebylo. Za takových dní je radost být v horách – na bezcílné toulce i na houbách, pěšky i na kole a také se ještě ponořit do chladných jizerskohorských vod, jež kroutí prsty u nohou – ale krásně!
Každý z nás se někdy cítí tak, že by se připodobnil k určitému předmětu, člověku či zvířeti: zmuchlaní jsme jak pověstný papír od sekané, líní jak ten, co vymyslel japonskou vlajku, blbí jak auto bláta. A já si poslední dobou připadám jako nejedlá houba….
Jsou věci mezi nebem a zemí a jsou věci mezi nebem a Zemí s velkým Z, myšleno naší ( zřejmě ) domovskou planetou. Ty věci se dokážou pohybovat a stvořil je ( zřejmě ) člověk…….tak přesně tato slova mě napadla, když jsem po krátkém výpadu k Liščí skále uviděl Luboše budujícího v Hejnickém Basecampu evakuační orbitální modul. Znám jeho teorii, že Země je vesmírným kriminálem, kam jsme si přišli odčinit svoje hříchy, osvobodit se a potom se proměnit v hvězdný prach… Je respektovaným právem každého vězně, pokusit se o útěk….
Kdysi dávno jsem slyšel šplouchání Charónových vesel, kterými čeřil hladinu řeky zapomnění Léthé. Meandrovala kolem mého dětského pokoje, spíše jakési komory v podkroví, kde jsem rád pobýval, neboť oč méně nábytku, vybavení i světla zde bylo, o to více prostoru pro vnitřní svět nabízela. Moje postel tvořila pevninu vytrvale omýlanou temnými plynoucími vodami, erodující a zmenšující se stejnou rychlostí, jako ubývalo v mém těle života. Charónova loďka provrzávala a skřípěla, vesla v monotónním rytmu pleskala o hladinu a s jakýmsi klokotavým bubláním mizela pod vodou tvoříce malé víry vysávající ze mě veškerou sílu. Všude kolem vládl svrchovaný klid a mír – vědomí spravedlivé nevyhnutelnosti. Velmi uklidňující zvuk pro mladého člověka, kterému – nezatíženému přílišným nákladem hříchů – by se dobře odplouvalo kamsi, kde vše splývá v jediné veliké pulsující časoprostorové jsoucno.
Zvláštně křehká svoboda letošního července nedovoluje prožívat naprostý letní klid. Pro nevakcinované je návrat do práce po dovolené s otazníkem, zda je vůbec kam. A dovolená samotná by v případě, že bychom zvolili zahraničí – což jsme moudře neučinili – generovala další potíže jako různé karantény, omezení, šťourání čímsi v čemsi a jiné roztodivné nástroje šikany zdravých lidí. Nevadí, svoboda je stav duše a hory i lesy místem pro svobodomyslné. Červencové deště sytily potoky a vlhko v lesích svědčilo houbám.
Nemám rád slovo KDYBY. A už vůbec mi nesedí upírat pozornost k tomu, co představuje. Při významu týkajícímu se událostí minulých, se do KDYBY obléká to, co ve své nahotě znamená výmluvu, omluvu, nedostatek věnované energie či úsilí nebo také žehrání na smůlu, čas. Otevírá paralelní svět možné skutečnosti, jež nenastala. Tentokráte ale musím ono slovo použít: KDYBY se mi chtělo tvořit videa a psát články, víc než na měsíc bych se neodmlčel. Tímto se tedy omlouvám několika z vás nemnoha pravidelných návštěvníků, kteří jste mi psali zprávy plné obav, zda je se mnou vše v pořádku, že po mé maličkosti není vidu ani slechu, bez rozloučení. Přitom dny, které uplynuly za dobu mého kagotovského mlčení, byly mimořádně krásné…
Jásavě zelené jsou květnové dny v Jizerských horách. Jen letos přišlo žlutozelené mihotavé světlo do bukových lesů o poznání déle. Oč bylo čekání delší, tím silněji jarní probuzení horských lesů vnímáte. Máte-li navíc možnost neopouštět prozářené a ptačími hlasy rozezpívané bučiny po takřka tři dny a dvě noci, hlavu složit v malebné boudě na doslech od hučícího Černého potoka, v jehož vodě se umýváte a rovněž z ní vaříte, odpojíte se od všech sítí – telefonních, elektrických, od pracovního kolektivu, potom je vám umožněno žít svůj sen.
Jaro, léto, podzim, zima….rok proteče jako voda horským potokem. A proteče rychle. Máte-li rádi hory, lesy a přírodu obecně, lovíte prchavé okamžiky. Být s příchodem jara v bučinách, abyste zastihli svěží zeleň rašících stromů, užít lezení za teplých letních dní, kdy žula sálá nastřádaným teplem, stihnout barevný říjen v roklích u potoků, kde se opadané listí střádá v temných tůních, zažít bílou jiskřivou zimu na hřebenech hor….a zatím, aniž byste tomu věnovali intenzivní pozornost, vedle vás zběsilým tempem rostou děti…..
Jsou místa, kam není daleko, přesto je tam obtížné dojít. Zejména pokud nebeský rybník co chvíli otevírá svá stavidla. Prudká strž nad vámi, stoupáte klouzajícím podrostem, nohy se boří do listím zavátých puklin mezi omechovanými balvany. Směr není těžké držet, ale síly to stojí. Musíte vědět, že tam chcete, jiný důvod vás tam nevyšle…
Jako bych byl opět dítětem – tedy co se letošního jara a počasí, jež vládne nad naším krajem, týká. Jaro jsme trávívali v gumákách, huňatém svetru pod šusťákovou bundou a teplákách. Louky příliš často neosychaly, potoky se valila spousta vody, šeď hustých mraků měla navrch nad blankytem prosluněné oblohy. Vnímali jsme počasí, nikoliv klima. Tupá Gréta ještě neotravovala lidi svými hloupými moudry, média byla prohnilá a prolhaná jinak, neboť sloužila jiným pánům. Co ale bylo možné tehdy, můžeme i teď: vytvořit si vlastní vesmír, zmizet do lesů a vnímat to, co za vnímání stojí. Nenechat se nikým a ničím děsit ani oddělit a vykořenit z přírody, jejích sil. Nebo naopak nechat se vtáhnout do čehosi, čehož součástí nechceme být. Jaro je v plném proudu, jen pozvolnějším, než jsme si v posledních letech zvykli. Jde si svým tempem, jak samo uzná za vhodné a nám dává prostor pro jeho prožívání.
Byly nebyly, přišly nepřišly, dva teplé, slunečné dny odpovídající květnu takovému, jaký si jej představujeme. Člověk si kosti letos opravdu zatím moc neprohřál, ale naopak jej mohlo zahřát vědomí, že krajina nebude žíznit. Všude, kde se dva roky pomalu jen prášilo, tečou potůčky a strouhy. Vysuší-li ale vzácné letošní slunce skalní věže, potom zaslechnu volání písku a šumění bříz, borovic a modřínů, zkrátka vábení krajiny jiné, než bukovojizerské. Je třeba proložit vjemy žulových, mechovitých a mlhotajuplných Jizerek něčím pocitově letním a teplem sálajícím. Není ovšem moc lokalit, kterým – byť velmi dočasně – dám za volného dne přednost před domovskými Jizerskými horami. Vlastně takové místo je jen jediné – OSTROV.
Studený duben se překlopil do stejně nevlídného května, alespoň co se prvního májového týdne týká (osmý den pátého měsíce roku už byl o něčem jiném, ale k tomu se vrátím v některém z dalších článků a videí). Mezi řídce olistěnými stromy pluly směrem od promoklého podhůří cáry šedých mlh kopírující vodní toky. Na lesním podrostu se leskly první semenáčky buků, vody bouřily a klokotaly mezi žulovými balvany. A v majestátní zadumané mlčenlivosti na vše shlížel promoklý Zevloun.
Jak se rodí nápady a inspirace k výpravám do hor? Opravdu nevím. Lesy a skály si mě tak nějak zavolají. Beze slov. Najednou vím, že musím zmizet pod koruny stromů, mezi žulové balvany a jejich pukliny. Mimochodem, žula je silný energetický zářič, ač se o tom příliš neví a řada lidí utrácí za různé elektronické porichtungy a orgonity. Přitom stačí sklonit se k zemi pro odštěpek žuly s ostrými hranami a nebo vylovit z koryta potoka valoun uhlazený jako vejce….a rázem je tu inspirace k cestě do hor: Vajíčko. Skalka, o které roky vím, pamatuji si, jak jsem kolem ní projížděl na kole, když byla ještě viditelná na frajplace ( nyní ji kryje mladý les ). Cíl je to relativně vzdálený pro pěší chůzi a lezecký objekt okrajového významu. Jeví se skoro jako pošetilost, vypravit se cíleně k Vajíčku a nenechat jej třeba jako zpestření cyklistického toulání. Skalka se ale skrze různé indicie přihlásila o pozornost mému vědomí a já její volání uslyšel.
Překulilo se osm dní od mojí poslední návštěvy Jizerek, kdy jsem za sněhové vánice dolézal na Sviní kámen. V lesích bílo, chladno, větrno, jen ptačí zpěv dával tušit, že už by mělo být jaro v plném proudu. Tentokráte už hory a lesy nezaměnitelně voněly rozmrzlou zemí, potůčky vesele bublaly a klokotaly, čmeláci poletovali nad prvním podbělem a mezi snítkami vřesu. Za takových dnů je krásně v probouzejících se bučinách a výpravu je dobré naplánovat do míst, která za pár dní zmizí pod čerstvou zelení buků jako pod hladinou zeleného moře. Většina skal se ukryje před vaším zrakem a uvidíte je, až když se jich budete takřka dotýkat.
Mnohokrát jsem se snažil rozlousknout hádanku, co je to život, jaký smysl má a proč vůbec něco takového existuje. Můj rozum na to – pochopitelně – nestačí. Ovšem jsem za to rád, protože i přes veškerou svoji zvědavost a snahu přijít věcem na kloub, mám zároveň v oblibě tajemství. Pěkný paradox člověka, jenž ví, že nic neví. Dívám se na sebe, do sebe, kolem sebe, nad i pod sebe…všude kolem i uvnitř je život.
Náš domov se proměnil v záchrannou zvířecí stanici. Děti přinesly pocuchanou křivku, která s největší pravděpodobností jen těsně unikla cestě kočičím trávícím ústrojím. Arca si rozřízla nohu tak šikovně, že sotva dobelhala domů, nechaje za sebou potůček temné krve. Mrtvolka strakapouda je něco, s čím už se toho příliš nenadělá, zato letu neschopného hýla se děti aktuálně snaží vydolovat pod živým plotem, protože pokud zůstane jen na zemi, příliš velkou životní perspektivu nemá.
V noci mě probudilo Arčino štěkání….zašel jsem za ní do pokoje kluků, kde tak ráda spí a zároveň plní svoji úlohu ochránkyně. Nikde nic, ticho, pokojné oddechování dětí Arcou tak důkladně hlídaných. Slabé a nedokonalé smysly máme ve srovnání se zvířaty. Co ji přimělo k varování? Jaké nebezpečí vnímala poblíž spících dušiček do péče jí svěřených? Slabé jsou naše smysly ve srovnání se zvířecími. My jsme ovšem nadáni rozumem – tím lidským, jenž mnoho svede vyřešit i zašmodrchat. Rozumem, který může být darem i prokletím, podle toho, jak a kdo jej užívá.
Krásná zima se nám rozhostila nad Jizerskými horami, jen co je pravda. Mráz……mráz…..co mi to připomíná?! Aha, knížku Mráz přichází z Kremlu. Jo, ale mnohem horší mráz přichází ze sociálních sítí, mainstreamových médií a ze všech možných zatuchlých děr, které ani nechci jmenovat. Cenzura pokračuje nelidským tempem a postihuje i nás, lidi bezambiční, chtějící si jen hezky svobodně žít bez nějaké politické angažovanosti. Svoboda nám mizí pod rukama rychleji než je oko schopno zachytit. Proto, místo úvodní fotografie zasněžené krajiny, vidíte fotku zátěžového koberce. Že se tam jeden chloupek zvedá? To asi bude třeba ho zašlapat….
Nebyla v tom touha, rozloučit se s rokem 2020 v Jizerských horách při posledním lezení, protože o skutečné lezení nešlo. Spíš jsem cítil potřebu opět se projít mezi buky, žulovými balvany, zaposlouchat se do hlasu krkavců a hukotu větru fičícího mezi bezlistými korunami ohýbajících se stromů. Proč se loučit s rokem? Proč vítat nový? Tím spíš, co se kolem děje….přelom roku není přepínač dějin s možností okamžitě změnit realitu.
Poslední den roku….divnoroku…..ač nejsem přítelem rekapitulací, hodnocení a naopak novoročních poselství, úplně stručně se ohlédnu zpět. Prožili jsme rok, který znamenal výrazné – takřka nemyslitelné a nepředstavitelné – omezení našich svobodnostních a lidských práv. Museli jsme pochopit, že vlády považují svůj lid za artikl v jejich vlastnictví….nehodlám se v tom patlat. Kazilo by mi to den…. Konec tohoto příšerného roku slavit nebudu, mám totiž obavy, že to, co přijde a valí se na nás, bude mnohem horší. Doufat ve zlom k dobrému ale nepřestanu. Každý z nás budeme muset bojovat za drobečky svobody a normálnosti….a to je výzva….
Jooo, to jsem si od Kagota odpočinul. Potřeboval jsem to. Zvyšuje se frekvence okamžiků, kdy se mi nechce nic psát, videa tvořit a naopak chci veškerou pozornost věnovat přítomnému okamžiku. Les, hory a skály sledovat očima a ne přes hledáček kamery. Prostě si jen tak jít a nepřemýšlet o tom, že to či ono by mohlo být hezkým záběrem a nebo dílkem do mozaiky následujícího videa. A pak, místo posezení u krbovek třeba s orosenou sklenicí nebo naopak horkým grogem, dřepět u počítače, slepovat to vše dohromady, hledat pocitově vhodnou hudbu, střihem ji sladit se vznikajícím filmem, pětkrát se na to dívat a hledat chyby…ke všemu potom ještě spatlat nějaký text, který by video uvedl, doplnil, dal mu příběh….a dny jsou v prosinci opravdu krátké…
Hemmrich. Jedno z přirozených výchozích míst pro výpravy do jizerskohorských bučin a tamních žulových skal – zejména pokud nemáte tolik času, kolik byste chtěli a potřebovali. Můžete se vydat vlevo či vpravo – na Kopřivník a Stržák nebo po Viničné do Srázů a dál…tedy teoreticky. Prakticky příjezd k Hemmrichu letos připomínal blokádu, jež jenom dokreslovala podivný covidní nesvobodný rok. Vše, co doposud bylo samozřejmé a neohrozitelné, stalo se vzácným. Veškerý důvtip jste museli použít, abyste z této přirozené křižovatky cest mohli vyrazit do hor. Snad byste přijali i to placení parkovného a čím dál větší počet aut, po jejichž posádkách sbíráte na placeném parkovišti vajgly, kapesníky, sáčky od čaje a obaly od raw tyčinek přírodně smýšlejících vandalů…
“Čau, mažu do skal, deš se mnou?” “Éeee, počkej, vstávám….( chvíli ticho )…ty vole nejdu, tam bude humáč…dole máme azuro, na vrškách ten mrak, padá to přes hranu…” ” Jo? Paráda. Tak to se tam jdu cournout!” ” Já jedu surfovat na Bersdorf….tak si to v horách užij, to bude ta hnusná depka, vítr, zima – to máš rád…pak se stav na kafe…” Přesně takto vypadá typický rozhovor posledních dní mezi mnou a Lubošem. A vlastně listopad co listopad. Klasickým projevem jizerskohorského podzimního počasí totiž je hranice “dvou světů” přímo na zlomu vrcholových partií Jizerek k Frýdlantsku. Náhorní plato se ( stejně jako jižní partie ) topí v husté mlze, která přepadává v podobě klokotajícího a větrem poháněného MRAKOMLEJNU do prudkých severních svahů. Tam, kousek pod hranou, ovšem hustou oblačnost zastavuje termika a vzdušné víry ji rozcupovanou na cáry tlačí zpět k vrcholům. Úžasné divadlo, které mě láká do hor a současně ztělesněná podzimní depka, jež přímo odpuzuje Luboše…
Prší a prší. To je fajn! Vytrvalé deště sytí nejen horské potoky a skrze ně říčky a řeky pod horami. Plní se životodárné zásoby spodních vod, spadané listí se leskne jako slzy klimaalarmistů strašících – ve jménu zachování svého byznysu – největším suchem za 500 let. Jojo, tak to chodí, když se zaměňuje podnebí za počasí a odmítne se zcela přirozený jev, kterým je střídání období teplejších a chladnějších, sušších a doslova vodou napitých. Ano, sucha bylo opravdu hodně, ale co jsou tři-čtyři vyprahlé roky vůči dlouhodobému normálu? Ale přesto: radujme se z vody padající z nebe, protože my, kdo si nehrajeme na futrál veškeré spolykané moudrosti, víme, že kloudně se nedá předpovědět nic. A jestliže někdo věští vražedné sucho, může být spláchnut povodní. A naopak. Předpovědi jsou jen vlky-plky. Člověk se odnepaměti podnebí i počasí musel přizpůsobovat…a časy, kdy jej to nestálo velké úsilí, byly dobré…
Nic není neměnné – ani hory a lesy. Pouze v některých chvílích jsou přírodní procesy a změny viditelné více než po zbytek roku. Padne-li na bezlisté bučiny sníh, pak se zdánlivě po mnoho dnů neděje nic. Stejně tak v létě, kdy se zeleň listů ustálí ve svém odstínu. Zato při jarním rašení a při podzimním barvení korun stromů jsou bučiny jiné ne den ode dne, ale při dostatečné pozornosti i hodinu po hodině.
Také máte svůj nejoblíbenější měsíc? Jestliže vnímáte proměny krajiny kolem sebe v průběhu roku, potom určitě ano. Já nedám dopustit na říjen – barevný měsíc, jásavý pokud vysvitne slunce, nostalgický až tajemný za ranních či večerních mlh, ponurý a zádumčivý s příchodem temných deštivých dní. Pro moji ženu je nejkrásnějším měsícem roku květen. Krajina září všemi představitelnými odstíny zelené, lesy jsou plné ptačího zpěvu, z podrostu v bučinách vyrůstají semenáčky buků, podél cest a v sadech kvetou stromy a jejich koruny hučí včelami. Období žlutých pampelišek vystřídá v lučinách čas barevného kvítí. Vzduch je voňavý, vlahý a přívětivý. Právě za takových dnů jsme mohli strávit výsostně povznášející chvíle na doslech hučícího Černého potoka, v jeho rokli pod příkrými srázy a skalami, v Liščí chatě.
Jestli se na nějaký měsíc netěší školáci, potom je to září. A přitom je tak krásné! Září, to je babí léto, letos ( nebýt karantény ) dokonale vydařené. Čas prvních barevných listů v korunách stromů, období se vzduchem provoněným houbami, řídkými mlhami nejprve nad rosou se třpytícími loukami, tu a tam již ojíněnými prvními přízemními mrazíky. Z bučin se ozývá ťukání ptáčků dobývajících se na semínka bukvic a do zbývajících ořechů na lískových keřích. Kropenatí ořešáci a pestré sojky tvoří doslova živý řetěz mezi lesem a kapitálními vlašskými ořešáky na naší zahradě. Čas pozvolného zklidňování po hektickém létě, chladnější rána i večery, dříve nastupující tma. Slunce kolem poledního ale doposud jásá a hřeje….směje se na svět. Dobře je v lesích…
Letošní září bylo v Jizerských horách mimořádné. Minimálně co se hub týká. Hřiby a modráci rostly v takovém množství, že to nepamatuji za celý svůj život, a to mi do pětačtyřiceti – což už není plně juniorský věk – schází jen pár měsíců. Prý bude válka, když houby tak rostou….ale spíše by jen mohla být tuhá zima….konečně. A ta válka? Možná právě probíhá a doslova zuří – válka proti zdravému rozumu a základním lidským svobodám. A tak se nenechme otrávit, natož zabít…hledejme sílu tam, kde je, odkud pramení – v přírodě a naší neoddělitelné vazbě s ní. No a k září, jeho lesům za babího léta i kapitálním hřibům se vrátím třeba hned v dalším článku a videu, ale teď, na úvod nejbarevnějšího měsíce roku – října – vám představím nového člena naší KAGOTsmečky.
Sny….kdo bychom nějaké neměli?! Co se vyplněných tužeb týká, jednu situaci stavím vysoko nad okamžik, kdy se plní sen mě samotnému. Je to účast na štěstí blízkého člověka, jehož radost prozáří i nás. Stačí se na něho tiše dívat, sledovat jiskry v jeho očích…a pokud se můžeme na splnění něčího přání sami aktivně podílet, potom zažíváme okamžiky, které dávají životu smysl…
Odmlčel jsem se….s prvním zářijovým dnem jsem byl zavražděn. Tvořivá část mojí existence byla pošlapána, zfackována, zakopána tři metry pod zem. Neměl jsem chuť cokoliv psát, fotky třídit a videa stříhat. Po nádherných dnech letního toulání mě uvěznilo na deset dní do karantény odporné Bratrstvo Covidí Facky. Jistě, vím, že svoboda je především stav vlastní duše, ale – ač bych rád – s meditacemi nejsem tak daleko, jako lamaističtí mniši a nedokážu se z domácího vězení ( pardon, karantény pro dobro mé a dobro společnosti ) přemístit do hor, lesů a skal. Jednou jsem to vydržel, deset dní jsem jim položil na oltář, ale říkám: “NAPOSLED!!!”
Sobota 22. srpna 2020 mohla být posledním dnem života našeho kamaráda DANA JIZBY. Danovi se takřka stal osudným dlouhý pád. Paradoxně ne při jeho milovaném lezení, byť se taková myšlenka – dozvíte-li se o úrazu lezce – sama vtíravě nabízí. S Danoušem se utrhl svah v Údolí Kamenice nedaleko Navarova, kde často pobývá ve své chatě. Hasiči, údajně ze Semil, museli nasadit všechen svůj um k jeho záchraně. Díky, chlapi!
Den a noc, noc a den. Mezi nimi okamžiky, které berou za srdce každého, kdo se umí zastavit a vnímat svět kolem sebe – je to přerod jednoho do druhého skrze krátký okamžik vzájemného splynutí. Jak to myslím? Vždy si uvědomím kratičký vrtkavý moment, ve kterém neumím říci, zda je ještě den nebo už noc – a obráceně. Chvíle, kdy něco a někdo se chystá ke spánku a jiný se probouzí. Je moc dobré, být tomu přítomen.
Kolem srdce mě to zahřeje, vzpomenu-li si na Ostrov. Kolik míst člověk v životě má, kde se cítí opravdu dobře? Není v tom nic rozumového, jen naslouchání svojí duši a právě srdci. Jizerské hory a Ostrov jsou zkrátka “moje” místa. S Lubošem na to občas zavedeme řeč, co že nás to do Ostrova přitahuje…. Jizerky jsou jednoduše DOMOV. A Ostrov? To je vábení čisté energie dobra, promísené s vůní borové pryskyřice a žárem dýchajícího písku. Tato neviditelná esence se navíc balí to jemného oparu vzpomínek na krásné chvíle, které jsme tu už prožili a ač jsou neuchopitelné, slouží jako tajuplný Všehoj…
KULHAJ. Co to je KULHAJ? Balkánské jméno? Hovorově stav zhoršené chůze v množném čísle času přítomného? Ne, KULHAJ je zkratkou skal, na které jsem si pro radost a očistu duše vystoupil za připlouvajícího jizerskohorského večera. KULička a HAJný. Přidal jsem ještě Paličku. Tedy: “na Tišině Kulička, Hajný a Palička….jizerská žulová básnička”. Bezvýznamná hra se slovy, aby člověk přestal myslet na vztek, co jím cloumá a nechal si nadělit nápovědu řešení díky poklidnému napojení na síly dobra…
Nikomu z vás, kdo Jizerky znáte, není třeba představovat Čínskou cestu. A pokud sem -na Kagota- někdo, kdo Jizerskými horami osobně nebloudíváte, náhodou zavítáte, jistě dokážete Čínskou cestu najít v mapách nebo v literatuře. Celá zmiňovaná cesta má více než dvojnásobek délky, než kolik jsme po ní tentokráte ušli. Využili jsme z ní vlastně jen kousek, ale dle mého názoru ten nejhezčí. Naším cílem totiž nebyla Čínská cesta jako taková, ale spíše Pohovka, Frýdlantské cimbuří a Polední kameny. A zmiňovaných míst jsme chtěli dosáhnout jinudy, než je obvyklé.
Voda a vzduch – dva ze základních elementů, které potřebujeme k životu. Čistě fyziologicky i pro radost. Kdo viděl proměnu horských potoků a říček od stříbřité stružky po bouřící masy vody, ví, o čem mluvím. Samozřejmě chápu, že ten, komu se voda valí do domu, o radosti mluvit nemůže…a vzduch? Komu by se nelíbilo jeho hvízdání kolem uší, když si to pálí na lyžích či na kole z vršků k údolí.
Jsem rád se svojí rodinou, ženou a dětmi. Rovněž s přáteli jsem rád. A speciálně při lezení se vám onen dobrý přítel – říkejme mu třeba PARŤÁK NA LANĚ – hodí. Jenže k pocitu vnitřního štěstí patří stejně tak i chvíle, kdy jste sami. V takových okamžicích můžete veškerou svoji pozornost upřít právě a jen k tomu, k čemu chcete – a nebo naopak, nesoustředit se vůbec na nic, vypnout mysl a jen existovat, BÝT, nechat se vést čímsi, Kýmsi. Jako byste prožívali nezúčastněný pohled sami na sebe: hele, co jsem zač, jak se tu tluču po tom světě, chvíli jako komik, chvíli k pláči a ejhle, teď prožívám čistou radost. Uvědomíte-li si přítomný okamžik svého mo/mentálního štěstí, potom vám docvakne, jakou energii šíříte v tu chvíli kolem sebe a jak to i Tvořivé síly kolem nás musí těšit. Bez radosti z vlastní existence by život neměl smysl.
Přijdou občas dny, kdy se energie nedostává. Začíná to pocitem jakési nepohody a bezradnosti v tom, do čeho se pustit. Dosud jste měli deset plánů a všechny je chtěli splnit, najednou nevíte, čím byste začali a zároveň tušíte, že ať se chopíte čehokoliv, očekávaný klid a radost to nepřinese. V takovou chvíli je nejlepší se zastavit, třeba jen posadit pod strom na zahradě, opřít se zády o kmen a položit si otázku: “Za čím se ženeš?” Potom, snad odněkud z nebe, k vám začnou skrze listy ve větvích nad hlavou, propadat a snášet se odpovědi…
Výprava na ČERTOVU KOVADLINU, nikoliv Kladívko ( opakuji se svým neustálým trefováním do názvu, ale dlužím to starým zásadským kameníkům ) jenom zintenzivnila myšlenky, které mi už delší dobu běží hlavou. Přečetl jsem od dětství hodně knížek, a protože mám paměť na texty, citáty i zdánlivě bezvýznamné věty zakuklené v textu, které mě zaujmou, vím z děl různě datovaných, že pocit světa řítícího se do katastrofy je starý jak dějiny lidstva samotného. Objevuje se u různých autorů napříč staletími. Tu je zmínka o konci světa, jinde zase o zkáze civilizace, kdosi věští příchod Satana, další si jen stýská nad časy, co se nevrátí. A svět se zatím točí dál, spolu s ním ovšem – přijde mi – se rychleji a rychleji roztáčí spirála šílenství. Já konec světa neočekávám, ale – šílenci ať mi to prominou – s dovolením z té jejich spirály pastí a strachů vystoupím tak daleko, jak jen to bude možné a rodinu vezmu s sebou. Vždyť realita je to, čemu věnujeme svůj čas, pozornost, myšlenky a tím si tvoříme svůj svět.
Předposlední den měsíce května, který moje žena – Štěpánkova a Matouškova maminka – považuje za nejkrásnější v roce, jsme se probudili do slunečného rána. Plán jsem měl jasně nejasný. Tedy jasno bylo v tom, že se vydám do skal. Mlha plula nad otázkou, zda sám nebo přiberu kluky. Základ je nikoho nenutit. Chystal jsem si věci do batohu a kluci zbystřili: „Tatínku, kam jedeme?“ Šikovně položená otázka, která vlastně starému šedivému otci strhanému nedá příležitost říct, že výprava se hochů nemusí týkat… „Jedu do skal, chcete se přidat?“ Místo odpovědi upřímné dětské oči otočené zkoumavě k mamince, jestli jí to nebude vadit. Všichni jsme dostali požehnání, a tak se po domě začaly míhat rychlé šmouhy, jak kluci narychlo pakovali.
Začátek května zastihl Jizerské hory v podobě, jaká udělala radost všem, kdo čekali na déšť jako na smilování. Lesy se zaleskly kapkami deště, zvlhlý podrost přiměl mloky k opuštění skrýší, koryta potoků se nasytila a získala hnědou rašelinnou barvu. Ideální čas zmizet do lesů a navnímat atmosféru, která Jizerkám snad nejlépe sluší.
Jaro vládne horám stejně něžnou rukou, jak něžnou ji musí děti mít na přední brzdě svých kol. Ale říkejte jim něco o brzdách…to je jako brzdit dětem život. Ještě si dovedu sám vzpomenout, jak jsme na těch našich tehdejších porůznu poděděných cyklotroskách lítali po cestách necestách a často se brzdilo pádem. A to se pak schovávaly prodřené kalhoty a krvavá kolena. Povídám si o tom všem s dcerkou i kluky, protože letos je kola chytla. Ono vydat se s tím úžasným vynálezem do hor a lesů, to je požitek. I já mu zase přicházím na chuť, přestože jsem cyklistický vyděděnec…
Zářivě zelené jaro….to je každoročně očekávaný vzácný čas. Letos, snad jako nikdy předtím, modrá obloha zapomněla na spoustu dní, jaké to je, když po ní plují mraky. Modro, slunečno, jasno, SUCHO. Líbivé a děsivé počasí zároveň. Všichni jsme se těšili na tolik potřebné deště, ale do té doby dotek s jizerskohoroskou žulou – tou zhutněnou tanvaldskou na Černostudničním hřebeni i hrubozrnnou ze severních strání hor – hřál
a nevýslovně těšil. Čím to je, že se člověk těší, až se zase poškrábe?!
Jakápak expedice? Zahradní věž jsme přeci lezli tolikrát! V zimě, v létě i v průběhu barevného podzimu. Je to vděčná skála a zároveň naplňuje vděkem vás, trávíte-li pokojné chvíle na jejím vrcholu. Připadáte si jako námořník v koši stěžně vysoko nad hladinou. Žulový škuner plující mořem lesů. Zažili jsme tu vichr beroucí slova od úst, ze země pod skalou jsme sbírali na kost zmrzlé sýkorky. Tiše jsme žasli nad letními západy slunce i plujícími mraky nasouvajícími se odněkud z rovin za zemskou hranicí, očima jsme bloudili po cestách viditelných z vrcholu v době, kdy buky shodily listí. A teď jsme se sem vypravili – na rodinnou expedici – abychom z vrcholu uviděli, jak se lesy začínají zelenat.
Vzpomenu-li na hřeben Srázů, naskočí mi vždy stejné obrazy: Zvon, Homole cukru, Ostrý roh, pohled k Viničné a Poledníku z vrcholu Sedla a slavná borovice na vrcholu této členité skály. Ona borovice, ač nevelká, jistě velmi stará, patří k nejslavnějším stromům Jizerských hor. Přemýšlím, jestli vůbec nějaký buk – a že jsou Jizerky především bukové – dosahuje věhlasu borovice na Sedle. Všechnu pozornost na sebe přitahuje, přestože není jediným stromem, který se na rozbrázděném vrcholu žulového skaliska uchytil. Pár metrů od jejího pokrouceného šupinatého kmene roste větry a tvrdými podmínkami formovaná bříza s bělostným kmenem, stačí překročit přes dvě pukliny a rázem jste u zatím ještě drobného jeřábu rostoucímu v polostínu košatého buku – blízkého souseda Sedla. Celé arboretum se na Sedle sešlo.
Přemýšlím, co napsat k žulové poezii, kterou představuje vylezení cesty Údolní hrana
na Štolpišskou věž. Při nejlepší vůli nejsem schopen najít vhodná slova, která by zprostředkovala pocity člověka, jenž kdesi v příkré rokli, obklopen mohutnými buky, stoupá za monotónního šumění Štolpichu mírně ukloněnou hranou členité věže k jejímu rozložitému vrcholu. Žula překvapivě sálá žárem nastřádaným za výjimečně teplého dubnového dne, dosud bezlisté buky nechávají mohutnou věž prohřát slunečními paprsky, než ji skryjí pod hladinu zeleného šumícího moře. Roklí se nese ptačí zpěv
a nebývale horký jarní vzduch se viditelně tetelí nad slunci přikloněnými plotnami….těmito větami jsme splnili jizerskohorskou lyriku….
Je ŽIVOT náhodou? A může vůbec tak složitý komplex vzájemně se ovlivňujících tvorů, rostlin, dějů i přírodních podmínek být náhodou? No a co teprve když přidáme existenci záležitostí lidskému oku neviditelných, žádnými ukazateli neuchopitelných, nezměřitelných a přesto alespoň tušených, často dokonce prožitých? Jak málo toho víme! Kdykoliv někde pobýváme, je to protnutí místa, času, nás samotných a případně těch, kdo v danou chvíli s námi ono místo sdílí. A dvakrát stejnou chvíli nezažiješ. Ne nadarmo se říká, že do jedné řeky dvakrát nevstoupíš. Lze to chápat jako příměr
o nasbíraných zkušenostech nebo také jen jako prosté konstatování, že každý okamžik lidského života je unikátní a jedinečný, nikdy se nebude opakovat. Můžeš tak třeba na Ořešáku pobýt každý den a nikdy to nebude stejné. Všímáš-li si detailů, potom víš, že jednou vedle tebe na kameni poskakovala křivka, jindy nad hlavou kroužil sokol. Neuvidíš dvakrát stejný západ slunce ani totožnou tichou plavbu mraků, jednou to tam záblo, podruhé dýchala žula horkým letním dechem….
Začátky sezony, kdy dny jsou ještě krátké a teplotní rozdíl mezi slunci nastavenými stráněmi a stinnými místy značný, bývá naším oblíbeným cílem Kazatelna, impozantní skála nad klokotajícím Černým potokem. Tvarová dokonalost této žulové bašty vyniká právě tehdy, dokud se okolní buky ( ani jeřáb v blízkosti pamětní tabulky J. Čihuly a E. Soukupa ) nezazelenají listím. Potom Kazatelna ve své celistvosti zmizí z dohledu a viditelné jsou jen jednotlivé její partie. Nemít stromy – buky zejména – tak rád, bylo by mi to snad i líto. Vše je ale jak má být a Kazatelna si zachová své podmanivé kouzlo i pokud se ukrývá v zeleni.
Víkend 14. a 15. března léta páně 2020 byl – aniž bychom to v tu chvíli tušili ( ač náznaky přicházely ) – posledním víkendem světa takového, jaký jsme znali.
Po oba dva dny – v sobotu při toulání kolem Hejnic i v neděli ve stráních nad Zásadou – jsem měl nutkání nechat kamerku doma a jen si plout na vlnách skvostného předjaří. Nakonec jsem ale, pamětliv na fotografické rčení: “Co nenafotíš dnes, to už nikdy nenafotíš…” do kapsy kameru vzal a dnes jsem za to rád. Zaznamenal jsem něco, co se dá nazvat jako “Nevědomé loučení s tím, jak jsme si žili” nebo možná “Svědectví o nejobyčejnějších banalitách, které jsou rázem vzácností…”.
S lezením nemám spojené žádné cíle. Ještě abych měl, já, nelezec. Ale jistou motivaci mám. Kdysi dávno, před lety a lety, mi v rukou přistál – a už nikdy neodletěl – knižní horolezecký průvodce Jizerských hor. Tehdy jsem mu nevěnoval pozornost z pohledu topografie skal, schematických plánků, lezeckých cest. Jen jsem s chutí schroupl kapitoly o historii lezení. Ale už tenkrát jsem se zasnil, jaké by to asi muselo být, ze všech těch skal se rozhlédnout po kraji. Rovněž v místopisu si libuji, od dětství jsem rád čítával v mapách a kde jsem zmerčil nějaké zajímavě znějící místo, už mě to tam táhlo. Nemohl jsem tedy v horolezeckém průvodci – přestože nelezec – vynechat dvojstranu
s abecedním rejstříkem zdejších žulových skal.
Odmlčel jsem se. Myslím na Kagotu. Necítil jsem potřebu nic psát ani tvořit, ale život se nám – ani lidem kolem nás – nezastavil, byť si to mnozí mocní jistě přejí. Naopak jsme
z drobných příkoří, které nám ( nebo spíše naší civilizační pohodlnosti ), těžili.
Konec ledna přivál mrazivý vzduch a na pár desítek hodin se mohlo zdát, že paní Zima se ujme vlády nad naším krajem. Cesta do práce připomínala projížďku pohádkovou krajinou. Bylo to ovšem jen krátké připomenutí toho, jak to má v zimních měsících
v našich zeměpisných šířkách a nadmořských výškách vypadat. Překulilo se pár desítek hodin a já musel přehodnocovat plány, kam vyrazit. Místo zasněžených hor tak padla volba na slibovanou návštěvu místa, které v sobě nese otisk těžkých chvil a ponurá nálada únorového lesa nasyceného vlhkostí jen umocní pocity, které tu vnímavý člověk – v našem případě zvědavá dětská dušička – může prožít.
Není to tak dlouho, co jsem seděl u youtube nad videi se záběry hor z dronů. Je to krása. Všichni, kdo se škrábeme na vrcholky skal za výhledy, jenž patří jinak jenom ptákům ( a místy – dle hovínek na vrcholových platech skal – i kunám skalním ), známe ten okamžik, kdy se srdce skoro zastaví radostí nad pohledy, které jsou z přítmí lesa nemyslitelné. Pro mě osobně je to nejhlavnější důvod lezení. Ovšem záběry z dronu přidají další rozměr….přiblížení nad koruny buků ke skále, přelet nad vrcholem, na který právě dolézají – v dobrém smyslu slova – pošetilí lidští podivíni…. nebo stoupání dronu podél stěny vzhůru. Vizuálně dokonalé. ALE…
Moc se mi nechce rozepisovat…strašně mě bolí ukazováček a malíček na levé ruce, palec na pravé, mám asi třísku v dlani….ne, kecám, prostě pošetřím slova a obrazem se vrátím ke dvěma výpravám do shodné oblasti – ke Hlídačům Koutu – které se uskutečnily koncem loňského září. Byla to dvě odpoledne v horách, obě zcela jiná, která jsem si chtěl nechat běžet hlavou ve formě vzpomínek nepřetvořených do galerie fotografií či videa. Obě toulky jsem zmínil ve článku Jizerkám co jejich jest. Nazrál čas vměstnat je do videa. Ne že by to bylo nutné, vlastně jen vyhovím dětem, které si to přály….Kdo tedy máte zájem vrátit se v čase o necelé čtyři měsíce zpět, máte příležitost….
Co vás nutí jít do hor? Přemýšleli jste někdy o tom? Možná ani není třeba takto se ptát, stejně tak, jako není důležité znát odpovědi na všechny své otázky. Ale přesto….proč?! Otázka tím pádnější, čím horší počasí se rozhostí nad krajem. Své o tom ví i domácí zvířata. Však se říká o škaredých dnech, že by psa nevyhnal. A podívám-li na naše mourovaté kočky, tak ty jen vyběhnou klapkou ve dveřích na zahradu, protáhnou si nohy, někam položí a zahrabou to, co doma ani moc nepotřebujeme mít a zase peláší do tepla. Rozvalí se v křesle před krbovkami nebo schoulí do klubíčka na pohovce a spí. Snadno bychom se mohli k jejich lenošení přidat, ale nějak nám to nestačí. Tady přichází ono „PROČ?“.
Jakousi mojí tradicí je vyslat skrze Kagota novoroční poselství. Letos mám ovšem hlavu naladěnou jinak. Ne že bych o to stál, ale co už s tím nadělám….. Život je jeden dlouhý příběh skládající se z řady příhod. V jejich sledu řada z nás spatřuje neviditelný řád, snad karmu, principy akce a reakce, odměnu i trest, dar lekce, nápovědu k pochopení. Zkrátka lidé mého ražení nevěří, že se jisté věci dějí jen náhodou. Jiní z nás takovou myšlenku nepřijímají, sami sebe vůbec nepovažují za strůjce svého osudu, někdy žehrají na smůlu a stávají se z nich kvartální věřící, když zrovna je té smůly moc a nepomůže-li někdo jiný, pak si vzpomenou na Boha. A když se daří, neberou to jako odměnu, to je prostě normálka a děkovat není za co, natož Bohu.
„Prosincové výlety? Fakt myslíš VÝLETY?“ Lidi nechápou. A kdy prý jako nakupuju dárky, jak to, že nelítám po krámech, nesunu se v kolonách k obchodním centrům, nerovnám do nákupního vozíku hromady jídla, jak kdyby zítra oficiálně začínal dodavatelský výpadek v důsledku celosvětového hladomoru. Jakpak to, že nesrkám punč někde v Polsku nebo Německu na vánočních trzích? Odpověď je zcela prostá – dělám co nejvíce toho, co dělat chci a vyhýbám se všemu, co mi bere klid a pohodu na srdci, tedy snažím se ctít hodnoty, o které by především v adventním čase mělo jít.
Jestli mám říct, co mám nejraději na volném dni, potom je to luxus nemít žádný plán nebo pevně daný program – ani co se výletu týká. Není v tom spěch, jako když urveš volných pár hodin a s vyplazeným jazykem chvátáš do hor, tam kmitáš rychlokrokem
k cíli a nakonec se musíš vracet mnohem dřív, než bys chtěl. I to je samozřejmě moc dobré a o dost lepší, než nic, ovšem je to jako vstávat od stolu v půlce hostiny. Ale celý volný den? To je možnost přispat si, v klidu si pobalit věci a od domu vyjet s tím, že ještě na první křižovatce nevíš, jestli to stočíš vlevo nebo vpravo.
Máte-li tři děti, předpokládá to občas logistiku jako třeba u nějaké velké přepravní společnosti. Kluci začali chodit do školy, přibyly povinnosti a úměrně s tím ubylo volného času. K pramalé radosti hochů i mé jsme rovněž přišli o možnost spontánně se při ranním pohledu z okna rozhodnout, že využijeme krásného dne pro pobyt někde v srdci přírody, než abych předal děti mezi zdi vzdělávacího zařízení. Takto jsme snadno vynechávali školku, ovšem se školou to už nejde. Alespoň však není dcerka v nevýhodě, ta už krájí ve škole třetí rok a vzhledem k větším povinnostem měla méně příležitostí vyrazit s námi do hor. A tak hledáme skulinky v programu a mezi to, co se musí, vkládáme to, co chceme.
Oba okamžiky, kdy si v Jizerkách podává ruku den s nocí, jsou mimořádné. Večer a ráno v horách…chvíle, kdy světlo se mění každou minutou a spolu s ním i vaše vnímání.
Nevím, co za snahou člověka lézt po skalách stojí obecně, ale co mě se týká, mám
v tom jasno. Nejde mi o žádné sportovní výkony, ale jen o nové pohledy do krajiny. A ty jsou z temen jizerskohorských žulových obrů tak návykové, že se musíte vracet. Má to
v sobě ještě jednu přidanou hodnotu – samotu a soukromí. Nestane se v Jizerských horách, že vylezete na skálu a na jejím vrcholu již někdo jiný pobývá. Skála, stojící tu po věky věků, je tu právě teď jen a jen pro vás samotného, případně vašeho parťáka na laně, jestliže se zrovna přidal k vám….a to není rušivý element, lidé, co spolu lezou, jsou v symbióze.
V létě Pancho…pak nebeské symboly a Boží oko….a před východem prvního letošního podzimního slunce i Pepik…Zpráva o jeho úmrtí mě zastihla kousek od Ostrova, kam jsem jel zrelaxovat, nabrat pohodu a sílu z míst, která jsou zhmotněna pozitivní energií…symbolicky jsem tak Pepu do NEBE vyprovodil v místě, které se jmenuje Himmelreich – Nebeská říše.
Dokud máš křídla, leť! Nenech si mezi prsty protéct časy, kdy jsi svobodný a užívej nicnemusení! Přesně tato slova jsem opakoval klukům v průběhu srpna, kdy se prázdniny začínaly rapidně krátit. Františka už ví, co školáka s koncem prázdnin čeká a je s tím v rámci možností smířená, ale Štěpán a Matouš dosud jeli na vlně sladké nevědomosti. Jejich první školní den začínal pomalu ťukat na dveře a mně z toho nebylo vůbec dobře u srdce. Však mám sám v paměti školu a hlavně ty moje dětské svobodné dušičky znám – touží být venku, na loukách a v lesích, v horách a mezi skalami. Chtějí být s námi, hezky pohromadě, užívat vzájemnost, sdílenou radost z výletování a toulání, lezení po skalách, jízdy na kole nebo jen tichého sezení u ohýnku. Ne, nestrašil jsem je školou, ale chtěl jsem je napumpovat co nejpříjemnějšími zážitky, nasytit je radostí, posílit jejich vzájemnou důvěru, až spolu usednou do školní lavice a budou si tam oporou jen sami dva…jen na dálku nad nimi budete držet ochrannou ruku.
Pakliže k vám někdo promlouvá, je slušné jej vyslechnout. Toliko v lidském světě, který je navíc komplikovaný v tom, že slova, která k vám míří, nemusí mít žádný smysl. Potom buď útrpně vydržíte poslouchat nebo přepnete do režimu nulového vnímání, to „BLABLABLA“ necháte jen protéct nejkratší cestou mezi ušima – dovnitř a ven bez zanechání stopy v šedé kůře mozkové. V nejhorším případě zapomenete na vychování a vzdálíte se….
Na dovolenou jsme se snažili táhnout co nejméně věcí. Řekli jsme si, že vystačíme
s méně oblečením, jíst budeme tamní jídlo a vařit z místních surovin a co se zábavy týká, naplno se oddáme možnostem, které se budou v cíli naší cesty nabízet. A tak jsme chodili po horách, koupali se v moři a s sebou jsme nevzali KOLA. Ta trpělivě čekala
v garáži na náš návrat. Já mám své bikové období odžité, klidně bych se bez cyklistiky obešel, ale děti i Evička pociťovali cyklovýletový absťák. Vedra mírně ustoupila a tak jsem vyslyšel přání rodiny a podnikli jsme dvě výpravy na kolech.
Slunce praží do jizerskohorských lesů a strání, suché listí chroupe pod nohama a mezi stromy se zjevuje fata morgana. Sucho se zhmotnilo do obrovské příšery, která zalehla kraj. Déšť je jen zbožným přáním, potoky se mění v potůčky a následně v suché balvanité cesty, jazyk se lepí na okorané patro. Jak z toho ven? Přírodě neporučíme, ale jedna možnost záchrany existuje. Musím se vydat k Pyramidě, potom se otevřou nebeská stavidla. Nevěříte? Ani já tomu tak doslova nevěřím, ale je to už tak velká náhoda, že snad náhodou nemůže být – třeba je to Pyramida Boha Deště. Kdykoliv ve svém životě jsem totiž k osamělé skále Pyramida došel, spustil se déšť a já se mokrý jako myš vracel domů.
Plují-li dny těžce jako bouřkové mraky a bolavá dušička potřebuje pozdvihnout, potom víc než kdy jindy vnímáte, co vám dělá dobře. Myslím skutečně bytostně dobře. Co vás hladí, smývá prach z unavených křídel, abyste zase mohli vzlétnout a radovat se
z voňavého léta. Je to společnost blízkých duší a upnutí se k osvědčené činnosti, jež vás neskonale těší, ať už je sebehůř.
Přijdou v životě chvíle, kdy si uvědomíte, že čím více se snažíte mít věci pod kontrolou, řídit je, být pánem situace a vládcem nad plánováním prožívaných událostí, tím méně se to daří. Život má smysl pro zlomyslnost a ironii. Můžeme se z toho hroutit a nebo naopak vše přijmout jako dar osvěty předávané jakousi vyšší mocí, jež nám na konkrétních příkladech ukazuje a sděluje, že nelze vše narýsovat tak, jak bychom chtěli. A bylo by to vůbec dobře?
Nevím, jak důležitým dnem je pro vás, kdo navštěvujete Kagota, SLUNOVRAT. Jelikož jste ale všichni naladěni na přírodní notu, předpokládám, že si tento astronomicky významný den alespoň uvědomujete. Někdo o slunovratu mluví jako o svátku pohanském. Je-li tomu tak, pak jsem já a vy všichni, kterých se slunovrat dotýká, nefalšovaným pohanem. V minulém příspěvku jsem takřka vynechal slova, dnes naopak vypustím aktuální video ( jen připomenu jedno pravideo )…nenutím vás to číst, ale zajímá-li vás, co neobyčejně obyčejného lze za slunovratu prožít, potom prosím:
Stejně jako má kalendářní rok svoje cykly, roční období, procházím i já každým rokem fázemi, které se pravidelně střídají. Je to důsledek sezónní práce. S příchodem jara mi nastává nejhektičtější čas plný nervů a starostí, období, kdy na sobě cítím nepohodu, podrážděnost a únavu, jež se nabaluje jako sněhová koule. A pak, jako zázrakem, vše jedním jediným okamžikem pomine. Nastane jakési vzduchoprázno, ale ještě ne pohoda. Té, aby mohla přijít, musí něco předcházet, umést jí cestičku a otevřít dveře dokořán. Tím cosi, co je vklíněno mezi náročné období a klid na odpočinek, je OČISTA – vnitřní duchovní rituál, kdy nechám odplavit stres, abych nebyl ani sám sobě protivný, únavě ponechám prostor protéct mým tělem, čímž nade mnou ztratí moc a spolu s ní z těla a duše odejde pomyslný prach a smog únavy mentální. Očista v podobě, jakou v takové dny potřebuji, předpokládá jedinou věc – pobýt si SÁM.
Stokrát jsem to za zimu od kluků slyšel: „Tatínku, já se těším zase do skal, na lezení….do Jizerek.“ Jakmile začal sníh odtávat, frekvence dotazů: „Kdy vyrazíme?“, se znásobila. Pondělí nebylo zrovna ukázkovým dnem, co se počasí týká. Tedy jak se to vezme. Ono to větrné pošmourno s předjarně zemitými barvami k Jizerkám dokonale pasuje. Cinknul jsem do školky, že vyzvednu kluky po obědě. Hoši se vyhrnuli jak velká voda a jako by ti čičici něco tušili, už to do mě prali: „Tatínku, tatínku, já chci někam na výlet, já chci lézt…..!“.
Abu se nám proměnil v restaurátora. Skutečně restaurátora, nikoliv restauratéra. Nehledejte v tom žádnou spojitost s restauračním zařízením, vážně šlo o nezištnou šlechetnou činnost: záchranu vrcholové knížky ze Střední věže Suchých skal. U nálezu „promočeného cosi“ jsem nebyl, u návratu zpět tam, kam knížka patří, už ano. Vezměme to postupně, BEZ souvislostí není příběh celý.
Sedmé únorové ráno bylo v Zásadě mrazivé a jasné, měnící se světlohra před východem slunce dávala tušit mimořádný den, a protože jsem měl volno, nebylo nad čím dumat. Ten slabý šepot, co se nesl nad promrzlým krajem a šlo jej spíše podprahově vnímat než skutečně slyšet, to bylo vábení Jizerek. Příroda to tak má. Stejně jako ji potřebují lidé,
i ona má ráda přítomnost těch, kdo se rádi rozhlíží kolem sebe. Něžně a nevtíravě útočí na všechny jejich smysly i srdce a dotýká se jich svou všeobjímající krásou. Kdysi jsem četl, že každý potřebuje ocenění za své úsilí a je tomu tak i v případě Matičky Přírody. Také ona chce vnímat vděk lidí za každodenní krásu, kterou jim chystá.
My, příslušníci zhoubně vyspělých národů, nevěříme v oběti a obětování. Samozřejmě si myslíme, že je to ohavné. Jak k tomu přijde nějaké to milé zvířátko, jehož krev prolijete proto, abyste si zajistili přízeň bohů?! Může snad ta kozenka v Pákistánu za to, že pár týpků chce mít třeba dobrou úrodu nebo skvělou mušku při odstřelu nepřátel?! Ptá se někdo oběti, zda souhlasí s tím, za co je obětována? Jak můžete chtít vystavět vlastní štěstí na neštěstí druhého?! Na druhou stranu, proč si to nevyzkoušet?! No a tak se to mělo mít i s naší milou kamarádkou Růžou, která se přidala k Lubošovi a ke mně na výpravu do Jizerek. Přibereme ji a rituálně obětujeme!
Třetí lednový den. Venku bílo, chvílemi přeháňky hustého sněžení, v mezičase mezi nimi se otevíraly pohledy na úpatí jizerskohorských kopců, vrcholy schovávala hustá šedá mlha. Otázka zní: „Co s tím?!“ Odpovědí je několik. Náš milý Nosorožec, se kterým Luboš sdílí stůl i lože, řekl: „Sorry, nejdu…je hnusně…“. Luboš kupodivu
neremcal: „Kam to vezmeme?!“ Pancho vesele poskakoval a těšil se na procházku do hor. A Yokina? Ten psí lempl? Buď ji varoval nějaký devátý psí smysl nebo prostě není až tak blbá, jak vypadá. Ne a ne ji dostat ode dveří. Pořád se vracela domů jak Lassie, kňučela, vrhala pohledy, že by se šutr ustnul. Já ne.
Kouzlem nechtěného stalo se tradicí, vyslat do vesmíru pár slov jakožto KVP.
Kagotovské Vánoční Poselství. Ale pozor! Nejsou to slova určená všem. Míří k těm, kdo je chtějí v houštině vln, signálů a různých představitelných i nepředstavitelných datových přenosů, kterými zhoustlo nebe nad hlavou, zachytit. Je to jen takový tichý šelest a šramocení v řevu okolního světa, jako když ve tmách – pouze hmatem – zkoušíte najít cestu z pasti ven. Jsou to slova popisující tichou myšlenu, prostou jako počátek, jako první chtěný artikulovaný zvuk zapadlý kdesi hluboko pod vrstvami později rozvinuté řeči, později písma, zvukových a obrazových záznamů, terabytů dat….
Za dnešního časného rána, kdy děti společně snídaly u stolu pod oknem, na kterém zářila barevná vánoční světýlka, jsem se střídavě díval dcerku, syny a jejich dopisy pro Ježíška. Každá z těch dětských dušiček svěřila papíru svoje přání a my se ženou potom položili psaníčka na parapet. Ježíšek nespěchá s tím, aby si dopisy vyzvedl. Možná, že sám se dívá oknem dovnitř, snad pověřil některého z ptáčků na krmítku úkolem, aby zjistil, zda si splnění svých přání děti zaslouží. Až dopisy zmizí, bude to zpráva pro dětičky, že mohou doufat zase o kousek víc, jejich přání už budou Ježíškovi známa a vše se – jak budou doufat a věřit – začne dít a splétat dohromady tak, aby na Štědrý večer zavládla skutečná radost.
aneb listopadové slunce nad hřebeny Krkonoš
Krkonoše. Jedno prosté slovo, jedno jméno pro nespočet mimořádných míst, úžasných výhledů, podob a forem, kterými k vám promlouvají. Pohříchu těch skutečně klidných promluv beze slov ubývá. Musíte si na ně počkat, pohlídat jejich čas. Přichází za brzkého jara, kdy hotely a penziony přeruší svůj provoz po ukončené zimní sezoně a rovněž za pozdně podzimních dní, v mezidobí vklíněné před nápor nových zimních hostů a za dny barevného podzimu. Zkrátka je třeba zvolit období co nejvíce bez lidí. Letošní podzim k tomu byl mimořádně přívětivý. Listopadové Krkonoše se koupaly
v podzimním slunci tak, jak tomu nebývá ani koncem září.
Pokud bych si za jednoho listopadového dne myslel, že Jizerkám vládnou síly zla, snadno bych mohl uvěřit tomu, že hranici Mordoru tvoří hrana hor nad Bílým Potokem a Hejnicemi, přesně v místech, kde se lesy lámou do prudkých svahů padajících dolů
k údolí. Nad vrcholovými partiemi Jizerských hor se to vařilo, mraky se převalovaly přes hranu a vzdušné proudy je zase táhly zpět. Přitom nad údolím bylo azurové nebe.
Nošením dříví do lesa je opakování slov o tom, jak vlídné říjnové dny jsme před aktuální proměnou počasí – nutno podotknout, že k normálu odpovídajícímu ročnímu období – mohli prožívat. Pestré barvy, nejrozličnější vůně, každodenní jemné proměny lesů. Co to šlo, brousil jsem Jizerkami, je to jejich čas. Ale mezi jizerskohorské toulání jsem vklínil jeden den, kdy jsem změnil teritorium. Vrátil jsem se na ostrov, tedy do Ostrova.
Dva po sobě jdoucí slunečné říjnové dny jsem věnoval návštěvě barevných bučin a jejich skal v úbočí Klínového vrchu. Pokaždé, když jsem tu, stavím se na jedné z mých nejoblíbenějších skal, na Supí hlavě. Osmého října jsem si na jejím vrcholu pobyl sám a tiše sledoval barvící se lesy na všechny strany od ukloněného skalního temene. Lehký větřík pofukoval mezi korunami buků, nosil jejich listí a ptačí zpěv se střídal s ťukáním do bukvic, které ještě na některých bucích zbyly. Hned následující den jsem se na Supí vrátil s mými syny. Ptačí zpěv tak vystřídalo jejich švitoření a smích.
Je pár jizerskohorských bašt, jejichž návštěva přináší mimořádné potěšení i zážitky. Každý má takové „svoje“ skály. Jejich vrcholy většinou plují nad lehce se pohupujícími a vlnícími korunami stromů a otevírá se z nich pohled do údolí. A nebo to jsou skály, ke kterým se vážou mimořádné příběhy z historie lezení v Jizerkách či vlastní hluboké prožitky, které nikdo jiný nemůže pochopit, protože, jak se říká, nechodí ve vašich botách.
.JPG "VIRB Picture")
