OKRUH KOLEM OSTROVA aneb SÁM KUDY TO PUSTÍ

OKRUH KOLEM OSTROVA aneb SÁM KUDY TO PUSTÍ

Jsem rád se svojí rodinou, ženou a dětmi. Rovněž s přáteli jsem rád. A speciálně při lezení se vám onen dobrý přítel – říkejme mu třeba PARŤÁK NA LANĚ – hodí. Jenže k pocitu vnitřního štěstí patří stejně tak i chvíle, kdy jste sami. V takových okamžicích můžete veškerou svoji pozornost upřít právě a jen k tomu, k čemu chcete – a nebo naopak, nesoustředit se vůbec na nic, vypnout mysl a jen existovat, BÝT, nechat se vést čímsi, Kýmsi. Jako byste prožívali nezúčastněný pohled sami na sebe: hele, co jsem zač, jak se tu tluču po tom světě, chvíli jako komik, chvíli k pláči a ejhle, teď prožívám čistou radost. Uvědomíte-li si přítomný okamžik svého mo/mentálního štěstí, potom vám docvakne, jakou energii šíříte v tu chvíli kolem sebe a jak to i Tvořivé síly kolem nás musí těšit. Bez radosti z vlastní existence by život neměl smysl.

ZÁPAD SLUNCE V LESÍCH aneb SÁM SE SEBOU

ZÁPAD SLUNCE V LESÍCH aneb SÁM SE SEBOU

Přijdou občas dny, kdy se energie nedostává. Začíná to pocitem jakési nepohody a bezradnosti v tom, do čeho se pustit. Dosud jste měli deset plánů a všechny je chtěli splnit, najednou nevíte, čím byste začali a zároveň tušíte, že ať se chopíte čehokoliv, očekávaný klid a radost to nepřinese. V takovou chvíli je nejlepší se zastavit, třeba jen posadit pod strom na zahradě, opřít se zády o kmen a položit si otázku: “Za čím se ženeš?” Potom, snad odněkud z nebe, k vám začnou skrze listy ve větvích nad hlavou, propadat a snášet se odpovědi…

PRAPRAVNUCI kontra PAST SPIRÁLY STACHU

PRAPRAVNUCI kontra PAST SPIRÁLY STACHU

Výprava na ČERTOVU KOVADLINU, nikoliv Kladívko ( opakuji se svým neustálým trefováním do názvu, ale dlužím to starým zásadským kameníkům ) jenom zintenzivnila myšlenky, které mi už delší dobu běží hlavou. Přečetl jsem od dětství hodně knížek, a protože mám paměť na texty, citáty i zdánlivě bezvýznamné věty zakuklené v textu, které mě zaujmou, vím z děl různě datovaných, že pocit světa řítícího se do katastrofy je starý jak dějiny lidstva samotného. Objevuje se u různých autorů napříč staletími. Tu je zmínka o konci světa, jinde zase o zkáze civilizace, kdosi věští příchod Satana, další si jen stýská nad časy, co se nevrátí. A svět se zatím točí dál, spolu s ním ovšem – přijde mi – se rychleji a rychleji roztáčí spirála šílenství. Já konec světa neočekávám, ale – šílenci ať mi to prominou – s dovolením z té jejich spirály pastí a strachů vystoupím tak daleko, jak jen to bude možné a rodinu vezmu s sebou. Vždyť realita je to, čemu věnujeme svůj čas, pozornost, myšlenky a tím si tvoříme svůj svět.

OSTROV – HIMMELREICH aneb SETKÁNÍ NA VRCHOLCÍCH SKAL

OSTROV - HIMMELREICH aneb SETKÁNÍ NA VRCHOLCÍCH SKAL

Předposlední den měsíce května, který moje žena – Štěpánkova a Matouškova maminka – považuje za nejkrásnější v roce, jsme se probudili do slunečného rána. Plán jsem měl jasně nejasný. Tedy jasno bylo v tom, že se vydám do skal. Mlha plula nad otázkou, zda sám nebo přiberu kluky. Základ je nikoho nenutit. Chystal jsem si věci do batohu a kluci zbystřili: „Tatínku, kam jedeme?“ Šikovně položená otázka, která vlastně starému šedivému otci strhanému nedá příležitost říct, že výprava se hochů nemusí týkat… „Jedu do skal, chcete se přidat?“ Místo odpovědi upřímné dětské oči otočené zkoumavě k mamince, jestli jí to nebude vadit. Všichni jsme dostali požehnání, a tak se po domě začaly míhat rychlé šmouhy, jak kluci narychlo pakovali.

VLÍDNÉ JIZERSKOHORSKÉ NEVLÍDNO

VLÍDNÉ JIZERSKOHORSKÉ NEVLÍDNO

Začátek května zastihl Jizerské hory v podobě, jaká udělala radost všem, kdo čekali na déšť jako na smilování. Lesy se zaleskly kapkami deště, zvlhlý podrost přiměl mloky k opuštění skrýší, koryta potoků se nasytila a získala hnědou rašelinnou barvu. Ideální čas zmizet do lesů a navnímat atmosféru, která Jizerkám snad nejlépe sluší.

NOHY JDOU A ZADEK SE VEZE aneb jarní cyklotoulání

NOHY JDOU A ZADEK SE VEZE aneb jarní cyklotoulání

Jaro vládne horám stejně něžnou rukou, jak něžnou ji musí děti mít na přední brzdě svých kol. Ale říkejte jim něco o brzdách…to je jako brzdit dětem život. Ještě si dovedu sám vzpomenout, jak jsme na těch našich tehdejších porůznu poděděných cyklotroskách lítali po cestách necestách a často se brzdilo pádem. A to se pak schovávaly prodřené kalhoty a krvavá kolena. Povídám si o tom všem s dcerkou i kluky, protože letos je kola chytla. Ono vydat se s tím úžasným vynálezem do hor a lesů, to je požitek. I já mu zase přicházím na chuť, přestože jsem cyklistický vyděděnec…

MUCHOVSKÝ EVEREST aneb DOTKNOUT SE KAMENE

MUCHOVSKÝ EVEREST aneb DOTKNOUT SE KAMENE

Zářivě zelené jaro….to je každoročně očekávaný vzácný čas. Letos, snad jako nikdy předtím, modrá obloha zapomněla na spoustu dní, jaké to je, když po ní plují mraky. Modro, slunečno, jasno, SUCHO. Líbivé a děsivé počasí zároveň. Všichni jsme se těšili na tolik potřebné deště, ale do té doby dotek s jizerskohoroskou žulou – tou zhutněnou tanvaldskou na Černostudničním hřebeni i hrubozrnnou ze severních strání hor – hřál
a nevýslovně těšil. Čím to je, že se člověk těší, až se zase poškrábe?!

EXPEDICE “Údolka na Zahradní”

EXPEDICE "Údolka na Zahradní"

Jakápak expedice? Zahradní věž jsme přeci lezli tolikrát! V zimě, v létě i v průběhu barevného podzimu. Je to vděčná skála a zároveň naplňuje vděkem vás, trávíte-li pokojné chvíle na jejím vrcholu. Připadáte si jako námořník v koši stěžně vysoko nad hladinou. Žulový škuner plující mořem lesů. Zažili jsme tu vichr beroucí slova od úst, ze země pod skalou jsme sbírali na kost zmrzlé sýkorky. Tiše jsme žasli nad letními západy slunce i plujícími mraky nasouvajícími se odněkud z rovin za zemskou hranicí, očima jsme bloudili po cestách viditelných z vrcholu v době, kdy buky shodily listí. A teď jsme se sem vypravili – na rodinnou expedici – abychom z vrcholu uviděli, jak se lesy začínají zelenat.

ARBORETUM NA SEDLE aneb V DUBNOVÝCH SRÁZECH

ARBORETUM NA SEDLE aneb V DUBNOVÝCH SRÁZECH

Vzpomenu-li na hřeben Srázů, naskočí mi vždy stejné obrazy: Zvon, Homole cukru, Ostrý roh, pohled k Viničné a Poledníku z vrcholu Sedla a slavná borovice na vrcholu této členité skály. Ona borovice, ač nevelká, jistě velmi stará, patří k nejslavnějším stromům Jizerských hor. Přemýšlím, jestli vůbec nějaký buk – a že jsou Jizerky především bukové – dosahuje věhlasu borovice na Sedle. Všechnu pozornost na sebe přitahuje, přestože není jediným stromem, který se na rozbrázděném vrcholu žulového skaliska uchytil. Pár metrů od jejího pokrouceného šupinatého kmene roste větry a tvrdými podmínkami formovaná bříza s bělostným kmenem, stačí překročit přes dvě pukliny a rázem jste u zatím ještě drobného jeřábu rostoucímu v polostínu košatého buku – blízkého souseda Sedla. Celé arboretum se na Sedle sešlo.

HRANOU A SPÁROU DO KOUTA, TÍM NA VRCHOLOVÉ PLOTNY aneb JIZERSKOHORSKÁ RADOST

HRANOU A SPÁROU DO KOUTA, TÍM NA VRCHOLOVÉ PLOTNY aneb JIZERSKOHORSKÁ RADOST

Přemýšlím, co napsat k žulové poezii, kterou představuje vylezení cesty Údolní hrana
na Štolpišskou věž. Při nejlepší vůli nejsem schopen najít vhodná slova, která by zprostředkovala pocity člověka, jenž kdesi v příkré rokli, obklopen mohutnými buky, stoupá za monotónního šumění Štolpichu mírně ukloněnou hranou členité věže k jejímu rozložitému vrcholu. Žula překvapivě sálá žárem nastřádaným za výjimečně teplého dubnového dne, dosud bezlisté buky nechávají mohutnou věž prohřát slunečními paprsky, než ji skryjí pod hladinu zeleného šumícího moře. Roklí se nese ptačí zpěv
a nebývale horký jarní vzduch se viditelně tetelí nad slunci přikloněnými plotnami….těmito větami jsme splnili jizerskohorskou lyriku….

Vysoko nad údolím …a co vítr ví…

Vysoko nad údolím ...a co vítr ví...

Je ŽIVOT náhodou? A může vůbec tak složitý komplex vzájemně se ovlivňujících tvorů, rostlin, dějů i přírodních podmínek být náhodou? No a co teprve když přidáme existenci záležitostí lidskému oku neviditelných, žádnými ukazateli neuchopitelných, nezměřitelných a přesto alespoň tušených, často dokonce prožitých? Jak málo toho víme! Kdykoliv někde pobýváme, je to protnutí místa, času, nás samotných a případně těch, kdo v danou chvíli s námi ono místo sdílí. A dvakrát stejnou chvíli nezažiješ. Ne nadarmo se říká, že do jedné řeky dvakrát nevstoupíš. Lze to chápat jako příměr
o nasbíraných zkušenostech nebo také jen jako prosté konstatování, že každý okamžik lidského života je unikátní a jedinečný, nikdy se nebude opakovat. Můžeš tak třeba na Ořešáku pobýt každý den a nikdy to nebude stejné. Všímáš-li si detailů, potom víš, že jednou vedle tebe na kameni poskakovala křivka, jindy nad hlavou kroužil sokol. Neuvidíš dvakrát stejný západ slunce ani totožnou tichou plavbu mraků, jednou to tam záblo, podruhé dýchala žula horkým letním dechem….

ZÁPADNÍM SOKOLÍKEM NA KAZATELNU

ZÁPADNÍM SOKOLÍKEM NA KAZATELNU

Začátky sezony, kdy dny jsou ještě krátké a teplotní rozdíl mezi slunci nastavenými stráněmi a stinnými místy značný, bývá naším oblíbeným cílem Kazatelna, impozantní skála nad klokotajícím Černým potokem. Tvarová dokonalost této žulové bašty vyniká právě tehdy, dokud se okolní buky ( ani jeřáb v blízkosti pamětní tabulky J. Čihuly a E. Soukupa ) nezazelenají listím. Potom Kazatelna ve své celistvosti zmizí z dohledu a viditelné jsou jen jednotlivé její partie. Nemít stromy – buky zejména – tak rád, bylo by mi to snad i líto. Vše je ale jak má být a Kazatelna si zachová své podmanivé kouzlo i pokud se ukrývá v zeleni.

VZÁCNÉ BANALITY aneb zahajujeme sezonu, která asi nebude

VZÁCNÉ BANALITY aneb zahajujeme sezonu, která asi nebude

Víkend 14. a 15. března léta páně 2020 byl – aniž bychom to v tu chvíli tušili ( ač náznaky přicházely ) – posledním víkendem světa takového, jaký jsme znali.
Po oba dva dny – v sobotu při toulání kolem Hejnic i v neděli ve stráních nad Zásadou – jsem měl nutkání nechat kamerku doma a jen si plout na vlnách skvostného předjaří. Nakonec jsem ale, pamětliv na fotografické rčení: “Co nenafotíš dnes, to už nikdy nenafotíš…” do kapsy kameru vzal a dnes jsem za to rád. Zaznamenal jsem něco, co se dá nazvat jako “Nevědomé loučení s tím, jak jsme si žili” nebo možná “Svědectví o nejobyčejnějších banalitách, které jsou rázem vzácností…”.

Dlouho odkládaná výprava za FRANTIŠKEM

Dlouho odkládaná výprava za FRANTIŠKEM

S lezením nemám spojené žádné cíle. Ještě abych měl, já, nelezec. Ale jistou motivaci mám. Kdysi dávno, před lety a lety, mi v rukou přistál – a už nikdy neodletěl – knižní horolezecký průvodce Jizerských hor. Tehdy jsem mu nevěnoval pozornost z pohledu topografie skal, schematických plánků, lezeckých cest. Jen jsem s chutí schroupl kapitoly o historii lezení. Ale už tenkrát jsem se zasnil, jaké by to asi muselo být, ze všech těch skal se rozhlédnout po kraji. Rovněž v místopisu si libuji, od dětství jsem rád čítával v mapách a kde jsem zmerčil nějaké zajímavě znějící místo, už mě to tam táhlo. Nemohl jsem tedy v horolezeckém průvodci – přestože nelezec – vynechat dvojstranu
s abecedním rejstříkem zdejších žulových skal.

DOKUD NÁM NEVYTRHAJÍ LETKY neb VÝLET PODLE MAMINKY – Teplické a Adršpašské skály

DOKUD NÁM NEVYTRHAJÍ LETKY neb VÝLET PODLE MAMINKY - Teplické a Adršpašské skály

Odmlčel jsem se. Myslím na Kagotu. Necítil jsem potřebu nic psát ani tvořit, ale život se nám – ani lidem kolem nás – nezastavil, byť si to mnozí mocní jistě přejí. Naopak jsme
z drobných příkoří, které nám ( nebo spíše naší civilizační pohodlnosti ), těžili.

ZA KAMARÁDEM ZE SKAL aneb MÍT BLÁTO JEN NA BOTÁCH

ZA KAMARÁDEM ZE SKAL aneb MÍT BLÁTO JEN NA BOTÁCH

Konec ledna přivál mrazivý vzduch a na pár desítek hodin se mohlo zdát, že paní Zima se ujme vlády nad naším krajem. Cesta do práce připomínala projížďku pohádkovou krajinou. Bylo to ovšem jen krátké připomenutí toho, jak to má v zimních měsících
v našich zeměpisných šířkách a nadmořských výškách vypadat. Překulilo se pár desítek hodin a já musel přehodnocovat plány, kam vyrazit. Místo zasněžených hor tak padla volba na slibovanou návštěvu místa, které v sobě nese otisk těžkých chvil a ponurá nálada únorového lesa nasyceného vlhkostí jen umocní pocity, které tu vnímavý člověk – v našem případě zvědavá dětská dušička – může prožít.

ULOVENÝ DRON a LEDNOVÉ LIDUPRÁZDNO

ULOVENÝ DRON a LEDNOVÉ LIDUPRÁZDNO

Není to tak dlouho, co jsem seděl u youtube nad videi se záběry hor z dronů. Je to krása. Všichni, kdo se škrábeme na vrcholky skal za výhledy, jenž patří jinak jenom ptákům ( a místy – dle hovínek na vrcholových platech skal – i kunám skalním ), známe ten okamžik, kdy se srdce skoro zastaví radostí nad pohledy, které jsou z přítmí lesa nemyslitelné. Pro mě osobně je to nejhlavnější důvod lezení. Ovšem záběry z dronu přidají další rozměr….přiblížení nad koruny buků ke skále, přelet nad vrcholem, na který právě dolézají – v dobrém smyslu slova – pošetilí lidští podivíni…. nebo stoupání dronu podél stěny vzhůru. Vizuálně dokonalé. ALE…

VZPOMÍNKA NA BABÍ LÉTO V JIZERKÁCH

VZPOMÍNKA NA BABÍ LÉTO V JIZERKÁCH

Moc se mi nechce rozepisovat…strašně mě bolí ukazováček a malíček na levé ruce, palec na pravé, mám asi třísku v dlani….ne, kecám, prostě pošetřím slova a obrazem se vrátím ke dvěma výpravám do shodné oblasti – ke Hlídačům Koutu – které se uskutečnily koncem loňského září. Byla to dvě odpoledne v horách, obě zcela jiná, která jsem si chtěl nechat běžet hlavou ve formě vzpomínek nepřetvořených do galerie fotografií či videa. Obě toulky jsem zmínil ve článku Jizerkám co jejich jest. Nazrál čas vměstnat je do videa. Ne že by to bylo nutné, vlastně jen vyhovím dětem, které si to přály….Kdo tedy máte zájem vrátit se v čase o necelé čtyři měsíce zpět, máte příležitost….

Hubertka 2020

Hubertka 2020

BEZVÝZNAMNÁ TAJEMSTVÍ LEDNOVÝCH JIZEREK

BEZVÝZNAMNÁ TAJEMSTVÍ LEDNOVÝCH JIZEREK

Co vás nutí jít do hor? Přemýšleli jste někdy o tom? Možná ani není třeba takto se ptát, stejně tak, jako není důležité znát odpovědi na všechny své otázky. Ale přesto….proč?! Otázka tím pádnější, čím horší počasí se rozhostí nad krajem. Své o tom ví i domácí zvířata. Však se říká o škaredých dnech, že by psa nevyhnal. A podívám-li na naše mourovaté kočky, tak ty jen vyběhnou klapkou ve dveřích na zahradu, protáhnou si nohy, někam položí a zahrabou to, co doma ani moc nepotřebujeme mít a zase peláší do tepla. Rozvalí se v křesle před krbovkami nebo schoulí do klubíčka na pohovce a spí. Snadno bychom se mohli k jejich lenošení přidat, ale nějak nám to nestačí. Tady přichází ono „PROČ?“.

PF aneb PFFFF….

PF aneb PFFFF....

Jakousi mojí tradicí je vyslat skrze Kagota novoroční poselství. Letos mám ovšem hlavu naladěnou jinak. Ne že bych o to stál, ale co už s tím nadělám….. Život je jeden dlouhý příběh skládající se z řady příhod. V jejich sledu řada z nás spatřuje neviditelný řád, snad karmu, principy akce a reakce, odměnu i trest, dar lekce, nápovědu k pochopení. Zkrátka lidé mého ražení nevěří, že se jisté věci dějí jen náhodou. Jiní z nás takovou myšlenku nepřijímají, sami sebe vůbec nepovažují za strůjce svého osudu, někdy žehrají na smůlu a stávají se z nich kvartální věřící, když zrovna je té smůly moc a nepomůže-li někdo jiný, pak si vzpomenou na Boha. A když se daří, neberou to jako odměnu, to je prostě normálka a děkovat není za co, natož Bohu.

PROSINCOVÉ VÝLETY aneb být si pevným bodem

PROSINCOVÉ VÝLETY aneb být si pevným bodem

„Prosincové výlety? Fakt myslíš VÝLETY?“ Lidi nechápou. A kdy prý jako nakupuju dárky, jak to, že nelítám po krámech, nesunu se v kolonách k obchodním centrům, nerovnám do nákupního vozíku hromady jídla, jak kdyby zítra oficiálně začínal dodavatelský výpadek v důsledku celosvětového hladomoru. Jakpak to, že nesrkám punč někde v Polsku nebo Německu na vánočních trzích? Odpověď je zcela prostá – dělám co nejvíce toho, co dělat chci a vyhýbám se všemu, co mi bere klid a pohodu na srdci, tedy snažím se ctít hodnoty, o které by především v adventním čase mělo jít.

DVA CÍLE BEZ CÍLE

DVA CÍLE BEZ CÍLE

Jestli mám říct, co mám nejraději na volném dni, potom je to luxus nemít žádný plán nebo pevně daný program – ani co se výletu týká. Není v tom spěch, jako když urveš volných pár hodin a s vyplazeným jazykem chvátáš do hor, tam kmitáš rychlokrokem
k cíli a nakonec se musíš vracet mnohem dřív, než bys chtěl. I to je samozřejmě moc dobré a o dost lepší, než nic, ovšem je to jako vstávat od stolu v půlce hostiny. Ale celý volný den? To je možnost přispat si, v klidu si pobalit věci a od domu vyjet s tím, že ještě na první křižovatce nevíš, jestli to stočíš vlevo nebo vpravo.

CHLAPSKÁ VÝPRAVA NA MECHOVOU

CHLAPSKÁ VÝPRAVA NA MECHOVOU

Máte-li tři děti, předpokládá to občas logistiku jako třeba u nějaké velké přepravní společnosti. Kluci začali chodit do školy, přibyly povinnosti a úměrně s tím ubylo volného času. K pramalé radosti hochů i mé jsme rovněž přišli o možnost spontánně se při ranním pohledu z okna rozhodnout, že využijeme krásného dne pro pobyt někde v srdci přírody, než abych předal děti mezi zdi vzdělávacího zařízení. Takto jsme snadno vynechávali školku, ovšem se školou to už nejde. Alespoň však není dcerka v nevýhodě, ta už krájí ve škole třetí rok a vzhledem k větším povinnostem měla méně příležitostí vyrazit s námi do hor. A tak hledáme skulinky v programu a mezi to, co se musí, vkládáme to, co chceme.

SOUMRAK A ÚSVIT V HORÁCH

SOUMRAK A ÚSVIT V HORÁCH

Oba okamžiky, kdy si v Jizerkách podává ruku den s nocí, jsou mimořádné. Večer a ráno v horách…chvíle, kdy světlo se mění každou minutou a spolu s ním i vaše vnímání.

VÝHLEDY Z MÍST, KDE JSTE SAMI

VÝHLEDY Z MÍST, KDE JSTE SAMI

Nevím, co za snahou člověka lézt po skalách stojí obecně, ale co mě se týká, mám
v tom jasno. Nejde mi o žádné sportovní výkony, ale jen o nové pohledy do krajiny. A ty jsou z temen jizerskohorských žulových obrů tak návykové, že se musíte vracet. Má to
v sobě ještě jednu přidanou hodnotu – samotu a soukromí. Nestane se v Jizerských horách, že vylezete na skálu a na jejím vrcholu již někdo jiný pobývá. Skála, stojící tu po věky věků, je tu právě teď jen a jen pro vás samotného, případně vašeho parťáka na laně, jestliže se zrovna přidal k vám….a to není rušivý element, lidé, co spolu lezou, jsou v symbióze.

S LÉTEM ODCHÁZÍ I PEPIK

S LÉTEM ODCHÁZÍ I PEPIK

V létě Pancho…pak nebeské symboly a Boží oko….a před východem prvního letošního podzimního slunce i Pepik…Zpráva o jeho úmrtí mě zastihla kousek od Ostrova, kam jsem jel zrelaxovat, nabrat pohodu a sílu z míst, která jsou zhmotněna pozitivní energií…symbolicky jsem tak Pepu do NEBE vyprovodil v místě, které se jmenuje Himmelreich – Nebeská říše.

JAKO VÍTR NAD HORAMI

JAKO VÍTR NAD HORAMI

Dokud máš křídla, leť! Nenech si mezi prsty protéct časy, kdy jsi svobodný a užívej nicnemusení! Přesně tato slova jsem opakoval klukům v průběhu srpna, kdy se prázdniny začínaly rapidně krátit. Františka už ví, co školáka s koncem prázdnin čeká a je s tím v rámci možností smířená, ale Štěpán a Matouš dosud jeli na vlně sladké nevědomosti. Jejich první školní den začínal pomalu ťukat na dveře a mně z toho nebylo vůbec dobře u srdce. Však mám sám v paměti školu a hlavně ty moje dětské svobodné dušičky znám – touží být venku, na loukách a v lesích, v horách a mezi skalami. Chtějí být s námi, hezky pohromadě, užívat vzájemnost, sdílenou radost z výletování a toulání, lezení po skalách, jízdy na kole nebo jen tichého sezení u ohýnku. Ne, nestrašil jsem je školou, ale chtěl jsem je napumpovat co nejpříjemnějšími zážitky, nasytit je radostí, posílit jejich vzájemnou důvěru, až spolu usednou do školní lavice a budou si tam oporou jen sami dva…jen na dálku nad nimi budete držet ochrannou ruku.

JIZERSKOHORSKÉ NASLOUCHÁNÍ

JIZERSKOHORSKÉ NASLOUCHÁNÍ

Pakliže k vám někdo promlouvá, je slušné jej vyslechnout. Toliko v lidském světě, který je navíc komplikovaný v tom, že slova, která k vám míří, nemusí mít žádný smysl. Potom buď útrpně vydržíte poslouchat nebo přepnete do režimu nulového vnímání, to „BLABLABLA“ necháte jen protéct nejkratší cestou mezi ušima – dovnitř a ven bez zanechání stopy v šedé kůře mozkové. V nejhorším případě zapomenete na vychování a vzdálíte se….

JIZERSKOHORSKÉ CYKLOTOULÁNÍ

JIZERSKOHORSKÉ CYKLOTOULÁNÍ

Na dovolenou jsme se snažili táhnout co nejméně věcí. Řekli jsme si, že vystačíme
s méně oblečením, jíst budeme tamní jídlo a vařit z místních surovin a co se zábavy týká, naplno se oddáme možnostem, které se budou v cíli naší cesty nabízet. A tak jsme chodili po horách, koupali se v moři a s sebou jsme nevzali KOLA. Ta trpělivě čekala
v garáži na náš návrat. Já mám své bikové období odžité, klidně bych se bez cyklistiky obešel, ale děti i Evička pociťovali cyklovýletový absťák. Vedra mírně ustoupila a tak jsem vyslyšel přání rodiny a podnikli jsme dvě výpravy na kolech.

PYRAMIDA BOHA NEBESKÝCH VOD – s radostí ZASE V JIZERKÁCH

PYRAMIDA BOHA NEBESKÝCH VOD - s radostí ZASE V JIZERKÁCH

Slunce praží do jizerskohorských lesů a strání, suché listí chroupe pod nohama a mezi stromy se zjevuje fata morgana. Sucho se zhmotnilo do obrovské příšery, která zalehla kraj. Déšť je jen zbožným přáním, potoky se mění v potůčky a následně v suché balvanité cesty, jazyk se lepí na okorané patro. Jak z toho ven? Přírodě neporučíme, ale jedna možnost záchrany existuje. Musím se vydat k Pyramidě, potom se otevřou nebeská stavidla. Nevěříte? Ani já tomu tak doslova nevěřím, ale je to už tak velká náhoda, že snad náhodou nemůže být – třeba je to Pyramida Boha Deště. Kdykoliv ve svém životě jsem totiž k osamělé skále Pyramida došel, spustil se déšť a já se mokrý jako myš vracel domů.

ATMOSFÉRA PADAJÍCÍ NOCI aneb po západu slunce VE SKALÁKU

ATMOSFÉRA PADAJÍCÍ NOCI aneb po západu slunce VE SKALÁKU

Plují-li dny těžce jako bouřkové mraky a bolavá dušička potřebuje pozdvihnout, potom víc než kdy jindy vnímáte, co vám dělá dobře. Myslím skutečně bytostně dobře. Co vás hladí, smývá prach z unavených křídel, abyste zase mohli vzlétnout a radovat se
z voňavého léta. Je to společnost blízkých duší a upnutí se k osvědčené činnosti, jež vás neskonale těší, ať už je sebehůř.

JAKO KÁMEN PROUDEM VODY OMÝVANÝ aneb být jen pozorovatelem

JAKO KÁMEN PROUDEM VODY OMÝVANÝ aneb být jen pozorovatelem

Přijdou v životě chvíle, kdy si uvědomíte, že čím více se snažíte mít věci pod kontrolou, řídit je, být pánem situace a vládcem nad plánováním prožívaných událostí, tím méně se to daří. Život má smysl pro zlomyslnost a ironii. Můžeme se z toho hroutit a nebo naopak vše přijmout jako dar osvěty předávané jakousi vyšší mocí, jež nám na konkrétních příkladech ukazuje a sděluje, že nelze vše narýsovat tak, jak bychom chtěli. A bylo by to vůbec dobře?

SLUNOVRAT V JIZERKÁCH

SLUNOVRAT V JIZERKÁCH

Nevím, jak důležitým dnem je pro vás, kdo navštěvujete Kagota, SLUNOVRAT. Jelikož jste ale všichni naladěni na přírodní notu, předpokládám, že si tento astronomicky významný den alespoň uvědomujete. Někdo o slunovratu mluví jako o svátku pohanském. Je-li tomu tak, pak jsem já a vy všichni, kterých se slunovrat dotýká, nefalšovaným pohanem. V minulém příspěvku jsem takřka vynechal slova, dnes naopak vypustím aktuální video ( jen připomenu jedno pravideo )…nenutím vás to číst, ale zajímá-li vás, co neobyčejně obyčejného lze za slunovratu prožít, potom prosím:

BÝT CHVÍLI SÁM aneb MÁJOVÝ SNÍH

BÝT CHVÍLI SÁM aneb MÁJOVÝ SNÍH

Stejně jako má kalendářní rok svoje cykly, roční období, procházím i já každým rokem fázemi, které se pravidelně střídají. Je to důsledek sezónní práce. S příchodem jara mi nastává nejhektičtější čas plný nervů a starostí, období, kdy na sobě cítím nepohodu, podrážděnost a únavu, jež se nabaluje jako sněhová koule. A pak, jako zázrakem, vše jedním jediným okamžikem pomine. Nastane jakési vzduchoprázno, ale ještě ne pohoda. Té, aby mohla přijít, musí něco předcházet, umést jí cestičku a otevřít dveře dokořán. Tím cosi, co je vklíněno mezi náročné období a klid na odpočinek, je OČISTA – vnitřní duchovní rituál, kdy nechám odplavit stres, abych nebyl ani sám sobě protivný, únavě ponechám prostor protéct mým tělem, čímž nade mnou ztratí moc a spolu s ní z těla a duše odejde pomyslný prach a smog únavy mentální. Očista v podobě, jakou v takové dny potřebuji, předpokládá jedinou věc – pobýt si SÁM.

LYSÁ GORILA ….a na ní PAVIÁNI

LYSÁ GORILA ....a na ní PAVIÁNI

Stokrát jsem to za zimu od kluků slyšel: „Tatínku, já se těším zase do skal, na lezení….do Jizerek.“ Jakmile začal sníh odtávat, frekvence dotazů: „Kdy vyrazíme?“, se znásobila. Pondělí nebylo zrovna ukázkovým dnem, co se počasí týká. Tedy jak se to vezme. Ono to větrné pošmourno s předjarně zemitými barvami k Jizerkám dokonale pasuje. Cinknul jsem do školky, že vyzvednu kluky po obědě. Hoši se vyhrnuli jak velká voda a jako by ti čičici něco tušili, už to do mě prali: „Tatínku, tatínku, já chci někam na výlet, já chci lézt…..!“.

ABU restaurátor aneb jedno BEZ druhého

ABU restaurátor aneb jedno BEZ druhého

Abu se nám proměnil v restaurátora. Skutečně restaurátora, nikoliv restauratéra. Nehledejte v tom žádnou spojitost s restauračním zařízením, vážně šlo o nezištnou šlechetnou činnost: záchranu vrcholové knížky ze Střední věže Suchých skal. U nálezu „promočeného cosi“ jsem nebyl, u návratu zpět tam, kam knížka patří, už ano. Vezměme to postupně, BEZ souvislostí není příběh celý.

TAKOVÁ MALÁ AMA DABLAM

TAKOVÁ MALÁ AMA DABLAM

Sedmé únorové ráno bylo v Zásadě mrazivé a jasné, měnící se světlohra před východem slunce dávala tušit mimořádný den, a protože jsem měl volno, nebylo nad čím dumat. Ten slabý šepot, co se nesl nad promrzlým krajem a šlo jej spíše podprahově vnímat než skutečně slyšet, to bylo vábení Jizerek. Příroda to tak má. Stejně jako ji potřebují lidé,
i ona má ráda přítomnost těch, kdo se rádi rozhlíží kolem sebe. Něžně a nevtíravě útočí na všechny jejich smysly i srdce a dotýká se jich svou všeobjímající krásou. Kdysi jsem četl, že každý potřebuje ocenění za své úsilí a je tomu tak i v případě Matičky Přírody. Také ona chce vnímat vděk lidí za každodenní krásu, kterou jim chystá.

JAKO TA KOZA PAKISTÁNSKÁ…

JAKO TA KOZA PAKISTÁNSKÁ...

My, příslušníci zhoubně vyspělých národů, nevěříme v oběti a obětování. Samozřejmě si myslíme, že je to ohavné. Jak k tomu přijde nějaké to milé zvířátko, jehož krev prolijete proto, abyste si zajistili přízeň bohů?! Může snad ta kozenka v Pákistánu za to, že pár týpků chce mít třeba dobrou úrodu nebo skvělou mušku při odstřelu nepřátel?! Ptá se někdo oběti, zda souhlasí s tím, za co je obětována? Jak můžete chtít vystavět vlastní štěstí na neštěstí druhého?! Na druhou stranu, proč si to nevyzkoušet?! No a tak se to mělo mít i s naší milou kamarádkou Růžou, která se přidala k Lubošovi a ke mně na výpravu do Jizerek. Přibereme ji a rituálně obětujeme!

2019 A ZNOVU DO HOR aneb Yokina není zas tak blbá

2019 A ZNOVU DO HOR aneb Yokina není zas tak blbá

Třetí lednový den. Venku bílo, chvílemi přeháňky hustého sněžení, v mezičase mezi nimi se otevíraly pohledy na úpatí jizerskohorských kopců, vrcholy schovávala hustá šedá mlha. Otázka zní: „Co s tím?!“ Odpovědí je několik. Náš milý Nosorožec, se kterým Luboš sdílí stůl i lože, řekl: „Sorry, nejdu…je hnusně…“. Luboš kupodivu
neremcal: „Kam to vezmeme?!“ Pancho vesele poskakoval a těšil se na procházku do hor. A Yokina? Ten psí lempl? Buď ji varoval nějaký devátý psí smysl nebo prostě není až tak blbá, jak vypadá. Ne a ne ji dostat ode dveří. Pořád se vracela domů jak Lassie, kňučela, vrhala pohledy, že by se šutr ustnul. Já ne.

KVP aneb SLOVO

KVP aneb SLOVO

Kouzlem nechtěného stalo se tradicí, vyslat do vesmíru pár slov jakožto KVP.
Kagotovské Vánoční Poselství. Ale pozor! Nejsou to slova určená všem. Míří k těm, kdo je chtějí v houštině vln, signálů a různých představitelných i nepředstavitelných datových přenosů, kterými zhoustlo nebe nad hlavou, zachytit. Je to jen takový tichý šelest a šramocení v řevu okolního světa, jako když ve tmách – pouze hmatem – zkoušíte najít cestu z pasti ven. Jsou to slova popisující tichou myšlenu, prostou jako počátek, jako první chtěný artikulovaný zvuk zapadlý kdesi hluboko pod vrstvami později rozvinuté řeči, později písma, zvukových a obrazových záznamů, terabytů dat….

DOPIS ZA OKNEM

DOPIS ZA OKNEM

Za dnešního časného rána, kdy děti společně snídaly u stolu pod oknem, na kterém zářila barevná vánoční světýlka, jsem se střídavě díval dcerku, syny a jejich dopisy pro Ježíška. Každá z těch dětských dušiček svěřila papíru svoje přání a my se ženou potom položili psaníčka na parapet. Ježíšek nespěchá s tím, aby si dopisy vyzvedl. Možná, že sám se dívá oknem dovnitř, snad pověřil některého z ptáčků na krmítku úkolem, aby zjistil, zda si splnění svých přání děti zaslouží. Až dopisy zmizí, bude to zpráva pro dětičky, že mohou doufat zase o kousek víc, jejich přání už budou Ježíškovi známa a vše se – jak budou doufat a věřit – začne dít a splétat dohromady tak, aby na Štědrý večer zavládla skutečná radost.

VÝHLEDY ZA OBZOR

VÝHLEDY ZA OBZOR

aneb listopadové slunce nad hřebeny Krkonoš

Krkonoše. Jedno prosté slovo, jedno jméno pro nespočet mimořádných míst, úžasných výhledů, podob a forem, kterými k vám promlouvají. Pohříchu těch skutečně klidných promluv beze slov ubývá. Musíte si na ně počkat, pohlídat jejich čas. Přichází za brzkého jara, kdy hotely a penziony přeruší svůj provoz po ukončené zimní sezoně a rovněž za pozdně podzimních dní, v mezidobí vklíněné před nápor nových zimních hostů a za dny barevného podzimu. Zkrátka je třeba zvolit období co nejvíce bez lidí. Letošní podzim k tomu byl mimořádně přívětivý. Listopadové Krkonoše se koupaly
v podzimním slunci tak, jak tomu nebývá ani koncem září.

AUTOBUSÁK KDESI V HORÁCH UKRYTÝ

AUTOBUSÁK KDESI V HORÁCH UKRYTÝ

Pokud bych si za jednoho listopadového dne myslel, že Jizerkám vládnou síly zla, snadno bych mohl uvěřit tomu, že hranici Mordoru tvoří hrana hor nad Bílým Potokem a Hejnicemi, přesně v místech, kde se lesy lámou do prudkých svahů padajících dolů
k údolí. Nad vrcholovými partiemi Jizerských hor se to vařilo, mraky se převalovaly přes hranu a vzdušné proudy je zase táhly zpět. Přitom nad údolím bylo azurové nebe.

OSTROV – POSLEDNÍ ZTROSKOTÁNÍ

OSTROV - POSLEDNÍ ZTROSKOTÁNÍ

Nošením dříví do lesa je opakování slov o tom, jak vlídné říjnové dny jsme před aktuální proměnou počasí – nutno podotknout, že k normálu odpovídajícímu ročnímu období – mohli prožívat. Pestré barvy, nejrozličnější vůně, každodenní jemné proměny lesů. Co to šlo, brousil jsem Jizerkami, je to jejich čas. Ale mezi jizerskohorské toulání jsem vklínil jeden den, kdy jsem změnil teritorium. Vrátil jsem se na ostrov, tedy do Ostrova.

TÁTA SE SYNY NA SUPÍ

TÁTA SE SYNY NA SUPÍ

Dva po sobě jdoucí slunečné říjnové dny jsem věnoval návštěvě barevných bučin a jejich skal v úbočí Klínového vrchu. Pokaždé, když jsem tu, stavím se na jedné z mých nejoblíbenějších skal, na Supí hlavě. Osmého října jsem si na jejím vrcholu pobyl sám a tiše sledoval barvící se lesy na všechny strany od ukloněného skalního temene. Lehký větřík pofukoval mezi korunami buků, nosil jejich listí a ptačí zpěv se střídal s ťukáním do bukvic, které ještě na některých bucích zbyly. Hned následující den jsem se na Supí vrátil s mými syny. Ptačí zpěv tak vystřídalo jejich švitoření a smích.

STOTUNOVÉ DROBKY

STOTUNOVÉ DROBKY

Je pár jizerskohorských bašt, jejichž návštěva přináší mimořádné potěšení i zážitky. Každý má takové „svoje“ skály. Jejich vrcholy většinou plují nad lehce se pohupujícími a vlnícími korunami stromů a otevírá se z nich pohled do údolí. A nebo to jsou skály, ke kterým se vážou mimořádné příběhy z historie lezení v Jizerkách či vlastní hluboké prožitky, které nikdo jiný nemůže pochopit, protože, jak se říká, nechodí ve vašich botách.

NASTUPUJÍCÍ JIZERSKOHORSKÝ PODZIM

NASTUPUJÍCÍ JIZERSKOHORSKÝ PODZIM

Letošní přelom září a října přinesl do Jizerských hor proměnlivé počasí. Zachmuřené dny se střídaly s azurovými, větrné s poklidnými, kdy se ani lísteček v korunách stromů nepohnul, déšť skrápěl hory, aby je sluníčko zase rychle vysušilo, dokud na to ještě má sílu.

HLAVA XXII

HLAVA XXII

aneb po 22 letech na významně bezvýznamných místech

Podzim se vplížil do našich hor a já si tam pro něj doslova zajel. Ochladilo se. Probudil jsem se v podkroví, kapky deště bubnovaly na střechu a já pookřál, protože těch vyprahlých dní plných slunce už bylo dost. Ke zvláštně tajemné atmosféře Jizerských hor patří lezavý chlad podél potoků v roklích, cáry mlhy plující mezi a nad Poledními kameny, vítr lomcující vysokými šedými kmeny buků i zkřehlé ruce a pára od úst. Sedl jsem do auta a mizel nechat se spolknout lesy. Kupodivu ale dřív, než jsem z auta vystoupil, mě dohnaly úplně jiné vzpomínky – na dny plné slunce, vůně borových lesů a rozpálené pískovcové skály Českého ráje. Nevím, jak se ta myšlenka vloudila do hlavy, co ji přiválo. Nechal jsem ji ale protékat, převaloval se ze strany na stranu, z fragmentů se stávaly úseky, z úseků se tvořil celek. Příběh se poskládal jak Rubikova kostka a tak než jsem dojel na severní stranu Jizerek, uzrál v hlavě nápad: Až se opět vyčasí a pískovec oschne, zajdu se podívat na jedno místo mezi zcela bezvýznamné skály, kde se svým způsobem lámaly tři životy a jejich směřování….Kdy to bylo? Co na to HLAVA? 22!! Dvacet dva let…

TISÍC CHUTÍ

TISÍC CHUTÍ

…a možná dalších milion k tomu, má jizerskohorské léto. Co den, to neopakovatelný čas, co místo, to unikátní originální bod ve vesmíru. A protnutí času a místa? To jsou další možnosti, jak prožít a navnímat své bloudění Jizerkami. Stokrát můžete jít třeba po Viničné a pokaždé bude jiná, jen se dívat….hory se mění v průběhu roční doby i průběhu jediného dne. Světlo, stín, teplo, chlad, ostré obzory, mlha…

SOUMRAK A ÚSVIT na WILDE MARIE

SOUMRAK A ÚSVIT na WILDE MARIE

Šemík byl ještě hříbětem, když jsem naposledy stál na vrcholu Divé Máří. Každý rok si opakuji, že se tam opět musím vypravit, ale nebýt inspirativního videa z dílny jizerskohorských klasiků, party kolem J. Pikouse (youtube Jizerská klasika – Divá Máří), zase by na to nedošlo. A když už rozhodnutí vypravit se neprostupným terénem do království této mimořádné skály padlo, řekli jsme si, že to musí být spojeno se zážitky, které se zapíší hluboko do paměti a ještě hlouběji do srdce.

KAGOT HLÁSÍ DOVOLENOU

KAGOT HLÁSÍ DOVOLENOU

Konečně! Prázdniny a volno! Co víc si přát? Přepínáme do módu KLÍDEČEK. Ano, chtěli jsme se ještě rozloučit s Jizerkami vylezením nějaké hodnotné cesty a výpravou, na které nasajeme mimořádného ducha našich zelených bukovožulových hor do všech pórů našeho těla, aby tam někde daleko, kam míříme, se nám po něm nestýskalo. Jenže přišly deštivé a chladné dny, na lezení nebylo pomyšlení. A protože je vše jak má být, alespoň jsme se stačili nachystat na dovolenou. Vyrobil jsem spaní do dodávky, ať můžeme s dětmi křižovat světem. Luboš vyměnil na autě 98% dílů, aby rovněž dojel k cíli a dá-li Bůh ( nebo kdo a co chce ), v jednom bodu letošní daleké cesty se protnou dovolené Luboše a Kristýnky s tou naší. Doharcujeme-li se tam, kde místo cikánů řvou cikády, kde voda je slaná, sluneční paprsky hřejivější a vzduch voní úplně jinak, pobudeme tam společně – hejnická i zásadská část Kagota.

VE SVÝCH VLASTNÍCH STOPÁCH

VE SVÝCH VLASTNÍCH STOPÁCH

aneb S KLUKY ZA MLOKY A DO SKAL

Nemohlo to skončit jinak. Moje osamocená čtvrteční výprava do mlžných mločích hor ke klukům skrze video promlouvala tak silně, že už při závěrečných titulcích si začínali balit batohy. „Táto, vezmi nás do hor, prosííím!“ Podíval jsem se na ty dvě malé dušičky, které s rozšířenými zorničkami a prosebným pohledem čekaly, co bude následovat a
k jejich nevýslovné radosti zazněla do napjatého ticha moje odpověď: „Jasně, kluci, jdeme!“

KDE JE KROK TAK TROCHU LOTERIE

KDE JE KROK TAK TROCHU LOTERIE

Musíš mít setsakramentský důvod tam jít. A ten pravý setsakramentský důvod najdeš vždy jen v sobě. Ne kvůli druhým, ne z důvodu nějakého profitu, ale jen a jen kvůli sobě samotnému. Já ten důvod měl a proto jsem se tam vydal. Kam? Na Štolpišskou stěnu!

JIZERSKOHORSKÝ GRÁL A PADLÝ BRATR

JIZERSKOHORSKÝ GRÁL A PADLÝ BRATR

Jedno jediné ráno může mít dvě zcela odlišné tváře. Záleží totiž, co nás čeká a zejména na tom, pro co se rozhodneme. Bylo tomu tak v pátek, kdy se krůpěje rosy rozzářily na jarní trávě v prvních slunečních paprscích pod bezoblačným nebem. Za takových rán mám jistě nejen já chuť létat! Ale jako by mě někdo přitloukl za křídla k zemi: čekal mě pracovní den. Sedl jsem do auta a vydal se vstříc úkolům, které bylo třeba kvůli vnitřně nastavené zodpovědnosti splnit. Silnice se klikatila Černou Studnicí vzhůru a hra stínů
v jitřním lese brala dech. Přesně v tu chvíli jsem si řekl: „HOVNO!“.

NA POHOVCE

NA POHOVCE

aneb Luboš ležící spící

Bývaly to časy, kdy nám do sebe pasoval program – ten Lubošův a můj. Jenže časy se mění, co bylo není a co bude, toť otázka vyřčená jen tak do větru. Až předposlední dubnový den se podařilo zase společně vyrazit s Lubošem za lezením po jizerskohorské žule. Bez psů. Pancho má bolavou nohu a Yokina jí, co nemá.

KROKY VEDOU NAD RUDOLFOV

KROKY VEDOU NAD RUDOLFOV

…aneb Žihadlo a Čmelák…

Nedávná výprava s Danem Jizbou mě inspirovala k tomu, abych se alespoň zašel podívat ke skalám a skalkám, u kterých jsem ještě nebyl. A pokud bude dobrá konstelace, tak se pokusil na ně vylézt, abych vyčetl z jejich vrcholové knížky, koho sem také kroky zavedly a kdy naposledy tu lidský zadek ohříval – většinou notně omechovanou – žulu. O výhledech z vrcholů nemluvím, protože to jsou věže a věžičky utopené kdesi hluboko v jizerskohorských lesích a svou velikostí stromy nepřevyšují.

BASE CAMP HEJNICE

BASE CAMP HEJNICE

Jaro tónuje Jizerské hory do všech odstínů zelené a to je čas, kdy děti z podvědomí tahají jeden zimní slib za druhým. Františka připomíná plánovanou jarní vyjížďku po Viničné, kluci se zase dožadují návštěvy Luboše a Kristinky. Jsou to sliby, které nás těší plnit. Stačí k tomu maličkost. Přesvědčit Kristinku s Lubošem, že se jim prostě vetřeme do domu, vystrnadíme je z jejich ložnice, obsadíme jejich kuchyň a koupelnu a celkově je omezíme ve všech možných i nemožných směrech.

MALINKO JINAM

MALINKO JINAM

aneb dvě výpravy do méně navštěvovaných míst

Vlídné jaro protéká horami, poslední ledové krusty tají, pupeny stromů se začínají nalévat a všude zní ptačí zpěv. Lze za takových dní zůstat doma? Dlouho jsme se už nevydali do skal s Danem. Myslím, že naposledy to bylo za loňského jara, kdy jsme nejprve i s Lubošem a v další fázi už sami, procházeli Stržákem a kroky nás zavedly až k Zévě.

STOJKA

STOJKA

aneb odpojení není opojení

Psal jsem tu onehdy o spojení s duchem přírody, Matičkou Zemí, Bohem. Jak kdo chcete. Snažil jsem se vysvětlit, jak málo stačí, aby se člověk „připojil“. Ale co se stane, když se naopak odpojí? Když nepřijme hovor z hůry nebo se zpronevěří něčemu, co mu bylo velkoryse dáno, svěřeno po čas jeho života a on to dočasně a vědomě odloží?

DUBNOVÁ MANTRA

DUBNOVÁ MANTRA

Třetího dubna bylo ráno šedivé a nic nenasvědčovalo tomu, že se právě otevírá nádherný den. S dětmi jsme pozorovali kapky deště tříštící se o střešní okno, Matoušek odmítal jít do školky a hrál si na hluchého. Žádné z mých tisíce popohnání k většímu tempu nenacházelo u něho pražádnou odezvu. Fany se loudala a s nepřítomným výrazem pozorovala větve ořešáku kývající se pod šedým nebem.
Ale všichni víme, že den se nemá hodnotit před večerem.

PRAVIDLO POLOVINY CENY

PRAVIDLO POLOVINY CENY

aneb rada člověka, kterého si nikdo nikdy nekoupí

Není to tak dávno, co jsem tu psal o obecních bláznech. Připomínám, že je mám rád. Jednak pro jejich originalitu, nekonformnost a schopnost žít mimo hlavní proud, ale také ještě z jednoho velmi podstatného důvodu. Oním důvodem je ta nejsyrovější životní moudrost balancující na hraně mezi šílenstvím a genialitou. Tito lidé žijí podle vnitřně nastavených pravidel, která nikde nevyčetli a přitom to jsou myšlenky tak geniálně jednoduché a jasné, že by se jimi měli řídit i ti, kteří za blázny považováni nejsou.

JINÉ OBZORY aneb VYSOKO A DALEKO

JINÉ OBZORY aneb VYSOKO A DALEKO

Někdy našim dětem říkáme Mauglí. Má to částečně své opodstatnění, vždyť drtivou většinu svého volného času tráví v horách, lesích, mezi skalami. Jenže je tu drobná nepřesnost: Mauglí byl vychovávám v džungli a z pohledu Františky, Štěpána ani Matouše, není příroda kolem nás divočinou, je to jejich přirozený svět. Džunglí jsou pro ně města, obchodní domy a obecně místa, kde se to hemží lidmi, kteří někam spěchají, ale nedívají se kolem sebe. Se zrakem upřeným do svítících displejů a se sluchátky na uších se míjí, aniž by věděli, že se potkali. Naše děti je pozdraví a oni neodpoví, což skřítkové těžce nesou. Musíme jim vysvětlovat, že město nejsou hory ani naše vesnice, kde se všichni zdraví.

VYSOKO NAD TOKEM JIZERY

VYSOKO NAD TOKEM JIZERY

Pokud by Ivan Petrovič Pavlov nezkoumal reflexy na psech a nenechával je slintat na žárovku, mohl stejně dobře zkoumat reflexy na nás, kdo máme rádi Jizerky. No schválně, co se vám vybaví, když uslyšíte: „Jizerky!“? Asi nebudu daleko od pravdy, že vám okamžitě naskočí ŽULA, BUKY a možná i řeka JIZERA, po které se hory jmenují.

I NESMRTELNÍ UMÍRAJÍ

I NESMRTELNÍ UMÍRAJÍ

aneb odchod Hovádek Božích

Má je každá vesnice, každé město. Často žijí na okraji společnosti nebo se alespoň ostatním vyhýbají. A nezřídka se vyhýbají ostatní jim. Podivíni, to je to pravé slovo, které se pro ně vžilo. Někdo jim zase říká obecní blázni a další při zmínce o nich jen mávnou rukou, za slovo jim nestojí. Já je mám rád.

SETKÁNÍ NA HUBERTCE

SETKÁNÍ NA HUBERTCE

Nejsem tím, kdo by měl psát o každoročním setkání na Hubertce. Já jen vím, že se koná, svolávají ho Jindroušovci a že až doposud mi pracovní povinnosti nedovolily se zúčastnit. Vloni jsem to měl v plánu, to ale zase klempírovaly děti….
Letos se to pěkně sešlo a tak jsme vyrazili za partou.

PROBUZENÍ SPÍCÍHO HEKTORA

PROBUZENÍ SPÍCÍHO HEKTORA

HEKTOR aneb článek pro okurkovou sezonu.

Za mých školních let jsme se o Masarykovi neučili. Komoušům se tak nějak nehodil do krámu. Ovšem to, že se o někom neučíte, neznamená, že nežil. Jako kluk jsem si často doma prohlížel knížku TGM V Lánech. Obzvláště jedna fotografie se mi líbila. Náš první prezident je na ní vyobrazen, kterak sedí na svém koni, Hektorovi. Tento valach měl zcela výsostné postavení mezi ostatními koňmi. Býval označován jako „kůň prezidentský“.

PF 2018

PF 2018


PF? To je Připomenutí Faktů. Tak jdeme na to! Je to totiž zase tady, konec roku jednoho a začátek druhého. Čas, kdy média bilancují, skládají účty, lidé se hroutí z nedodržených předsevzetí a zároveň si dávají nová. A my, posádka Kagotu? Nic takového!

POKLAD

POKLAD


Ve středu nebylo zrovna hezky. Po X dnech jsem ale byl konečně doma a měl jsem jasný plán. Po vzoru mého strýce, který si kdysi v gumových botách, se dvěma košíky v ruce a nožíku v každém z nich, nakráčel za mnou do naší třídy a učiteli oznámil, že ROSTOU a ať mě pustí s ním na houby, tak i já jsem se rozhodl, že děti prostě do školky a do školy nepůjdou a raději vyrazíme na výlet.

UKONCˇENÍ WEBU KAGOT.CZ

UKONCˇENÍ  WEBU KAGOT.CZ

ZASE SE NÁM VRÁTILO STARÉ DILEMA JESTLI WEB UKONČIT NEBO NE, ZKUSTE ŘÍCT SVŮJ NÁZOR, DÍK. L.

ZDE SE MŮŽETE VYJÁDŘIT.

TEMNÉ NEBE NAD HLAVOU

TEMNÉ NEBE NAD HLAVOU


JIZERSKOHORSKÉ TEMNÉ NEBE

Jsem rád, že žiji v oblasti s relativně nízkým světelným smogem. Díky tomu, je-li počasí příznivé a nebe jasné, jsou moje pozdní noční návraty domů zakončené pohledem na oblohu posetou zářícími hvězdami. Vystoupím z auta a chvíli pobudu venku, projdu se očima po Mléčné dráze a vyhledám těch několik málo souhvězdí, které znám už od dětství.

JIZERSKOHORSKÉ JEDNOTKY MÍRY

JIZERSKOHORSKÉ JEDNOTKY MÍRY


Začal nám školní rok. Věc, která se mě posledních dvacet let nijak netýkala, neboť jsem člověk pracující. Začátek školního roku tak pro mě – od té doby, co sám do školní lavice neusedám – znamenal vítanou možnost pošklebovat se nebohým vystresovaným dětem od sousedů, vycházejícím s vytřeštěnýma očima a mrtvolně bledou tváří vstříc školním neradovánkám.

BUKOVÁ HORA

BUKOVÁ HORA


BALVANŮ MOŘE NA BUKOVÉ HOŘE

Když už jsme byli minule na Bukové věži, zvolil jsem tentokrát za cíl své osamocené výpravy jinou lokalitu se slovem BUK v názvu: Bukovou horu. Můžu se plést, ale myslím, že Buková hora, lesnatý vrch nad Jiřetínem pod Bukovou, je spíše cílem lokálního významu a místem procházek lidí z okolí. Těžko k ní podniká někdo výpravy ze vzdálenějších míst s pocitem: „Jo, Buková hora, tam se určitě musím podívat!“

SNADNÉ A NESNADNÉ CESTY

SNADNÉ A NESNADNÉ CESTY

Kdo z nás by to nevěděl?! Cesty jsou snadné i nesnadné. A to se nebavíme jen o cestách lezeckých. Je snadné jít po suchých kamenech přes řeku a velmi nesnadné po stejných balvanech přejít na druhý břeh, když se lesknou vodou. Je snadné jít z práce a nesnadné ráno do fachy. Je snadné jet na kole po bílé čáře značící krajnici, je nesnadné jet po stejně široké lávce dva metry nad zemí. Je snadné vracet se domů, nesnadné domov opouštět, když se dětem stýská.

KYSELEJ NÁVRAT DO SLADKÉHO DOMOVA

KYSELEJ NÁVRAT DO SLADKÉHO DOMOVA

Home, sweet home…tak to letos až tak plně neplatí. Probrouzdali jsme místa, která nás svou monumentálností dostávala do kolen. Ale Jizerky jsou zkrátka jen jedny a patřičně jsme se do nich těšili.

WIDE BOYZ: Spradventure

Holé Spáry 2017

Holé Spáry 2017

SPÁRY a CHRÁNIČE NA ČPÁRY aneb slovo dalo slovo a tlumočíme pozvání na závody
Kolikrát se velmi pobaveně koukáme na lidi, kterým přebujelo ego a přou se o kraviny. Jeden máguje, druhej to kategoricky odmítá. Někdo tvrdí, že mágo je stejná pomoc jako lezečky a když odmítáš mágovat, máš i lízt bosej nebo v křuskách po dědovi. Jinej to zas popírá a říká: „hele, to je blbost, to taky můžu lízt se šňůrou na prádlo a kroužkama na klíče.

Velký kámosˇ

Velký kámosˇ

Jelikož jsme poserové a ve spárách nám to moc nejde, tak jsme pořídíli nového kámoše. L.

Za kolik prodásˇ kamaráda?!

Za kolik prodásˇ  kamaráda?!

Špatně, přešpatně se mi píše dnešní článek. Složitě se mi hledají slova a srdce mi stále ještě brání přijmout jako skutečnost to, co se stalo. Bolí to.

Stavba srubu norskou technologií

PF 2017

PF 2017

ISTRA 2016

ISTRA 2016

Pár momentů z Istrie uvnitř na videu.

DIRTBAG: THE LEGEND OF FRED BECKEY [Extended Trailer]

HOLÉ ZADKY aneb jak jsme zase nezbohatli….

HOLÉ ZADKY aneb jak jsme zase nezbohatli….

Trochu se to v nás míchá: zveřejnit či nezveřejnit nabídku, která se nám, KAGOT.CZ, dostala na stůl nebo to taktně přejít?!
Nakonec nám ale přijde škoda neodvyprávět příběh, jak jsme zase s Lubošem nezbohatli a s holými zadky musíme nadále čekat každý měsíc na svatého Berouse, až zase výplata udělá CINK, abychom měli na jídlo pro nás a v mém případě i pro mé děti. Co ale zamlčíme, je název firmy, která nám nabídku adresovala.

Gregor odešel

Gregor odešel

Posted in JEN TAK Comments Off on

Poselství naděje from Sebeřízení.cz on Vimeo.

Lezecká stěna Hejnice

Posted in JEN TAK 1 Comment »
Lezecká stěna Hejnice

Kamarád zařídil lezeckou stěnu v Hejnicích na celou zimu,

takže kdo má zájem, tak každá neděle v 14:00h u Tělky..

ANONYM

Posted in JEN TAK 1 Comment »
ANONYM

Dnes mi přišel anonym

na můj mejl,

docela jsem

se pobavil.

HA 🙂

TEXT:

Hejnice Keep Balance V.

Hejnice Keep Balance V.

Pár záběrů z Hejnic ,

z  fesťáku lajnařů.

Točeno malým  fotokryplem,

tak sory za kvalitu..

 

VIDEO:

MIMINA foto

MIMINA foto

Další dávka fotek

našich smradů.. 🙂

Darujeme do dobrých rukou..

 

FOTO:

LINE OF SIGHT – Official Trailer

Posted in JEN TAK 1 Comment »
LINE OF SIGHT – Official Trailer


 

 

Markéta drží Kubajsovi s Kaštanem a ještě u toho prdí! Klikni pro více!

Posted in JEN TAK 1 Comment »
Markéta drží Kubajsovi s Kaštanem a ještě u toho prdí! Klikni pro více!

Dalo nám to hodně zabrat, ale nakonec Vám zde přeci jenom přinášíme dlouho očekávaný rozhovor ze zákulisí z natáčení posledního 3dháááčka na Monínci. Jak se klukům jezdilo po bouřlivé páteční noci, co všechno musel Kubajs spolu s Hanzem během páteční noci strpět a jak Markéta s veverkami prděla a pískala na celý areál Monínce? Tohle všechno a mnohem více ve videu! Check it!

Sobota trip

Sobota trip

V sobotu jsem vyrazil s Panchem na výlet, když bylo tak pěkně. Dorazili jsme na Hubertku a tam lidí jak na Václaváku, prej enduro závod. Tak jsme se s Panchem přihlásili a vyhráli třetí místo, před nás se dostali akorát dva místní borci.. 🙂

 

FOTO:

KL Tower International Jump Malaysia 2010

KL Tower International Jump Malaysia 2010

Dokoukej titulky, jsou tam nepovedný skoky..

Skydive arena

Skydive arena

Tak kdy vyrázíme poserové.

Koukněte na to ARÉNA

 

 

Počasí Hejnice (okres Liberec) - Slunečno.cz

NÁHODNÉ FOTO

IMG_0212 OLYMPUS DIGITAL CAMERA IMG_0033 102_2791 IMG_0043 102_2510 IMG_0091 IMG_0029 OLYMPUS DIGITAL CAMERA Fotografie016 IMG_0114 CIMG4796 IMG_0038

Bookmark Us

Delicious Digg Facebook Favorites More Stumbleupon Twitter

Search

About us

About Us

Our Sponsors

advertisement advertisement advertisement