Stejně jako má kalendářní rok svoje cykly, roční období, procházím i já každým rokem fázemi, které se pravidelně střídají. Je to důsledek sezónní práce. S příchodem jara mi nastává nejhektičtější čas plný nervů a starostí, období, kdy na sobě cítím nepohodu, podrážděnost a únavu, jež se nabaluje jako sněhová koule. A pak, jako zázrakem, vše jedním jediným okamžikem pomine. Nastane jakési vzduchoprázno, ale ještě ne pohoda. Té, aby mohla přijít, musí něco předcházet, umést jí cestičku a otevřít dveře dokořán. Tím cosi, co je vklíněno mezi náročné období a klid na odpočinek, je OČISTA – vnitřní duchovní rituál, kdy nechám odplavit stres, abych nebyl ani sám sobě protivný, únavě ponechám prostor protéct mým tělem, čímž nade mnou ztratí moc a spolu s ní z těla a duše odejde pomyslný prach a smog únavy mentální. Očista v podobě, jakou v takové dny potřebuji, předpokládá jedinou věc – pobýt si SÁM.
Stokrát jsem to za zimu od kluků slyšel: „Tatínku, já se těším zase do skal, na lezení….do Jizerek.“ Jakmile začal sníh odtávat, frekvence dotazů: „Kdy vyrazíme?“, se znásobila. Pondělí nebylo zrovna ukázkovým dnem, co se počasí týká. Tedy jak se to vezme. Ono to větrné pošmourno s předjarně zemitými barvami k Jizerkám dokonale pasuje. Cinknul jsem do školky, že vyzvednu kluky po obědě. Hoši se vyhrnuli jak velká voda a jako by ti čičici něco tušili, už to do mě prali: „Tatínku, tatínku, já chci někam na výlet, já chci lézt…..!“.
Abu se nám proměnil v restaurátora. Skutečně restaurátora, nikoliv restauratéra. Nehledejte v tom žádnou spojitost s restauračním zařízením, vážně šlo o nezištnou šlechetnou činnost: záchranu vrcholové knížky ze Střední věže Suchých skal. U nálezu „promočeného cosi“ jsem nebyl, u návratu zpět tam, kam knížka patří, už ano. Vezměme to postupně, BEZ souvislostí není příběh celý.
Sedmé únorové ráno bylo v Zásadě mrazivé a jasné, měnící se světlohra před východem slunce dávala tušit mimořádný den, a protože jsem měl volno, nebylo nad čím dumat. Ten slabý šepot, co se nesl nad promrzlým krajem a šlo jej spíše podprahově vnímat než skutečně slyšet, to bylo vábení Jizerek. Příroda to tak má. Stejně jako ji potřebují lidé,
i ona má ráda přítomnost těch, kdo se rádi rozhlíží kolem sebe. Něžně a nevtíravě útočí na všechny jejich smysly i srdce a dotýká se jich svou všeobjímající krásou. Kdysi jsem četl, že každý potřebuje ocenění za své úsilí a je tomu tak i v případě Matičky Přírody. Také ona chce vnímat vděk lidí za každodenní krásu, kterou jim chystá.
My, příslušníci zhoubně vyspělých národů, nevěříme v oběti a obětování. Samozřejmě si myslíme, že je to ohavné. Jak k tomu přijde nějaké to milé zvířátko, jehož krev prolijete proto, abyste si zajistili přízeň bohů?! Může snad ta kozenka v Pákistánu za to, že pár týpků chce mít třeba dobrou úrodu nebo skvělou mušku při odstřelu nepřátel?! Ptá se někdo oběti, zda souhlasí s tím, za co je obětována? Jak můžete chtít vystavět vlastní štěstí na neštěstí druhého?! Na druhou stranu, proč si to nevyzkoušet?! No a tak se to mělo mít i s naší milou kamarádkou Růžou, která se přidala k Lubošovi a ke mně na výpravu do Jizerek. Přibereme ji a rituálně obětujeme!
Třetí lednový den. Venku bílo, chvílemi přeháňky hustého sněžení, v mezičase mezi nimi se otevíraly pohledy na úpatí jizerskohorských kopců, vrcholy schovávala hustá šedá mlha. Otázka zní: „Co s tím?!“ Odpovědí je několik. Náš milý Nosorožec, se kterým Luboš sdílí stůl i lože, řekl: „Sorry, nejdu…je hnusně…“. Luboš kupodivu
neremcal: „Kam to vezmeme?!“ Pancho vesele poskakoval a těšil se na procházku do hor. A Yokina? Ten psí lempl? Buď ji varoval nějaký devátý psí smysl nebo prostě není až tak blbá, jak vypadá. Ne a ne ji dostat ode dveří. Pořád se vracela domů jak Lassie, kňučela, vrhala pohledy, že by se šutr ustnul. Já ne.
Kouzlem nechtěného stalo se tradicí, vyslat do vesmíru pár slov jakožto KVP.
Kagotovské Vánoční Poselství. Ale pozor! Nejsou to slova určená všem. Míří k těm, kdo je chtějí v houštině vln, signálů a různých představitelných i nepředstavitelných datových přenosů, kterými zhoustlo nebe nad hlavou, zachytit. Je to jen takový tichý šelest a šramocení v řevu okolního světa, jako když ve tmách – pouze hmatem – zkoušíte najít cestu z pasti ven. Jsou to slova popisující tichou myšlenu, prostou jako počátek, jako první chtěný artikulovaný zvuk zapadlý kdesi hluboko pod vrstvami později rozvinuté řeči, později písma, zvukových a obrazových záznamů, terabytů dat….
Za dnešního časného rána, kdy děti společně snídaly u stolu pod oknem, na kterém zářila barevná vánoční světýlka, jsem se střídavě díval dcerku, syny a jejich dopisy pro Ježíška. Každá z těch dětských dušiček svěřila papíru svoje přání a my se ženou potom položili psaníčka na parapet. Ježíšek nespěchá s tím, aby si dopisy vyzvedl. Možná, že sám se dívá oknem dovnitř, snad pověřil některého z ptáčků na krmítku úkolem, aby zjistil, zda si splnění svých přání děti zaslouží. Až dopisy zmizí, bude to zpráva pro dětičky, že mohou doufat zase o kousek víc, jejich přání už budou Ježíškovi známa a vše se – jak budou doufat a věřit – začne dít a splétat dohromady tak, aby na Štědrý večer zavládla skutečná radost.
aneb listopadové slunce nad hřebeny Krkonoš
Krkonoše. Jedno prosté slovo, jedno jméno pro nespočet mimořádných míst, úžasných výhledů, podob a forem, kterými k vám promlouvají. Pohříchu těch skutečně klidných promluv beze slov ubývá. Musíte si na ně počkat, pohlídat jejich čas. Přichází za brzkého jara, kdy hotely a penziony přeruší svůj provoz po ukončené zimní sezoně a rovněž za pozdně podzimních dní, v mezidobí vklíněné před nápor nových zimních hostů a za dny barevného podzimu. Zkrátka je třeba zvolit období co nejvíce bez lidí. Letošní podzim k tomu byl mimořádně přívětivý. Listopadové Krkonoše se koupaly
v podzimním slunci tak, jak tomu nebývá ani koncem září.
Pokud bych si za jednoho listopadového dne myslel, že Jizerkám vládnou síly zla, snadno bych mohl uvěřit tomu, že hranici Mordoru tvoří hrana hor nad Bílým Potokem a Hejnicemi, přesně v místech, kde se lesy lámou do prudkých svahů padajících dolů
k údolí. Nad vrcholovými partiemi Jizerských hor se to vařilo, mraky se převalovaly přes hranu a vzdušné proudy je zase táhly zpět. Přitom nad údolím bylo azurové nebe.
Nošením dříví do lesa je opakování slov o tom, jak vlídné říjnové dny jsme před aktuální proměnou počasí – nutno podotknout, že k normálu odpovídajícímu ročnímu období – mohli prožívat. Pestré barvy, nejrozličnější vůně, každodenní jemné proměny lesů. Co to šlo, brousil jsem Jizerkami, je to jejich čas. Ale mezi jizerskohorské toulání jsem vklínil jeden den, kdy jsem změnil teritorium. Vrátil jsem se na ostrov, tedy do Ostrova.
Dva po sobě jdoucí slunečné říjnové dny jsem věnoval návštěvě barevných bučin a jejich skal v úbočí Klínového vrchu. Pokaždé, když jsem tu, stavím se na jedné z mých nejoblíbenějších skal, na Supí hlavě. Osmého října jsem si na jejím vrcholu pobyl sám a tiše sledoval barvící se lesy na všechny strany od ukloněného skalního temene. Lehký větřík pofukoval mezi korunami buků, nosil jejich listí a ptačí zpěv se střídal s ťukáním do bukvic, které ještě na některých bucích zbyly. Hned následující den jsem se na Supí vrátil s mými syny. Ptačí zpěv tak vystřídalo jejich švitoření a smích.
Je pár jizerskohorských bašt, jejichž návštěva přináší mimořádné potěšení i zážitky. Každý má takové „svoje“ skály. Jejich vrcholy většinou plují nad lehce se pohupujícími a vlnícími korunami stromů a otevírá se z nich pohled do údolí. A nebo to jsou skály, ke kterým se vážou mimořádné příběhy z historie lezení v Jizerkách či vlastní hluboké prožitky, které nikdo jiný nemůže pochopit, protože, jak se říká, nechodí ve vašich botách.
Letošní přelom září a října přinesl do Jizerských hor proměnlivé počasí. Zachmuřené dny se střídaly s azurovými, větrné s poklidnými, kdy se ani lísteček v korunách stromů nepohnul, déšť skrápěl hory, aby je sluníčko zase rychle vysušilo, dokud na to ještě má sílu.
aneb po 22 letech na významně bezvýznamných místech
Podzim se vplížil do našich hor a já si tam pro něj doslova zajel. Ochladilo se. Probudil jsem se v podkroví, kapky deště bubnovaly na střechu a já pookřál, protože těch vyprahlých dní plných slunce už bylo dost. Ke zvláštně tajemné atmosféře Jizerských hor patří lezavý chlad podél potoků v roklích, cáry mlhy plující mezi a nad Poledními kameny, vítr lomcující vysokými šedými kmeny buků i zkřehlé ruce a pára od úst. Sedl jsem do auta a mizel nechat se spolknout lesy. Kupodivu ale dřív, než jsem z auta vystoupil, mě dohnaly úplně jiné vzpomínky – na dny plné slunce, vůně borových lesů a rozpálené pískovcové skály Českého ráje. Nevím, jak se ta myšlenka vloudila do hlavy, co ji přiválo. Nechal jsem ji ale protékat, převaloval se ze strany na stranu, z fragmentů se stávaly úseky, z úseků se tvořil celek. Příběh se poskládal jak Rubikova kostka a tak než jsem dojel na severní stranu Jizerek, uzrál v hlavě nápad: Až se opět vyčasí a pískovec oschne, zajdu se podívat na jedno místo mezi zcela bezvýznamné skály, kde se svým způsobem lámaly tři životy a jejich směřování….Kdy to bylo? Co na to HLAVA? 22!! Dvacet dva let…
…a možná dalších milion k tomu, má jizerskohorské léto. Co den, to neopakovatelný čas, co místo, to unikátní originální bod ve vesmíru. A protnutí času a místa? To jsou další možnosti, jak prožít a navnímat své bloudění Jizerkami. Stokrát můžete jít třeba po Viničné a pokaždé bude jiná, jen se dívat….hory se mění v průběhu roční doby i průběhu jediného dne. Světlo, stín, teplo, chlad, ostré obzory, mlha…
Šemík byl ještě hříbětem, když jsem naposledy stál na vrcholu Divé Máří. Každý rok si opakuji, že se tam opět musím vypravit, ale nebýt inspirativního videa z dílny jizerskohorských klasiků, party kolem J. Pikouse (youtube Jizerská klasika – Divá Máří), zase by na to nedošlo. A když už rozhodnutí vypravit se neprostupným terénem do království této mimořádné skály padlo, řekli jsme si, že to musí být spojeno se zážitky, které se zapíší hluboko do paměti a ještě hlouběji do srdce.
Konečně! Prázdniny a volno! Co víc si přát? Přepínáme do módu KLÍDEČEK. Ano, chtěli jsme se ještě rozloučit s Jizerkami vylezením nějaké hodnotné cesty a výpravou, na které nasajeme mimořádného ducha našich zelených bukovožulových hor do všech pórů našeho těla, aby tam někde daleko, kam míříme, se nám po něm nestýskalo. Jenže přišly deštivé a chladné dny, na lezení nebylo pomyšlení. A protože je vše jak má být, alespoň jsme se stačili nachystat na dovolenou. Vyrobil jsem spaní do dodávky, ať můžeme s dětmi křižovat světem. Luboš vyměnil na autě 98% dílů, aby rovněž dojel k cíli a dá-li Bůh ( nebo kdo a co chce ), v jednom bodu letošní daleké cesty se protnou dovolené Luboše a Kristýnky s tou naší. Doharcujeme-li se tam, kde místo cikánů řvou cikády, kde voda je slaná, sluneční paprsky hřejivější a vzduch voní úplně jinak, pobudeme tam společně – hejnická i zásadská část Kagota.
aneb S KLUKY ZA MLOKY A DO SKAL
Nemohlo to skončit jinak. Moje osamocená čtvrteční výprava do mlžných mločích hor ke klukům skrze video promlouvala tak silně, že už při závěrečných titulcích si začínali balit batohy. „Táto, vezmi nás do hor, prosííím!“ Podíval jsem se na ty dvě malé dušičky, které s rozšířenými zorničkami a prosebným pohledem čekaly, co bude následovat a
k jejich nevýslovné radosti zazněla do napjatého ticha moje odpověď: „Jasně, kluci, jdeme!“
Musíš mít setsakramentský důvod tam jít. A ten pravý setsakramentský důvod najdeš vždy jen v sobě. Ne kvůli druhým, ne z důvodu nějakého profitu, ale jen a jen kvůli sobě samotnému. Já ten důvod měl a proto jsem se tam vydal. Kam? Na Štolpišskou stěnu!
Jedno jediné ráno může mít dvě zcela odlišné tváře. Záleží totiž, co nás čeká a zejména na tom, pro co se rozhodneme. Bylo tomu tak v pátek, kdy se krůpěje rosy rozzářily na jarní trávě v prvních slunečních paprscích pod bezoblačným nebem. Za takových rán mám jistě nejen já chuť létat! Ale jako by mě někdo přitloukl za křídla k zemi: čekal mě pracovní den. Sedl jsem do auta a vydal se vstříc úkolům, které bylo třeba kvůli vnitřně nastavené zodpovědnosti splnit. Silnice se klikatila Černou Studnicí vzhůru a hra stínů
v jitřním lese brala dech. Přesně v tu chvíli jsem si řekl: „HOVNO!“.
aneb Luboš ležící spící
Bývaly to časy, kdy nám do sebe pasoval program – ten Lubošův a můj. Jenže časy se mění, co bylo není a co bude, toť otázka vyřčená jen tak do větru. Až předposlední dubnový den se podařilo zase společně vyrazit s Lubošem za lezením po jizerskohorské žule. Bez psů. Pancho má bolavou nohu a Yokina jí, co nemá.
.JPG "a (1)")
