Pokud bych si za jednoho listopadového dne myslel, že Jizerkám vládnou síly zla, snadno bych mohl uvěřit tomu, že hranici Mordoru tvoří hrana hor nad Bílým Potokem a Hejnicemi, přesně v místech, kde se lesy lámou do prudkých svahů padajících dolů
k údolí. Nad vrcholovými partiemi Jizerských hor se to vařilo, mraky se převalovaly přes hranu a vzdušné proudy je zase táhly zpět. Přitom nad údolím bylo azurové nebe.
Nošením dříví do lesa je opakování slov o tom, jak vlídné říjnové dny jsme před aktuální proměnou počasí – nutno podotknout, že k normálu odpovídajícímu ročnímu období – mohli prožívat. Pestré barvy, nejrozličnější vůně, každodenní jemné proměny lesů. Co to šlo, brousil jsem Jizerkami, je to jejich čas. Ale mezi jizerskohorské toulání jsem vklínil jeden den, kdy jsem změnil teritorium. Vrátil jsem se na ostrov, tedy do Ostrova.
Dva po sobě jdoucí slunečné říjnové dny jsem věnoval návštěvě barevných bučin a jejich skal v úbočí Klínového vrchu. Pokaždé, když jsem tu, stavím se na jedné z mých nejoblíbenějších skal, na Supí hlavě. Osmého října jsem si na jejím vrcholu pobyl sám a tiše sledoval barvící se lesy na všechny strany od ukloněného skalního temene. Lehký větřík pofukoval mezi korunami buků, nosil jejich listí a ptačí zpěv se střídal s ťukáním do bukvic, které ještě na některých bucích zbyly. Hned následující den jsem se na Supí vrátil s mými syny. Ptačí zpěv tak vystřídalo jejich švitoření a smích.
Je pár jizerskohorských bašt, jejichž návštěva přináší mimořádné potěšení i zážitky. Každý má takové „svoje“ skály. Jejich vrcholy většinou plují nad lehce se pohupujícími a vlnícími korunami stromů a otevírá se z nich pohled do údolí. A nebo to jsou skály, ke kterým se vážou mimořádné příběhy z historie lezení v Jizerkách či vlastní hluboké prožitky, které nikdo jiný nemůže pochopit, protože, jak se říká, nechodí ve vašich botách.
Letošní přelom září a října přinesl do Jizerských hor proměnlivé počasí. Zachmuřené dny se střídaly s azurovými, větrné s poklidnými, kdy se ani lísteček v korunách stromů nepohnul, déšť skrápěl hory, aby je sluníčko zase rychle vysušilo, dokud na to ještě má sílu.
aneb po 22 letech na významně bezvýznamných místech
Podzim se vplížil do našich hor a já si tam pro něj doslova zajel. Ochladilo se. Probudil jsem se v podkroví, kapky deště bubnovaly na střechu a já pookřál, protože těch vyprahlých dní plných slunce už bylo dost. Ke zvláštně tajemné atmosféře Jizerských hor patří lezavý chlad podél potoků v roklích, cáry mlhy plující mezi a nad Poledními kameny, vítr lomcující vysokými šedými kmeny buků i zkřehlé ruce a pára od úst. Sedl jsem do auta a mizel nechat se spolknout lesy. Kupodivu ale dřív, než jsem z auta vystoupil, mě dohnaly úplně jiné vzpomínky – na dny plné slunce, vůně borových lesů a rozpálené pískovcové skály Českého ráje. Nevím, jak se ta myšlenka vloudila do hlavy, co ji přiválo. Nechal jsem ji ale protékat, převaloval se ze strany na stranu, z fragmentů se stávaly úseky, z úseků se tvořil celek. Příběh se poskládal jak Rubikova kostka a tak než jsem dojel na severní stranu Jizerek, uzrál v hlavě nápad: Až se opět vyčasí a pískovec oschne, zajdu se podívat na jedno místo mezi zcela bezvýznamné skály, kde se svým způsobem lámaly tři životy a jejich směřování….Kdy to bylo? Co na to HLAVA? 22!! Dvacet dva let…
…a možná dalších milion k tomu, má jizerskohorské léto. Co den, to neopakovatelný čas, co místo, to unikátní originální bod ve vesmíru. A protnutí času a místa? To jsou další možnosti, jak prožít a navnímat své bloudění Jizerkami. Stokrát můžete jít třeba po Viničné a pokaždé bude jiná, jen se dívat….hory se mění v průběhu roční doby i průběhu jediného dne. Světlo, stín, teplo, chlad, ostré obzory, mlha…
Šemík byl ještě hříbětem, když jsem naposledy stál na vrcholu Divé Máří. Každý rok si opakuji, že se tam opět musím vypravit, ale nebýt inspirativního videa z dílny jizerskohorských klasiků, party kolem J. Pikouse (youtube Jizerská klasika – Divá Máří), zase by na to nedošlo. A když už rozhodnutí vypravit se neprostupným terénem do království této mimořádné skály padlo, řekli jsme si, že to musí být spojeno se zážitky, které se zapíší hluboko do paměti a ještě hlouběji do srdce.
Konečně! Prázdniny a volno! Co víc si přát? Přepínáme do módu KLÍDEČEK. Ano, chtěli jsme se ještě rozloučit s Jizerkami vylezením nějaké hodnotné cesty a výpravou, na které nasajeme mimořádného ducha našich zelených bukovožulových hor do všech pórů našeho těla, aby tam někde daleko, kam míříme, se nám po něm nestýskalo. Jenže přišly deštivé a chladné dny, na lezení nebylo pomyšlení. A protože je vše jak má být, alespoň jsme se stačili nachystat na dovolenou. Vyrobil jsem spaní do dodávky, ať můžeme s dětmi křižovat světem. Luboš vyměnil na autě 98% dílů, aby rovněž dojel k cíli a dá-li Bůh ( nebo kdo a co chce ), v jednom bodu letošní daleké cesty se protnou dovolené Luboše a Kristýnky s tou naší. Doharcujeme-li se tam, kde místo cikánů řvou cikády, kde voda je slaná, sluneční paprsky hřejivější a vzduch voní úplně jinak, pobudeme tam společně – hejnická i zásadská část Kagota.
aneb S KLUKY ZA MLOKY A DO SKAL
Nemohlo to skončit jinak. Moje osamocená čtvrteční výprava do mlžných mločích hor ke klukům skrze video promlouvala tak silně, že už při závěrečných titulcích si začínali balit batohy. „Táto, vezmi nás do hor, prosííím!“ Podíval jsem se na ty dvě malé dušičky, které s rozšířenými zorničkami a prosebným pohledem čekaly, co bude následovat a
k jejich nevýslovné radosti zazněla do napjatého ticha moje odpověď: „Jasně, kluci, jdeme!“
Musíš mít setsakramentský důvod tam jít. A ten pravý setsakramentský důvod najdeš vždy jen v sobě. Ne kvůli druhým, ne z důvodu nějakého profitu, ale jen a jen kvůli sobě samotnému. Já ten důvod měl a proto jsem se tam vydal. Kam? Na Štolpišskou stěnu!
Jedno jediné ráno může mít dvě zcela odlišné tváře. Záleží totiž, co nás čeká a zejména na tom, pro co se rozhodneme. Bylo tomu tak v pátek, kdy se krůpěje rosy rozzářily na jarní trávě v prvních slunečních paprscích pod bezoblačným nebem. Za takových rán mám jistě nejen já chuť létat! Ale jako by mě někdo přitloukl za křídla k zemi: čekal mě pracovní den. Sedl jsem do auta a vydal se vstříc úkolům, které bylo třeba kvůli vnitřně nastavené zodpovědnosti splnit. Silnice se klikatila Černou Studnicí vzhůru a hra stínů
v jitřním lese brala dech. Přesně v tu chvíli jsem si řekl: „HOVNO!“.
aneb Luboš ležící spící
Bývaly to časy, kdy nám do sebe pasoval program – ten Lubošův a můj. Jenže časy se mění, co bylo není a co bude, toť otázka vyřčená jen tak do větru. Až předposlední dubnový den se podařilo zase společně vyrazit s Lubošem za lezením po jizerskohorské žule. Bez psů. Pancho má bolavou nohu a Yokina jí, co nemá.
…aneb Žihadlo a Čmelák…
Nedávná výprava s Danem Jizbou mě inspirovala k tomu, abych se alespoň zašel podívat ke skalám a skalkám, u kterých jsem ještě nebyl. A pokud bude dobrá konstelace, tak se pokusil na ně vylézt, abych vyčetl z jejich vrcholové knížky, koho sem také kroky zavedly a kdy naposledy tu lidský zadek ohříval – většinou notně omechovanou – žulu. O výhledech z vrcholů nemluvím, protože to jsou věže a věžičky utopené kdesi hluboko v jizerskohorských lesích a svou velikostí stromy nepřevyšují.
Jaro tónuje Jizerské hory do všech odstínů zelené a to je čas, kdy děti z podvědomí tahají jeden zimní slib za druhým. Františka připomíná plánovanou jarní vyjížďku po Viničné, kluci se zase dožadují návštěvy Luboše a Kristinky. Jsou to sliby, které nás těší plnit. Stačí k tomu maličkost. Přesvědčit Kristinku s Lubošem, že se jim prostě vetřeme do domu, vystrnadíme je z jejich ložnice, obsadíme jejich kuchyň a koupelnu a celkově je omezíme ve všech možných i nemožných směrech.
aneb dvě výpravy do méně navštěvovaných míst
Vlídné jaro protéká horami, poslední ledové krusty tají, pupeny stromů se začínají nalévat a všude zní ptačí zpěv. Lze za takových dní zůstat doma? Dlouho jsme se už nevydali do skal s Danem. Myslím, že naposledy to bylo za loňského jara, kdy jsme nejprve i s Lubošem a v další fázi už sami, procházeli Stržákem a kroky nás zavedly až k Zévě.
aneb odpojení není opojení
Psal jsem tu onehdy o spojení s duchem přírody, Matičkou Zemí, Bohem. Jak kdo chcete. Snažil jsem se vysvětlit, jak málo stačí, aby se člověk „připojil“. Ale co se stane, když se naopak odpojí? Když nepřijme hovor z hůry nebo se zpronevěří něčemu, co mu bylo velkoryse dáno, svěřeno po čas jeho života a on to dočasně a vědomě odloží?
Třetího dubna bylo ráno šedivé a nic nenasvědčovalo tomu, že se právě otevírá nádherný den. S dětmi jsme pozorovali kapky deště tříštící se o střešní okno, Matoušek odmítal jít do školky a hrál si na hluchého. Žádné z mých tisíce popohnání k většímu tempu nenacházelo u něho pražádnou odezvu. Fany se loudala a s nepřítomným výrazem pozorovala větve ořešáku kývající se pod šedým nebem.
Ale všichni víme, že den se nemá hodnotit před večerem.
aneb rada člověka, kterého si nikdo nikdy nekoupí
Není to tak dávno, co jsem tu psal o obecních bláznech. Připomínám, že je mám rád. Jednak pro jejich originalitu, nekonformnost a schopnost žít mimo hlavní proud, ale také ještě z jednoho velmi podstatného důvodu. Oním důvodem je ta nejsyrovější životní moudrost balancující na hraně mezi šílenstvím a genialitou. Tito lidé žijí podle vnitřně nastavených pravidel, která nikde nevyčetli a přitom to jsou myšlenky tak geniálně jednoduché a jasné, že by se jimi měli řídit i ti, kteří za blázny považováni nejsou.
Někdy našim dětem říkáme Mauglí. Má to částečně své opodstatnění, vždyť drtivou většinu svého volného času tráví v horách, lesích, mezi skalami. Jenže je tu drobná nepřesnost: Mauglí byl vychovávám v džungli a z pohledu Františky, Štěpána ani Matouše, není příroda kolem nás divočinou, je to jejich přirozený svět. Džunglí jsou pro ně města, obchodní domy a obecně místa, kde se to hemží lidmi, kteří někam spěchají, ale nedívají se kolem sebe. Se zrakem upřeným do svítících displejů a se sluchátky na uších se míjí, aniž by věděli, že se potkali. Naše děti je pozdraví a oni neodpoví, což skřítkové těžce nesou. Musíme jim vysvětlovat, že město nejsou hory ani naše vesnice, kde se všichni zdraví.
Pokud by Ivan Petrovič Pavlov nezkoumal reflexy na psech a nenechával je slintat na žárovku, mohl stejně dobře zkoumat reflexy na nás, kdo máme rádi Jizerky. No schválně, co se vám vybaví, když uslyšíte: „Jizerky!“? Asi nebudu daleko od pravdy, že vám okamžitě naskočí ŽULA, BUKY a možná i řeka JIZERA, po které se hory jmenují.
aneb odchod Hovádek Božích
Má je každá vesnice, každé město. Často žijí na okraji společnosti nebo se alespoň ostatním vyhýbají. A nezřídka se vyhýbají ostatní jim. Podivíni, to je to pravé slovo, které se pro ně vžilo. Někdo jim zase říká obecní blázni a další při zmínce o nich jen mávnou rukou, za slovo jim nestojí. Já je mám rád.
Nejsem tím, kdo by měl psát o každoročním setkání na Hubertce. Já jen vím, že se koná, svolávají ho Jindroušovci a že až doposud mi pracovní povinnosti nedovolily se zúčastnit. Vloni jsem to měl v plánu, to ale zase klempírovaly děti….
Letos se to pěkně sešlo a tak jsme vyrazili za partou.
HEKTOR aneb článek pro okurkovou sezonu.
Za mých školních let jsme se o Masarykovi neučili. Komoušům se tak nějak nehodil do krámu. Ovšem to, že se o někom neučíte, neznamená, že nežil. Jako kluk jsem si často doma prohlížel knížku TGM V Lánech. Obzvláště jedna fotografie se mi líbila. Náš první prezident je na ní vyobrazen, kterak sedí na svém koni, Hektorovi. Tento valach měl zcela výsostné postavení mezi ostatními koňmi. Býval označován jako „kůň prezidentský“.
PF? To je Připomenutí Faktů. Tak jdeme na to! Je to totiž zase tady, konec roku jednoho a začátek druhého. Čas, kdy média bilancují, skládají účty, lidé se hroutí z nedodržených předsevzetí a zároveň si dávají nová. A my, posádka Kagotu? Nic takového!
Ve středu nebylo zrovna hezky. Po X dnech jsem ale byl konečně doma a měl jsem jasný plán. Po vzoru mého strýce, který si kdysi v gumových botách, se dvěma košíky v ruce a nožíku v každém z nich, nakráčel za mnou do naší třídy a učiteli oznámil, že ROSTOU a ať mě pustí s ním na houby, tak i já jsem se rozhodl, že děti prostě do školky a do školy nepůjdou a raději vyrazíme na výlet.
ZASE SE NÁM VRÁTILO STARÉ DILEMA JESTLI WEB UKONČIT NEBO NE, ZKUSTE ŘÍCT SVŮJ NÁZOR, DÍK. L.
JIZERSKOHORSKÉ TEMNÉ NEBE
Jsem rád, že žiji v oblasti s relativně nízkým světelným smogem. Díky tomu, je-li počasí příznivé a nebe jasné, jsou moje pozdní noční návraty domů zakončené pohledem na oblohu posetou zářícími hvězdami. Vystoupím z auta a chvíli pobudu venku, projdu se očima po Mléčné dráze a vyhledám těch několik málo souhvězdí, které znám už od dětství.
Začal nám školní rok. Věc, která se mě posledních dvacet let nijak netýkala, neboť jsem člověk pracující. Začátek školního roku tak pro mě – od té doby, co sám do školní lavice neusedám – znamenal vítanou možnost pošklebovat se nebohým vystresovaným dětem od sousedů, vycházejícím s vytřeštěnýma očima a mrtvolně bledou tváří vstříc školním neradovánkám.
BALVANŮ MOŘE NA BUKOVÉ HOŘE
Když už jsme byli minule na Bukové věži, zvolil jsem tentokrát za cíl své osamocené výpravy jinou lokalitu se slovem BUK v názvu: Bukovou horu. Můžu se plést, ale myslím, že Buková hora, lesnatý vrch nad Jiřetínem pod Bukovou, je spíše cílem lokálního významu a místem procházek lidí z okolí. Těžko k ní podniká někdo výpravy ze vzdálenějších míst s pocitem: „Jo, Buková hora, tam se určitě musím podívat!“
Kdo z nás by to nevěděl?! Cesty jsou snadné i nesnadné. A to se nebavíme jen o cestách lezeckých. Je snadné jít po suchých kamenech přes řeku a velmi nesnadné po stejných balvanech přejít na druhý břeh, když se lesknou vodou. Je snadné jít z práce a nesnadné ráno do fachy. Je snadné jet na kole po bílé čáře značící krajnici, je nesnadné jet po stejně široké lávce dva metry nad zemí. Je snadné vracet se domů, nesnadné domov opouštět, když se dětem stýská.
Home, sweet home…tak to letos až tak plně neplatí. Probrouzdali jsme místa, která nás svou monumentálností dostávala do kolen. Ale Jizerky jsou zkrátka jen jedny a patřičně jsme se do nich těšili.
SPÁRY a CHRÁNIČE NA ČPÁRY aneb slovo dalo slovo a tlumočíme pozvání na závody
Kolikrát se velmi pobaveně koukáme na lidi, kterým přebujelo ego a přou se o kraviny. Jeden máguje, druhej to kategoricky odmítá. Někdo tvrdí, že mágo je stejná pomoc jako lezečky a když odmítáš mágovat, máš i lízt bosej nebo v křuskách po dědovi. Jinej to zas popírá a říká: „hele, to je blbost, to taky můžu lízt se šňůrou na prádlo a kroužkama na klíče.
Špatně, přešpatně se mi píše dnešní článek. Složitě se mi hledají slova a srdce mi stále ještě brání přijmout jako skutečnost to, co se stalo. Bolí to.
Trochu se to v nás míchá: zveřejnit či nezveřejnit nabídku, která se nám, KAGOT.CZ, dostala na stůl nebo to taktně přejít?!
Nakonec nám ale přijde škoda neodvyprávět příběh, jak jsme zase s Lubošem nezbohatli a s holými zadky musíme nadále čekat každý měsíc na svatého Berouse, až zase výplata udělá CINK, abychom měli na jídlo pro nás a v mém případě i pro mé děti. Co ale zamlčíme, je název firmy, která nám nabídku adresovala.
Kamarád zařídil lezeckou stěnu v Hejnicích na celou zimu,
takže kdo má zájem, tak každá neděle v 14:00h u Tělky..
Pár záběrů z Hejnic ,
z fesťáku lajnařů.
Točeno malým fotokryplem,
tak sory za kvalitu..
VIDEO:
Dalo nám to hodně zabrat, ale nakonec Vám zde přeci jenom přinášíme dlouho očekávaný rozhovor ze zákulisí z natáčení posledního 3dháááčka na Monínci. Jak se klukům jezdilo po bouřlivé páteční noci, co všechno musel Kubajs spolu s Hanzem během páteční noci strpět a jak Markéta s veverkami prděla a pískala na celý areál Monínce? Tohle všechno a mnohem více ve videu! Check it!
V sobotu jsem vyrazil s Panchem na výlet, když bylo tak pěkně. Dorazili jsme na Hubertku a tam lidí jak na Václaváku, prej enduro závod. Tak jsme se s Panchem přihlásili a vyhráli třetí místo, před nás se dostali akorát dva místní borci.. 
FOTO:
.JPG "18 (2)")
