Stejně jako má kalendářní rok svoje cykly, roční období, procházím i já každým rokem fázemi, které se pravidelně střídají. Je to důsledek sezónní práce. S příchodem jara mi nastává nejhektičtější čas plný nervů a starostí, období, kdy na sobě cítím nepohodu, podrážděnost a únavu, jež se nabaluje jako sněhová koule. A pak, jako zázrakem, vše jedním jediným okamžikem pomine. Nastane jakési vzduchoprázno, ale ještě ne pohoda. Té, aby mohla přijít, musí něco předcházet, umést jí cestičku a otevřít dveře dokořán. Tím cosi, co je vklíněno mezi náročné období a klid na odpočinek, je OČISTA – vnitřní duchovní rituál, kdy nechám odplavit stres, abych nebyl ani sám sobě protivný, únavě ponechám prostor protéct mým tělem, čímž nade mnou ztratí moc a spolu s ní z těla a duše odejde pomyslný prach a smog únavy mentální. Očista v podobě, jakou v takové dny potřebuji, předpokládá jedinou věc – pobýt si SÁM.
Opře-li se do dosud bílých vrcholků Jizerských hor již mocné a hřejivé slunce, nastanou nejlepší dny na toulky podél balvanitých koryt potoků a říček odvádějících vody
z tajícího sněhu kamsi do údolí a dál, až za hranice naší země. Hory se rozzáří svěží zelení čerstvých bukových lístků a lesy naplní žlutozelené světlo. Potoky vřou, klokotají a bublají, voda dostane nádech od okru až po hnědooranžovou, podle toho jak rychle a prudce kde utíká z hor. Jsou to těkavé dny, musíš je trefit, udělat si na Jizerky čas a sám to prožít. Lístky buků totiž rychle ztmavnou a jakmile sníh na náhorním platu roztaje, vody se zklidní, toky zpomalí. Zmizí radost z bystrých bouřících vod.
Únor. Zimní měsíc, že?! Já ho tak z dětství pamatuji. Nechci být jako dědeček s hůlkou sedící na zápraží, vzpomínaje, jak holky byly hezčí, tráva zelenější, vítr svěžejší……to vše je jen milosrdná schopnost paměti idealizovat vzpomínky. Ale jedna věc je jistá – únory byly skutečně mrazivější!
Mám jaro rád. Prosté konstatování, že? Co kolem toho více hledat?! Sníh mizí pod slunečními paprsky podpořenými teplým prouděním vzduchu. Lesy a hory se provoní, rozezní je ptačí zpěv. Koryty potoků a řek se valí hučící vody, skály osychají a ve vzduchu je cítit něco, co přes zimu spalo.
Lidský život má svůj daleký přesah a nechává po sobě otisky – viditelné i neviditelné. Na mimořádných místech, kde se silné příběhy ( ať už navýsost radostné nebo naopak tragické ) psaly, lze i dávno potom, co se jejich protagonisté stali pouhou vzpomínkou, ucítit na vlastní kůži něco z jejich osudu. 27. března 1945 skončila v terezínském koncentráku životní pouť legendy pískovcového lezení a nekorunovaného, ale plně respektovaného, krále Skaláku – Josky Smítky. A právě výročí této svinsky násilné události se stalo inspirací k mojí krátké toulce pozdně březnovým Skalákem.
Traduje se, že je to výrok pocházející z Norska: „ Neexistuje špatné počasí, jen nevhodné oblečení….“. Pokud je to skutečně norská myšlenka, potom zřejmě z doby, než se tam regulérně zbláznili. A pozor, nesoudím podle novinových článků, osobně vidím při svých návštěvách severu tu proměnu…..Nevím, jestli by dnes norská rodina vyvedla děti do deštivých lesů, aby náhodou nebyla obviněna z jejich týrání a nemusela se obávat odebrání ratolestí. My naštěstí žijeme na jedné z posledních Citadel Zdravého Rozumu ( byť to mnozí vidět nedokážou nebo nechtějí ). Tudíž my můžeme s dětmi do deště vyrazit, tvrdší podmínky pojmout jako hru s přidanou hodnotou zvyšování odolnosti a hlavně si uvědomovat, že to nejsou děti, komu vadí déšť. Spíš dospělý řeší, jestli náhodou nebude durch, jestli má nohy v suchu…..a děti se zatím radují z probíhání kaluží…..
Stokrát jsem to za zimu od kluků slyšel: „Tatínku, já se těším zase do skal, na lezení….do Jizerek.“ Jakmile začal sníh odtávat, frekvence dotazů: „Kdy vyrazíme?“, se znásobila. Pondělí nebylo zrovna ukázkovým dnem, co se počasí týká. Tedy jak se to vezme. Ono to větrné pošmourno s předjarně zemitými barvami k Jizerkám dokonale pasuje. Cinknul jsem do školky, že vyzvednu kluky po obědě. Hoši se vyhrnuli jak velká voda a jako by ti čičici něco tušili, už to do mě prali: „Tatínku, tatínku, já chci někam na výlet, já chci lézt…..!“.
Poslední únor. Co s ním? Luboš sice tvrdil, že je nemocnej, ale to se musí brát s rezervou. Koeficient lži všeho, co řekne, je tak 50%. A tak jsem mu zavolal: „Hele, sypu si to do Jizerek, teď jsem pod Harrachovem, máš tak třičtvrtě hoďky na to, než to přejedu Polskem k vám….“ On se kupodivu chytil, že jo, vezmeme čokly a někde se projdem.
Nevím, co dalšího bych mohl ještě napsat o Srázech než to, co už se na Kagotovi
v minulosti ode mne objevilo. Jenom bych se opakoval a stejně bych nedokázal předat slovy pocity, které se mi tu vždycky rozeběhnou hlavou, když jsem dorazím. Lhostejno, zda je to za svěže zeleného jara, hutného a vůněmi prosyceného léta, měděných podzimních dní či bílé zimy. Přijít sem, to je jako vrátit se domů. Klid a mír všude kolem, známé tvary skal a balvanů, tolikrát viděné, nezaměnitelná silueta Zvonu a urputná odolnost nádherné borovice na vrcholu Sedla. Člověku to dává klid, je tu v místech, která ho provází celým jeho životem.
Jakmile hory přikryje sníh, zvýší se frekvence aut směřujících od Prahy do příhraničních hor. Poznám to neomylně. Můžu si totiž v křižovatce, kde se z vedlejší silnice napojuji do rychlostky na Liberec, klidně ducnout. Had plechových krabiček s lyžemi na střeše se sune do zasněžených kopců…. V Zásadě se zaplní parkoviště u vleku a chcete-li si víc zalyžovat než postát ve frontě, musíte oželet azurový den a zvolit večerní lyžování.
A ještě jedno můžete. Zamířit proti tomu proudu, odjet z kopců do skal.
Už hezkých pár hodin máme rok 2019. A nic se nezměnilo, že?! Dýcháme stejný vzduch, máme rádi stejné lidi i stejná místa jako před silvestrovskou půlnocí. Co nás těšilo, těší nás dál. Nebilancujeme, nesčítáme, předsevzetí si nedáváme. To tu opakujeme každý rok. Život běží dál a všichni se musíme přičinit, aby alespoň v okruhu našich blízkých duší se všem žilo dobře. Takový spokojený mikrosvět…
Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale čerti mě do pekla neodnesli. To je ta menší záhada.
A ta druhá, větší? Neodnesli ani Luboše. Díky tomu, že nás peklo neschvátilo a my zůstali v nadzemí, mohli jsme se společně vydat na průzkum temnot a chladu jizerskohorského podzemí.
Nelze ignorovat letošní sucho a nevnímat, jak nízký stav vody proměňuje krajinu. I toho, kdo se nedívá srdcem, to musí trknout. Jizerskohorské přehrady, jindy připomínající severská jezera, mají dalece obnažené břehy, vyschlými koryty potoků se prohání spadané listí unášené větrem. Kdo shlížel k podzimu s nadějí, že vydatnými dešti vrátí alespoň něco vody do krajiny, ten musí být zklamán. Ovšem i při vědomí sucha, neznám jediného člověka, který by letošním barevným podzimem nebyl nadšen. Kdo se vypravil do říjnových lesů, musel si připadat jako ve veliké klenotnici. Žlutými listy prosvítalo hřejivé slunce a celý kraj dostal zlatou barvu. Den po dni se hory proměňovaly a přinášely neobyčejně kromobyčejnou radost z prostého pobytí v lesích.
aneb říjnové rozhovory nejen s Velkým Duchem
Souboj nekonečna s rychlým koncem, to je pro mě jizerskohorský říjen, ten nejkrásnější z měsíců, zejména když se vyvede tak, jako ten letošní. Lesy jsou plné pestrých barev a sytých vůní, proměn světla, dlouhých stínů a třepotu ptačích křídel. Chtěl bych, aby takové období bylo nekonečné, ať mám možnost zažít jej na všech svých oblíbených místech, kam se ovšem nezřídka musím složitě hrabat. Lituji každé hodiny, kdy za takových dní a nocí nejsem v horách. Zároveň ale někde v podvědomí, kdy už začínám cítit únavu, toužím po tom, aby vítr serval stromům listí z jejich větví a na kraj se spustily hutné deště. To abych mohl bez pocitu marnění času, v klidu domova
s pohledem upřeným do plamenů, poklidně odpočívat.
aneb rozloučení s létem a pískem mezi prsty bosých nohou
Jestliže víte, že se něco příjemného chýlí ke konci, zostříte všechny smysly a veškerou svou pozornost upřete k tomu, abyste co nejintenzivněji ty vzácné chvíle prožívali. Snažíte se navnímat a v paměti si uchovat každý detail tak, aby nic nebylo zapomenuto. Každý strom, všechny skály v dohledu a hlavně dětské hemžení kolem nich, vše stojí za vaše soustředěné sledování. Ty okamžiky se už nikdy nevrátí. Prožijete si je naplno a potom je uložíte do paměti jako do šuplíku, který otevřete ve chvíli, kdy vám bude ouvej, abyste se potěšili vzpomínkami na dny, pro které má smysl žít. Zůstanou tam navždy, pokud je další z otřesů mozku, stařecká demence nebo ten němčour, co schovává věci, nerozpustí v široširém časoprostoru.
Brutální sucho a vedro sužovalo kraj a my s Lubošem, pitomci pitomí, jsme se rozhodli, že se pustíme do boje o Radnici. Ne, nebojte, nedáváme se na politickou dráhu. Byť nejsme nějak extra chytří, víme, že politika je jako hovínko a to voní jen masařkám, které si na něm hodují. Radnice, o kterou jsme my sváděli boj takřka nedůstojný, je skalní baštou nad střechami domků v malebné vísce Klokočí.
aneb něco o TROSEČNÍCÍCH a ZTROSKOTANCÍCH
Vždycky jsem měl rád trosečnické příběhy. Robinsona Crusoe v literární podobě
i filmového Trosečníka v podání Toma Hankse. Ovšem obě zmiňovaná díla se mi líbila jen do okamžiku, dokud oba muži pobývali na „svém“ ostrově a museli usilovně pracovat na holém přežití. Jejich návraty, byť k nim příběhy jednoznačně a nepokrytě spěly, mě už ani trochu nebraly. Neplakal jsem dojetím nad shledáním dávno odloučených rodin. Spíš jsem podvědomě cítil, že mě tak nějak mrzí, že se oba muži vrací z ostrova, kde byli sami sobě pány, do světa, kde už nejde jen o zajištění základních životních potřeb v podobě vody, jídla a bezpečného
místa k přespání, ale zase budou muset hákovat, řešit kraviny, které se v každém lidském společenství řeší. Crusoe měl výhodu, že ještě nezažil průmyslovou revoluci ani virtuální realitu, to Hanks zase musel skočit do velkého byznysu, aby z něj rychle vyskočil zpět, neboť pochopil jeho prázdnotu. Aspoň že tak….
Jistě mnozí s vás ví, co tím myslím, že nejvzácnější jsou ty dny, kdy nic nemusíte, vše můžete, neexistuje pro ně plán a končit budou tak, jak zrovna nálada, náhody, předivo osudu či vyšší moc dovolí. Ráno ještě nevědět, kam vás kroky povedou a v pozdním odpoledni netušit, kde budete spát.
Přefrčela mi ta moje dlouho očekávaná dovolená. Nemilosrdně zrychlila tok času, jak už to bývá – co je příjemné, to letí s větrem o závod. Výhodou nás všech z Jizerských hor ovšem je, že návraty z dalekých letních cest se nedějí zpět do neutěšených šedých míst. Naopak, my se vracíme domů tam, kam jiní míří na své dovolené nebo alespoň na výlety. Takže vůbec není zle. Dobře je na srdci i na duši, když se v hloubce pod nohama rozprostře náš kraj. Lesy kam až oko dohlédne a nezaměnitelná vůně žárem sálající žuly, kterou si uvědomíte až ve chvíli, kdy ji po delší době znovu ucítíte.
…aneb VIDEO na rozloučenou…
Nechat čas jen tak plynout, to je vaše výsostné právo, pokud máte dovolenou.
V takovou chvíli by měly zmizet záležitosti, které MUSÍTE a vysoce do popředí by mělo vystoupit to, co CHCETE, na co MÁTE CHUŤ, co vás TĚŠÍ. Každý rok začíná moje dovolená rituálem – rozloučením s Jizerkami. A vlastně nejen dovolená. Kdykoliv musím i pracovně někam daleko do zahraničí, den před odletem podnikám výpravy do Jizerek. Ovšem před dovolenou je to radostnější loučení. Jeden den ještě dotek se žulou, pohlazení známých linek obzoru pohledem, posezení ve stínu rozložitých buků a druhý den – děj se vůle Boží, frrr někam daleko, předaleko, za jinými výhledy, vůněmi, zážitky.
Lezecká cesta Bumerang na Polední stěnu nenechá nikoho na pochybách, jak se její název zrodil. Stačí se na ni podívat a je jasné, že přiléhavější jméno nemohla dostat.
K tomu všemu sami bychom mohli být považováni za bumerangy. Z Jizerek nás vyhodíš a my se tam vrátíme.
Od poslední lezecké výpravy – 31. května s Františkou na Kouhouťáku – uteklo hodně vody jizerskohorskými potoky, teď už zase díky vydatným dešťům vodnatými. Přirovnání o času, který plyne jako voda v potocích, začínalo ztrácet smysl. Sucho vládlo Jizerkám, stejně tak jako roje much a mraky muchniček. Červen je specifický měsíc pro návštěvy našich hor. Suchopýr kvete nad vrchovišti, zelená barva lesů se ustálí do neměnné podoby, ve které setrvá do prvních známek podzimu a každá výprava znamená připravit se na milionovou hmyzí armádu. Kůže pálí a svědí, mouchy vám zalézají i do nosu a uší, běda, když se zrovna nemůžete ohnat.
aneb s Františkou ve skalách
Před pár dny, kdy jsem s mými kluky – Matoušem a Štěpánem – vyrazil do skal za mloky a lezením, zůstaly Františce oči pro pláč. Loučili jsme se s chuděrou nemocnou
v chodbě a bylo mi jí tak líto. Toužila jít do skal s námi, krokodýlí slzy se jí koulely po tváři a já zvažoval, jestli výpravu nevzdat. Jenže to by zase bylo kruté k natěšeným klukům. A tak jsem dcerce dal slib: „Jakmile se, Františko, uzdravíš a budeš se cítit dobře, vyrazíme spolu do Jizerek lézt. Jenom my dva, abys o nic nepřišla. A pak už zase budeme chodit všichni společně.“ Otřela si slzy a se staženými rty přikývla.
aneb Cestou mrtvých bratrů….
Osmadvacátý květnový den měl od samého rána v sobě cosi zvláštního, jakousi předzvěst zážitků, které budou k mojí duši promlouvat jinak než obvykle a zanechají dojmy, jež mi budou ještě dlouho rezonovat v hlavě. Příslib mimořádného dne, ovšem
s varovným hlasem v podvědomí, že ta mimořádnost nemusí být nikterak radostná. Pamatuji si živě na vnímání lesa poté, co jsem v něm našel první mrtvolu. V člověku se probudí cosi, co ho o blízkosti smrti následně varuje, jakýsi radar, který sepne ve chvíli, kdy někdo jedny dveře zavírá a druhé otevírá. A nemusí to být jen lidé.
aneb S KLUKY ZA MLOKY A DO SKAL
Nemohlo to skončit jinak. Moje osamocená čtvrteční výprava do mlžných mločích hor ke klukům skrze video promlouvala tak silně, že už při závěrečných titulcích si začínali balit batohy. „Táto, vezmi nás do hor, prosííím!“ Podíval jsem se na ty dvě malé dušičky, které s rozšířenými zorničkami a prosebným pohledem čekaly, co bude následovat a
k jejich nevýslovné radosti zazněla do napjatého ticha moje odpověď: „Jasně, kluci, jdeme!“
Říkám těm několika vzácným dnům, kdy vzduch nestudí, lesy se lesknou kapkami vody, kdy potoky jsou nasycené a nad vrcholky kopců i mezi šedými kmeny buků plují cáry mlhy, MLOČÍ DNY. Přichází v květnu, pokud se na Jizerky spustí čím dál vzácnější májový déšť. Malí skvrnití bratři potom vylezou ze svých úkrytů a pomalými pohyby, jako by bylo na vše neskonale mnoho času, bloudí po svém království. Najdete je na mechovitých balvanech, tlejících kmenech stromů, v mokrém listí při úpatí skal a k velké radosti i značnému překvapení také na některých jejich vrcholcích.
Nejsem si jist, od jaké chvíle ta slovní spojení, která v souladu s mým pocitem přesně vyjadřují vztah k místu, používám. Nikde jsem je nečetl, neslyšel, přesto jsem si jist, že je používám nejen já. Jsou to logická slovní spojení těch, kdo cítí pouto ke svému domovu a vnímají srdcem. Můj domov a rodný kraj je KRAJEM MÉHO SRDCE a pokud se mi i někde jinde mimořádně líbí a to tak, že cítím na daném místě klid v duši a jakousi nevysvětlitelnou energii, potom se na taková místa vracím a říkám, že jsem tam ZANECHAL KUS SVÉHO SRDCE.
aneb dlouhé čekání na jizerskohorské jaro
Po mrazivých dnech se jen na chviličku ohřál vzduch a poté rtuť teploměru opět klesla pod bod mrazu, v noci dokonce poměrně hluboko. Ale ty dva teplé dny, které od sebe oddělily velkou a malou dobu ledovou, nás navnadily na jaro.
Někdo v ní doufal, jiný si ji nepřál. Ale jak už to s počasím bývá, ono se neptá. Na přelomu února a března tak dorazila nejen do Jizerských hor a sousedních Krkonoš ta skutečná, nefalšovaná, poctivá zima. Českou kotlinu sevřel mráz do svého pevného objetí, spoutal koryta potoků i řek a proměnil hory v ledové království.
Někdy našim dětem říkáme Mauglí. Má to částečně své opodstatnění, vždyť drtivou většinu svého volného času tráví v horách, lesích, mezi skalami. Jenže je tu drobná nepřesnost: Mauglí byl vychovávám v džungli a z pohledu Františky, Štěpána ani Matouše, není příroda kolem nás divočinou, je to jejich přirozený svět. Džunglí jsou pro ně města, obchodní domy a obecně místa, kde se to hemží lidmi, kteří někam spěchají, ale nedívají se kolem sebe. Se zrakem upřeným do svítících displejů a se sluchátky na uších se míjí, aniž by věděli, že se potkali. Naše děti je pozdraví a oni neodpoví, což skřítkové těžce nesou. Musíme jim vysvětlovat, že město nejsou hory ani naše vesnice, kde se všichni zdraví.
Pokud by Ivan Petrovič Pavlov nezkoumal reflexy na psech a nenechával je slintat na žárovku, mohl stejně dobře zkoumat reflexy na nás, kdo máme rádi Jizerky. No schválně, co se vám vybaví, když uslyšíte: „Jizerky!“? Asi nebudu daleko od pravdy, že vám okamžitě naskočí ŽULA, BUKY a možná i řeka JIZERA, po které se hory jmenují.
Ještě dávno před tím, než jsem začal na svá stará kolena lézt po jizerskohorské žule, věděl jsem o mimořádně krásné věži ukryté mezi buky v prudkém svahu nad Kozí stezkou. Jen její vrcholový blok čněl nad koruny okolního lesa a já si jej všiml z nedaleké vyhlídky Hajního kostela. Bylo to někdy uprostřed léta, v době nejhustější vegetace. Určil jsem si „azimut“ a za pár minut jsem se ocitl na jakémsi platu nad náhorní stěnou skály, jejíž jméno jsem tehdy neznal.
aneb odchod Hovádek Božích
Má je každá vesnice, každé město. Často žijí na okraji společnosti nebo se alespoň ostatním vyhýbají. A nezřídka se vyhýbají ostatní jim. Podivíni, to je to pravé slovo, které se pro ně vžilo. Někdo jim zase říká obecní blázni a další při zmínce o nich jen mávnou rukou, za slovo jim nestojí. Já je mám rád.
Jedna příjemná věc nelze zimě upřít – je to čas zklidnění. Příjemně je uvnitř vyhřátého domu, když se za okny čerti žení. Sáhnete po knížce, na kterou si marně hledáte čas už půl roku. Najdete v šuplíku skoro zapomenutý nůž na vyřezávání a prckům vyřežete ptáčka, kterého si přáli. Františce křivku, klukům hýla a dlaska. Počasí, že by psa nevyhnal, speciálně pak Yokinu, která je velmi opatrná na to, aby jí nestudily tlapky a příliš se nezadýchala. Kdyby jen tušila, že si z její kůže jednou udělám tulení pásy na skialpy. Po pár dnech kýženého klidu ale přijdou první příznaky jizerskohorského absťáku.
Nejsem tím, kdo by měl psát o každoročním setkání na Hubertce. Já jen vím, že se koná, svolávají ho Jindroušovci a že až doposud mi pracovní povinnosti nedovolily se zúčastnit. Vloni jsem to měl v plánu, to ale zase klempírovaly děti….
Letos se to pěkně sešlo a tak jsme vyrazili za partou.
Zvláštně nezimní počasí v Jizerských horách vytrvalo po dobu celého ledna. Ne že by zima občas neukázala svoji mrazivě bílou tvář, ale nemělo to nikdy dlouhého trvání. Teploměr připomínal jojo a vesele si skákal tam a zpět. Můžeme naříkat, že to není skutečná zima. Ovšem stejně tak se můžeme radovat, že i přesto si máme kde zalyžovat a zároveň můžeme suchou nohou zajít do skal pro trochu té správně ponuré jizerskohorské atmosféry a pro potěchu ducha i dlaní zase pohladit tu naši milou hrubou žulu.
Ten druhej, co není vidět, ale často ke mně mluví, už začínal být nervózní. Ať prej padám do Jizerek, že jsem tam dlouho nebyl. Můj vnitřní hlas mi zatím ještě nikdy špatně neporadil, nebyl tedy důvod ho neposlechnout. Ostatně pracovních povinností bylo až dost, vánočního cukroví rovněž a navíc letošní leden-neleden umožňuje toulky v suchých botách i ve vyšších partiích. Pro přírodu není absence sněhu dobrou zprávou, ale pro únik do mnou oblíbených oblastí hor a teplotní komfort nohou je to splněný sen.
HEKTOR aneb článek pro okurkovou sezonu.
Za mých školních let jsme se o Masarykovi neučili. Komoušům se tak nějak nehodil do krámu. Ovšem to, že se o někom neučíte, neznamená, že nežil. Jako kluk jsem si často doma prohlížel knížku TGM V Lánech. Obzvláště jedna fotografie se mi líbila. Náš první prezident je na ní vyobrazen, kterak sedí na svém koni, Hektorovi. Tento valach měl zcela výsostné postavení mezi ostatními koňmi. Býval označován jako „kůň prezidentský“.
Ten den, myslím 18. prosinec 2017, začal mimořádně krásným ránem. Stáli jsme s dětmi u okna a dívali se, jak se východní obzor barví do ruda. Rodil se nádherný den. Jakmile se první sluneční paprsky vyhouply nad řídký mlžný opar, přešli jsme k oknu mířícímu na severozápad a sledovali oranžovým světlem zalité lesy na zasněženém Černostudničním hřebenu. I děti, které jinak chvilku neposedí, tiše sledovaly to úchvatné zimní představení. Chvíle ticha na hluboké vnímání….
Je mnoho míst, která má člověk v plánu navštívit. Některá z nich nosí v srdci a hlavě dlouho a realizace takového plánu vyžaduje značné úsilí, dostatečnou míru trpělivosti a poctivé přípravy. Takto jsem nosil v hlavě Matterhorn od chvíle, kdy jsem jej jako dítě viděl na obalu švýcarské čokolády, Tre Cime a Vajoletské věže, jen jsem je nalistoval v prastaré knize Hrdinové hor a také Devils Tower, když mi dorazil na pohledu z USA. Jiná taková vysněná místa jsou v našem dosahu, je snadné rozjet se k nim kdykoliv je jen chvilka času, ale cosi nás brzdí a nutí vyčkávat. Tím COSI je výběr vhodného času pro zhmotnění snu.
Déšť vytrvale bičuje hory, koryty potoků se valí hnědožlutá masa vod. Lesy a louky jsou napité, každý krok připomíná stoupnutí na mokrou školní houbu na tabuli kdysi v první třídě. Příjemně nepříjemné je projít se za takových dnů liduprázdnými horami, až nepříjemně příjemné je potom vrátit se do vyhřátého domova, posedět u krbových kamen s hrnkem teplého čaje ovoněného kapkou rumu.
Často stoupám podél Hájeného potoka vzhůru do hor, ale jen málokdy dojdu po žlutě značené turistické cestě až k mostkům a dále třeba na Paličník. Z cesty totiž většinou uhýbám do svahů rokle a mířím ke skalám, které se po obou stranách v poměrně prudkých svazích nachází.
aneb hovory s Velkým Duchem
Příroda k nám promlouvá, ke všem, bez výjimky. Ale jak už to bývá, aby bylo navázáno spojení, musí jeden promlouvat a druhý naslouchat. Vysílač – přijímač, řekli by ti technicky zaměření.
aneb NEROZLEZENEJ NEVYVÁDÍM
A to mám vztek! A radost! Mám vztek a radost zároveň! Radost mám z pestrobarevných dní, které se rozhostily nad Jizerskými horami a jejich lesy. Slunce hřeje takřka jako v létě a listí stromů se pod jeho ostrými paprsky barví celou škálou podzimních barev. Nepovede se každý rok takový říjen!
A vztek? Koho by nenaštvala kombinace nabitého pracovního režimu, snad nejhoršího za celý rok, a nemocných dětí, které jsem více než kdy jindy chtěl brát na výlety do hor, teď tak pestrých a přívětivých?!
Jako každý rok, tak i letos cesta k moři přes Triglav. Ráno po cestě jsme vstali pozdě, takže jsme zvolili menší túru na Malou Mojstrovku. Čtyř a půl hodinová túra nám sedla. Odpoledne koupačka v ledovým jezeru „fuj, nesnáším to“. Večer pohoda na parkáči, vynikající večeře od Krikri vždy potěší, pak pivko a doutník.
PŘECHOD HOR a jizerskohorské vzpomínání
Mojí každoroční tradicí je přechod hor z hejnické strany do Zásady. Vlastně ani nevím, kdy mě to napadlo poprvé, každoročně navíc tato myšlenka poklidně spí, aniž bych jí věnoval pozornost a sama se přihlásí o své zrealizování ve chvíli, kdy se jizerskohorské lesy začnou barvit podzimními barvami.
Hodně silně vnímám Jizerské hory skrze roční období. Je to už taková klasika tady na Kagotovi, že se různým tvářím našich hor v proměnách roku věnuji. Stejně tak si všímám proměn způsobených počasím. A tak jsem tu už nejednou psal o světle zeleném jaru či barevném podzimu, o lesknoucích se promoklých horách, suchem trápených lesích nebo azurových dnech s dalekými výhledy.
Jednomu druhu proměn jizerskohorské krajiny jsem se tu ale dosud nevěnoval – přitom té nejklasičtější z klasických – proměně v rámci jediného dne!
První známky nadcházejícího podzimu již lze spatřit v lesích Jizerských hor. Bukové listy žloutnou, v trávě se červenají muchomůrky a dny se začínají znatelněji krátit. Léto, byť ještě kalendářně takřka dva týdny vydrží, se s námi loučí. Já se raduji, Luboše to štve a upadá do depresí hlubších, než pověstná Čihadla.
Začal nám školní rok. Věc, která se mě posledních dvacet let nijak netýkala, neboť jsem člověk pracující. Začátek školního roku tak pro mě – od té doby, co sám do školní lavice neusedám – znamenal vítanou možnost pošklebovat se nebohým vystresovaným dětem od sousedů, vycházejícím s vytřeštěnýma očima a mrtvolně bledou tváří vstříc školním neradovánkám.
JIZERSKOHORSKÉ SDÍLENÍ aneb když se řekne PARŤÁCI
Osobní prožitek, zejména ten povznášející, nelze předat. Proto klíčem ke společnému prožívání je sdílení. Nemyslím sdílení v rámci sociálních sítí ani zde, na Kagotovi. Myslím skutečné společné prožití daného okamžiku se vším, co k němu patří. Společně dojít jizerskohorskými stráněmi a lesy ke skále, společně vybrat cestu, společně ji vylézt a společně sedět na vrcholu žulového obra, klidně beze slov, a dívat se do kraje. A ať už vám i parťákovi v takovou chvíli běží hlavou cokoliv, dojmy, které zůstanou ve vašich myslích a především v srdcích, jsou si velice podobné.
Tu skálu prostě nejde nemít rád. Sviní kámen, zkrátka Sviňák, dostal do vínku jméno, které evokuje spíše nadávku, přitom je bezesporu jednou z nejkrásnějších, navíc ještě báječně umístěných, žulových skal Jizerských hor. A aby těch chvalozpěvů nebylo málo, přidejme ještě opravdu mimořádně krásné lezecké cesty, které na rozložitý vrchol s fantastickým výhledem vedou.
Každoroční video z potápka z Istrie je letos chudší na záběry, pokadila se mi paměťová karta, takže to nejlepčí je v p…. To co zbylo je uvnitř.. L.
Sněžná hlavička na sněhobílém Šemíkovi
Onehdy jsem se tu přiznal, že jsem jezdíval na kole. Co, jezdíval?! Byl jsem s ním srostlý. Jako jezdec a jeho oř. Doba se změnila, stádo svých ořů jsem vypustil do světa a nechal si jen bělouše Šemíka.
A pak přišly první červencové dny a s nimi více času na toulání po Jizerkách, ovšem toulání je to osamocené. Luboš shání poslední chybějící materiál na cestu do Patagonie a protože já mám dávno sbaleno, můžu se jen tak flákat.
Je léto. Táhne vás to k vodě? Asi ano a spíše k té slané, které se sice nenapijete, ale v kombinaci s mořským vzduchem a zvuky cikád vám umí navodit tu pravou letní pohodu. Ostatně kdo by neměl rád ten nezaměnitelný zvuk přesýpání valounků omývaných na břehu mořskými vlnami? Kdo by nechtěl jen tak si poležet na pláži ukryté v kdesi na ostrově v zátoce, kde nikdo kromě vás není? I starý horský pes si rád prohřeje kosti na jižním slunci.
Není v Jizerských horách mnoho známějších bivaků, než je ten pod střechovitou plotnou opřenou o Kozla. Využívají jej trampové, lezci i osamocení hledači ducha hor. A právě onen bivak je v souvislosti s duchem ( spíše Duchem ) Jizerských hor zmiňován v jednom z odstavců dokonalé předmluvy pana Nevrlého k letité fotografické publikaci Jizerské hory.
Jizerskohorský Slunovrat
Byl nebyl první letní den roku 2017. Nad horami modré nebe, tráva pod nápory slunečních paprsků žloutla, ale ve stínu lesa bylo příjemně. Dobře jsme udělali, že jsme zmizeli do Malého Štolpichu pod mohutné koruny buků.
Výlom 98, známá to cesta Petra Prachtela na Zvon, vytvořená po vylomení velkého bloku z boční stěny, byla mou noční můrou. No, brzdi, to zase ne. Určitě jsem se kvůli ní nepřevaloval na pelechu a nespřádal plány, jak ji přelézt. Ale prostě mi nešla. Musel jsem se až zlobit na Petra, že onehdy, v roce 1998, zajel ke Zvonu se sbíječkou a dávkou dynamitu, vylomil velký žulový blok a hned na něm cestu spáchal. Zadělal mi tak na problém.
BŘEZOVÁ VĚŽIČKA A HROMOVÁ VĚŽ
Je tomu už víc než čtrnáct dní, co nás kroky zavedly do oblasti, kam poslední dobou zase tak často nechodíme – tedy do okolí Šolcových skal. A byla to taková lezecká nelezecká výprava. Reportáž i krátké video na sebe ale muselo počkat, jelikož se mi nechtělo nic dělat.
Po necelém roce jsme se s Lubošem vrátili do Údolní cesty na Nos. Minule si cestu vytáhl on, tentokrát jsme se domluvili, že já vytáhnu cestu po třetí kruh, Luboš si obleze nos ke čtvrtému kruhu a na zbytku cesty se domluvíme podle chuti.
JESKYNNÍ VĚŽ aneb další výprava do jizerskohorského neprostupna
Nad Jizerkami se rozhostilo letní počasí. Dny, na které jsme čekali. Za čtvrtečního odpoledne jsme si s Lubošem dali sraz v hejnickém base campu a těšili se, že si dáme konečně nějakou parádní cestu. Jenže setkání vypadalo jinak. Teplé počasí přiválo i lenost takřka bulharskou.
KOMÍN PŘÁTELSTVÍ aneb z tebe kape, parťák se směje
Určitě to znáte ze školy. Probíhá vyučování a spolužák vedle vás se začne tlemit. Podíváte se na něj a začnete se tlemit také. Čím víc to chcete potlačit, tím víc se smějete.
Co když ale taková situace nastane ve skalách ve chvíli, kdy jste rádi, že jste rádi?
PO ZÁDECH DRAKA aneb když přijede strejda Luboš
Já těm svým dětem nerozumím. Proč tak jásají, když se jede za Lubošem?! Proč křičí nadšením, když má Luboš přijet? Pochopil bych, kdyby se těšili na Kristýnku. Je vlídná, milá. Zato Luboš se s našimi dětmi vítá slovy: spratci, poserové a podobně….no a našim dětem se to z nějakého důvodu líbí. Na druhou stranu je fakt, že dětem se momentálně líbí dinosauři a ještěři, do čehož Luboš svou vizáží zapadá.
SMĚDAVSKÁ VĚŽ aneb když obtížnější skálu nalézt, než na ni vylézt
Dlouho mi šrotoval v hlavě nápad vypravit se ke Smědavské věži. Ač jsem korytem Smědé od Sedmitrámového mostu ke Smědavě prošel několikrát, do příkrých srázů svírajících koryto řeky jsem se zrovna nehnal. Bylo to totiž vždy za horkých letních dní, kdy bylo dobře v chládku sevřené rokle.
Video z minulého deštivého víkendu. L.
Černá věž a černé nebe
Musí to být on! Ten divnej chlap, co si mě vždycky měří pohledem, když procházím kolem jeho domu do hor. Vnímám, jak se jeho zrak vpíjí střídavě do mě a do mého batohu. Pohledem mě krájí a ve vzduchu je cítit nevyřčená nenávist. Vždycky se na něj usměju a popřeju mu hezkej den. Zabil by mě, ale řekne jen: „dobrej!“ a zní to jako štěkot kulometu.
KULIČKA – KOMÍNOVÉ VĚŽE – ZÉVA
Dlouho jsme si slibovali s Danem, že spolu vyrazíme do skal a pochopitelně Luboš byl přizván také. Prudil a prskal, že na Stržák nejde a že Kulička je jen nějaký šutr, zatímco on chce pořádné lezení. Přesto za námi vyrazil – že prý to pojme jako venčení psů a lézt ani nebude. Jo, zlatý voči…už vidím Luboše, jak jde za někým do skal a nevezme si sedák a lezečky….
JIZERKY HOREM DOLEM aneb O PTAČÍ SVOBODĚ
Do Jizerek putuji horem – dolem. Ovšem v době uzávěrky silnice mezi Souší a Smědavou jenom dolem. Jakmile cestu horem zavřou, vzdálenost do severní části hor se mi zdvojnásobí. A proč se mi zdvojnásobí? Protože nemám křídla!
Že počasí letošního jara lezení nepřeje? Je tomu tak, ale kdo by se zlobil. Na to, co stojí zato, se vyplatí čekat, o to větší cenu to potom má a příjemnější pocity to přináší.
OSTŘÍ A ZTRACENÁ VĚŽ aneb tak trochu KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA
Letošní jaro v Jizerských horách je vlastně jen mýtus. Bylo? Nebo snad nebylo? Na pár dní zavítalo a zase se důmyslně ukrylo – snad pod některý s jizerskohorských viklanů, který následně udělal „klap“ a jaro už k nám nikdy nepřijde.
Všichni to asi znáte. Co máte nadosah, projité, nakoukané a ohmatané, to vám přestává připadat mimořádné. Lékem na takové zevšednění je navštívit jiná místa, uvidět nové obzory a následně se vrátit. Potom si to uvědomíte!
Impozantní skalní blok ztracený v příkrých srázech nad Malým Štolpichem, připomíná svým tvarem stejnojmennou přilbici španělských conquistadorů. Tvarová podobnost je nejvíce zřejmá při pohledu od severozápadu. Přijdete-li k němu poprvé, stanete pod ním v němém úžasu a oči z něho spustit nemůžete.
Byl to vzácný den, kdy se všechno sejde: dokonalé počasí s ostrými výhledy a jarním sluncem ohřívajícím skalnaté stráně, volno z práce, děti natěšené na výlet a spokojení rodiče, které těší upřímná dětská radost z prožívaného dobrodružství.
Tak jsme se zase po dlouhé době sešli ve větším počtu, sranda byla, póčo super, akorát nám to zase trochu kazil Abu s těma jeho sólíčkama 🙂 . L. ,, video uvnitř.
Páteční odpoledne, vítr profukuje dosud bezlistými bučinami a ve vzduchu je cítit voda. Ze šedých mraků zatím neprší a skály by tak měly být oschlé. Vyrážíme z hejnického base campu. Cíl výpravy? Jako vždy do poslední chvíle nejistý.
MALÉ VÍTĚZSTVÍ NA MECHOVÉ VĚŽI A MECHOVÉ VĚŽIČCE
Za brzkého sobotního odpoledne jsem – netradičně – dorazil do Hejnic vlakem. Zavzpomínal jsem si na doby, kdy vlak byl jediným dopravním prostředkem, kterým jsem do hor cestoval.
Březen v Ádru
Jako by bylo jaro – to kalendářní. Sluníčko se rozzářilo nad krajem a přesto, že jsou hory ještě bílé a vítr studený, mohli jste nabýt dojmu, že se zima definitivně loučí. Ovšem slunce nebylo tím jediným, co sobotního rána zářilo – stejně tak a ( a ne-li víc ) zářily oči našich dětí, když jsme jim oznámili, že jedeme na výlet. Však také byli prckové na výlet už pořádně natěšení.
Je těžké zůstat doma, když do stále ještě zimních hor zavítají dny, které voní jarem! Víme, že zima ještě zdaleka nekončí – prostě takové předjarní nadechnutí. Kam se opře sluníčko, sníh povolí.
7. ročník lyžařského závodu v Zásadě – není důležité zvítězit, ale zúčastnit se a to – pokud možno – v historickém oděvu a s lyžemi po prababičce….
