
Stojí přímo u cesty a jak obyčejná štětka vyzívá kolemjdoucí k zastávce. Málokdo odolá. Za ty roky okusila podrážek, že by v pískovci vyšlapaly roklinu.
Video z Kovadliny uvnitř report a foto je ZDE.
Vracím-li se v myšlenkách k nedávnému lezení na Štolpišské věži a Kapucínu, vybavuje se mi zároveň úplně jiný okamžik mého života: tehdy jsem při svém prvním pobytu v Britské Kolumbii vystoupal na jeden z vrcholů vybíhajících od hladiny Pacifiku až někam do oblak a otevřel se mi pohled, na který nezapomenu – takových vrcholů tam byly stovky a byly všude, kam jen oko dohlédlo. A jistě i dál…. Díval jsem se na to rozbouřené moře hor a věděl, že jeden lidský život by mi nestačil, abych na všechny ty vrcholy vystoupil.
Je sobota ráno, prďola ještě spí a v hlavě mi rotuje jediná myšlenka. Jak udělat, abychom při společně stráveném víkendu uspokojili koníčky nás obou? Syn klasikova syna totiž okusil jen překližku a výlet do hor není, narozdíl od oblíbeného BMX parku, tím pravým lákadlem. Po snídani okouším nečekanou chuť vítěztví. Taktika přemlouvání bez úplatků vychází a my vyrážíme do hor.
Život by měl být pestrý, o tom není sporu. Měl by být mozaikou zážitků, chutí, vůní a vjemů posbíraných skrz všechny naše smysly.
Někdy se prožitky poskládají tak, že v krátkém časovém úseku ochutnáme zcela odlišné chutě a třeba jen do jednoho jediného dne se vměstnají zcela rozdílné události a pocity z nich.
Velká radost, supr víkend, po několika vyřešených krocích, sem zabojoval a vytáhl cestu od Machoviče na Uhlířovu Čapku, po dolezu na vrchol sem zjistil že to nikdo neleze, takže první zápis, jmenuje se to poslední komín, píšou V-VI, rozhodně pozor, je to stará klasika, je to mnohem těžší, Čihulova cesta komínem z náhora je proti tomuhle procházka parkem, jinak děkuju klukům že jsme to společnými silami vymysleli, jak se v tom pokroutit, dík za fotky Lubošovi.
Dan Jizba
Nic lepšího nemohl poslední dubnový den přichystat: sytě modré nebe se zářícím sluncem, průzračný vzduch a daleké výhledy, zelené louky a zelenající se lesy s rašícími listy buků, olší, bříz, dubů a javorů; co strom, to odstín. Nad tím vším, při pohledu od Zásady, dosud bílé Krkonoše. A dokud tomu tak je a sníh z Krkonoš nezmizí, na tričko to je tak leda v závětří, kam se opírá jarní slunce. Stačí ale krok z chráněného místa a už cítíš studené proudění vzduchu, kterak tě obtéká a chladí. Přesto vidíš rekreační cyklisty v krátkých rukávech a nohavicích, pozdravujte na revmatologii, přátelé….
Rozhostí-li se nad Jizerkami jaro, byl bys hlupák, kdybys zůstal doma a to zejména, pokud nastanou dny tak čisté a průzračné, jako byl čtvrtek 21. dubna. Zeleň rašících buků stoupá z údolí do vyšších partií a hory se zelenají před očima. Skály krásně vyschlé, výhledy daleké, ideální den na lezení. A tak Luboš vyrazil s Maturáčkem do Srázů.
Jak jsem již předeslal zde, že Jan Trnka bude točit video o lezení v Jizerkách, tak jenom pro zajímavost další z jeho počinů.
Video z lezení v Sasku – od výpravy utekl týden, video je už 6 dní hotové, ale hlavou zeď neprorazíš…tedy, původní verze, která byla parádně hudebně trefená, jenže v rozporu s autorskými právy, musela být nahrazena touto nouzovou verzí…..ale snad alespoň pár pískomilů potěší….
Report z akce je ZDE.
Ne, Sasko mě nikdy nelákalo. Proč? Pamatuji si minulý režim docela dobře a tak mám Sasko spojené s nákupem dětského oblečení, které jsem pak – včetně hryzajících punčocháčů a do obludných rozměrů se vytahávajících nátělníků – musel nosit. Pamatuji se i na nesavé ručníky, hořké mandle a nevím jaké ještě další chujoviny, které se z DDR vozily.
Ke své smůle jsem ale nevěděl o Saských skalních oblastech, ostatně co bych tam dělal? ( Stejné prd, jako tuto neděli – pozn. autora ). Jen bych tam tenkrát chodil s hlavou zvrácenou nazad ( ostatně jako tuto neděli – druhá pozn. autora ) a s papulou otevřenou koukal do těch výšin ( ostatně jako tuto neděli – třetí pozn. autora ).
18. březen 2016 byl jedním z těch dnů, kdy je třeba udělat něco pro klid svojí duše a vyrazit do hor – dotknout ještě chladem zkřehlého kamene a odpoutat se od běžných starostí.
Až ráno jsme doladili předběžnou dohodu, že se ve složení já, Luboš a Abu setkáme v netradičním místě pro naše výpravy – v Tanvaldě.
Je tomu již víc než týden, co jsme s Abu a Hoe zavítali na Červené skály a Kozla
viz. video. Dodatečně ještě přidáváme pár fotografií z vydařené akce do zimních Jizerek.
Trochu se to v nás míchá: zveřejnit či nezveřejnit nabídku, která se nám, KAGOT.CZ, dostala na stůl nebo to taktně přejít?!
Nakonec nám ale přijde škoda neodvyprávět příběh, jak jsme zase s Lubošem nezbohatli a s holými zadky musíme nadále čekat každý měsíc na svatého Berouse, až zase výplata udělá CINK, abychom měli na jídlo pro nás a v mém případě i pro mé děti. Co ale zamlčíme, je název firmy, která nám nabídku adresovala.
Pamatuji se přesně na chvíli, kdy jsem se rozhodl vybudovat podkrovní byt. Složitější než celá půdní vestavba bylo vyklizení podkroví zaneseného od podlahy po strop tím nejroztodivnějším harampádím. Běhal jsem s bednami a krabicemi vždy dvě patra dolů a zase zpět a postupně ztrácel chuť to haraburdí třídit. Výstupy a sestupy po schodišti šly do stovek a tak jsem nakonec – vědom si nutnosti překládky krovu – vyřízl motorovou pilou díru do bednění střechy a všechny ty krámy vyhazoval přímo na zahradu…od té doby se umocnil můj – už tak daný – přístup k materiálním věcem: NELPI NA NIČEM a NIČÍM SE MOC NEOBKLOPUJ.
ZEVLOUN – žulová skála vysoko ve svahu nad pěnícím se Černým potokem – není zrovna často navštěvovaným místem, vrcholová knížka budiž toho důkazem. A to i přesto, že horolezecký průvodce Jizerských hor Zevlouna řadí mezi významné horolezecké věže. Možná pro svou opomíjenost je Zevloun naším oblíbencem.
Když jsme minulej rok s Atomem našli starou schránku na knížku na Jeskynní stěně a v ní kus papíru se záznamy z roku 2001, tak jsme se rozhodli, že uděláme novou knížku. Jelikoš je Atom pořád v práci(nechápu) a já se rozhodl letos méně pracovat a více si užívat života, tak jsem udělal knížku sám. Takže knížka je na místě,, pod převisem Kyliho cesty na plošině za balvanem a čeká na Horezdar.. Kagot..
Modré nebe, chladné zimní slunce a třpytící se nadýchaný prašan….
…to jsou Jizerské hory posledních dní. Jdeš horami bez cest a sníh je tak přemrzlý, že se v něm můžeš brouzdat a nejsi mokrý. Z návětrné strany jsou stromy i skály pokryté bílou peřinou, lesy tiché, liduprázdné. Možná nejkrásnější dny letošní zimy.
8. leden 2016 – azurový den, jakých v letošní zimě moc není….bohužel, volno čítalo sotva dvě hodiny a tak na nic jiného než na Stržový vrch ( který jsem za poslední dva týdny navštívil několikrát ) nebylo ani pomyšlení….kdo by si ale zoufal? Lysé skály nabízí překrásný výhled, omrzlá a uklouzaná skála zpestřila jinak notoricky známý výstup a sestup a následný průchod mezi věžemi na Stržovém vrchu a sestup od Dvojité věže přímo do údolí jen podtrhl příjemnou polední pauzu…..mimochodem moje stopy byly jediné lidské, které jsem ten den na Stržáku zahlédl ( a nevadilo mi to ). Tom Atom..
V samém závěru prosince jsme naši lezeckou sezonu 2015 ukončili na Stržáku.
Po pár dnech, přesně 5. ledna, jsem tu svou sezonu 2016 opět tady zahájil….liduprázdné lesy ( na lovce Horezdarů už je pátý leden na zdejších věžích a věžičkách poměrně vysokým datem ), čerstvý poprašek na cestách beze stop, mrazivo, nadcházející soumrak….krásný čas a báječný začátek žulového roku….záběry jsou poněkud rozklepané ( aby ne, horizontovat s kamerou v přemrzlé ruce není zrovna na citovku )….z lesů až za hluboké tmy. Cestou domů jsem v autě pomalu rozmrzal, ale duše po celou dobu hřála i ve vymrzlém těle…. Tom Atom.. Video uvnitř..
Poslední “kagotovské” lezení roku 2015 – lehce unavené, těžce utrápené, ale nakonec přesto krásné….nejprve Koblížek a na závěr sezony Uhlířova čapka, sytě oranžový západ slunce, daleké výhledy a konečně prosincový den, kdy je cítit chlad…. Tom Atom.. Foto uvnitř..
Report a video je ZDE.
Rok 2015 mýma očima…..co víc k tomu dodat?! Snad jen poděkovat všem skvělým lidem za báječné zážitky v našich nádherných horách.
Video není bilancováním ani oslavou konce roku, vždyť rok je jen číslo….proč slavit něco, co přichází samo od sebe? Proč bouchat šampaňským a plašit psy petardami a rachejtlemi? Proč slavit příchod něčeho, o čem nevíme, jaké bude? Slavme třeba v květnu nebo v září, slavme kdykoliv se nám něco povede, něco se naučíme nebo pochopíme, něco si vybojujeme nebo se o to naopak podělíme, něco předáme či převezmeme, s něčím se smíříme, něco smysluplného vytvoříme….prostě neslavme číslici, jen se občas podívejme zpět, zamysleme se, poděkujme za vše, co nás učinilo lepšími či šťastnějšími, bohatšími na srdci i na duchu. Poděkujme za vše, za co cítíme potřebu poděkovat, víc doufejme než zoufejme…….snad bude mít toto video cenu alespoň pro ty, kdo se v něm uvidí…. Tom Atom..
Zima roku 2015 je už třetí zimou-nezimou v řadě. A ta letošní je nejteplejší. Snad jen prozatím. Nejsem zastáncem teorií o globálním oteplování. Můžu se mýlit, ale věřím, že počasí a období se střídají v cyklech. Ovšem letošní rok šiřitelům strachů z projevů globálního oteplování hraje do karet….léto v Jizerských horách bylo extrémně suché, listí usychalo na stromech a rozpadalo se na prach, teď zase absence tolik potřebného sněhu a mrazu pro vegetační klid rostlin….krom dvou prosincových dnů, kdy rtuť teploměru atakovala záporné hodnoty ( viz video Pytlácké kameny ) je v Jizerkách teplo, jako by tu bylo na putovním táboře milion homosexuálů….lesy mimo značené cesty v okolí Oldřichova jsou pořád ještě liduprázdné, ale jindy za prosincových dní celkem tichý Kopřivník a Stržový vrch prochází davy turistů – není se co divit, velká část by jich tu nebyla, pokud by byla v provozu okolní lyžařská střediska a běžkařská magistrála. Kdo ví, jestli se zima umoudří a nakonec alespoň na pár dní napadne sníh….bylo příjemné na Štěpána si sáhnout bez rukavic na žulu, ale lesům a horám by bílé ticho náramně prospělo…. Tom Atom..
Podzimu pomalu zvoní hrana, ale dnů s klasicky zimním počasím je pomálu. 14. prosinec 2015 byl prvním, alespoň trochu mrazivým dnem, po deštivém a mlžném období. Nejlepší čas vyrazit do hor. Voda v loužích zmrzla a cesty, po kterých ještě před pár hodinami tekly potoky dešťové vody, se skryly pod ledovou skořápku. K Pytláckým kamenům jsem stoupal za azurové oblohy, ale z jejich vrcholu ( a později i z Jelení stráně ) už jsem mohl v přímém přenosu sledovat proměnu počasí. Nejprve zafoukal vítr a za chvíli se uklidnil. Potom začalo vytrvalé proudění, které přineslo chuchvalce mlhy a mraků. Citelně se ochladilo. Přes Bukovec se valila mračna stékala po jeho západní straně k Jizerce. Nebe hrálo odstíny oranžové, modré a šedé. Liduprázdno. Dokonce i Jizerka, která je – bohužel – v poslední době v obležení turistů, jen zářila do noci několika málo rozsvícenými okny, parkoviště prázdná, klid a mír…..ticho rušilo je ťukání mé kouzelné sukovice, která se dokáže proměňovat z hole na sebetyč ( selfíčkový držák na kameru )…. :-). Tom Atom..
Opět návrat ke krásným dnům roku 2015 – potoky a potůčky, kameny a kamínky….skvělé místo pro děti. Rád se dívám, když si naše děti hrají stejně, jako jsem si hrával já i moje žena – venku, v přírodě. A když zaplane táborák, to je teprve něco….s úsměvem vzpomínám, jak jsem vzal dcerku do Prahy. Jako Krokodýl Dundee zdravila v metru všechny lidi okolo, samozřejmě bez odpovědi….a potom v hračkárně, když jsem jí chtěl koupit nějakou maličkost, jen aby měla hezký den, chodila bezradně od regálu k regálu a nic nechtěla….to jsem na ni byl opravdu hrdý….málo platné, přirozeným prostředím našich dětí jsou zatím hory. Ale pokud se jednou rozhodnou, že chtějí do města, bude to jejich volba…. Tom Atom.. Video uvnitř..
VĚTRNÁ PÍSEŇ
Mám už takovou deformaci – v textu knih si všímám zajímavých obratů. Nemohlo mi tak uniknout báječné definování stavu, kdy se podzimní vítr prohání mezi štíhlými kmeny jizerskohorských buků, ohýbá je, kývá jejich korunami a les je naplněn burácivým zvukem doplněným o praskání větví. To pojmenování z pera Miloslava Nevrlého zní: „Větrná píseň letěla nad horami….“.
Ohlédnutí za prvními říjnovými dny roku 2015.
Pokud se zeptám dětí, kam pojedeme na výlet, řeknou: “HORY”. Myslí tím Jizerky, kopce, které je obklopují od prvních dní jejich života. Tam jim je dobře, nepotřebují nic víc než prostor, volnost, místa k prozkoumání, překážky k radostnému překonání. Svačina v batůžku a voda k pití….žádné hračky, žádná nutnost dětských hřišť a zábavních parků. Klacíky, šišky, listy – se vším si jde hrát.
Hledání ztraceného času….
Pamatujete Karla Čáslavského a jeho legendární pořad Hledání ztraceného času? Karel byl frajer. Pokaždé se mu z nějakého zaprášeného koutu archivu podařilo vyhrabat jakési dobové záběry a byť to byly doby dávno minulé, nebylo rozhodně ztrátou času se na prastaré filmy dívat. Mohli jsme vidět Vltavu bez kaskády přehrad, tatíčka Masaryka na jeho Hektorovi, stavbu Petřínské rozhledny….
Zato dnes je ztraceným časem sledování TV obecně.
Někdy je té serióznosti mých příspěvků na Kagotovi až moc…
Venku začalo poletovat to bílé zlo ( myslím sníh, nikoliv věčně spěchající národnostní většinu ). Dny jsou krátké a pracovní doba dlouhá, skály už znám jen z vyprávění a tak je třeba prohrabat archiv a také poděkovat Lubošovi – mému lezeckému parťákovi – za společný čas v horách.
Ahoj kluci a holky (jak se říká u nás na Moravě).
Na jaře tohoto roku jsme si vyměnili pár e-mailů a popřáli si hodně zdaru.
Po celý rok sleduji vaše stránky Kagot a kochám se krásou Jizerek zprostředkovanou vašimi fotkami a videoklipy. Díky za to. Na druhé straně egoisticky doufám, že nedojde k popularizaci Jizerskohorských lezeckých terénů a uchovají si svoji intimitu.
Každý milovník Jizerských hor jistě ví, že Jizerky jsou horami pomníčků.
Do širšího povědomí se zdejší drobné památky a jejich příběhy dostaly díky těžko překonatelné bibli všech jizerskohorských patriotů, knize Miloslava Nevrlého s prostým názvem: Kniha o Jizerských horách ( první vydání roku 1976, dnes již čtyři postupně doplňovaná a upravovaná vydání ).
A právě v tento DUŠIČKOVÝ MÉSÍC se na některé ze zdejších pomníčků podíváme blíže. Protože KAGOT.CZ je blogem zaměřeným zejména na lezení na zdejší žule, připomeneme si pomníčky horolezecké.
Podzim v Jizerských horách se dá jen těžko uchopit. Každý den jsou hory a lesy jiné. Musel bys tam být od rána do noci a mít čas pozorovat tu pozvolnou, ale nezastavitelnou proměnu barev a vůní.
Nelze být najednou na všech místech, odkud bys barevný podzim chtěl pozorovat. Ale do hor utíkáš v tu dobu častěji, aby ti toho co nejméně uteklo.
Asi už měsíc navštěvujeme Pohovku, je to mohutná skála v hřebeni Dolních Poledních kamenů. Tahle skála mi vjela tak pod kůži, že jsem se rozhodl vyčistit jižní údolní stěnu, kde vedou tři krásné cesty, který stojej za to vyčistit, takže na jaře by se mohla lízt Skleněná romance a ta trojka, co se tam někde klikatí. Hore zdar.
Komplex skal rozmístěných po obou stranách Francouzské cesty (červená turistická značka z Libverdy na Tišinu a Smrk). Hlavní masiv těchto skal byl údajně zničen při stavbě této cesty. Název souvisí s napoleonskými válkami, kdy zde lidé z údolí hledali úkryt.
My jsme navštívili Bastilu a novou lezeckou skálu těsně nad ní, která se jmenuje Pamětní kámen. Byla kosa, takže jsme dlouho nevydrželi, ale v Jizerkách to stojí za každého počasí za to. Hore zdar.
Stavba muzea a Majáku byla dokončena v roce 2013 podle projektu architekta profesora Martina Rajniše a je skvělou ukázkou tzv. přírodní architektury. Budova je z poloviny vrostlá do svahu a je obložena v místě vytěženým kamenem. Samotná rozhledna je vybudována z borového dřeva s dubovým schodištěm, její originální konstrukce je velmi vzdušná a svou siluetou skutečně připomíná maják. Celý objekt dokonale zapadá do kopcovité krajiny Příchovic.
Říjen – a to nejen v Jizerských horách – je měsícem mnoha tváří. Prosluněné dny rozzářené barvami listí v korunách stromů se střídají s těmi zamračenými, kdy se nad lesy válí chuchvalce mlhy a vše se leskne kapkami vody. Ráno zdobí trávu jinovatka a západy slunce jsou sytě oranžové. Je radost v takové dny zmizet v horách, vše se zklidní, lesy jsou takřka liduprázdné a slyšet je jen ťukání brhlíků a sýkorek dobývajících se na jadérka bukvic. Hřeben Srázů je krásný za každé roční doby. Zato Kohoutí hřeben jsem doposud navštívil jen za krásného slunečného počasí. Včera jsem si jej – a to hned dvakrát – s velkou radostí prošel Hřebenovou cestou za podzimní mlhy, která co chvíli halila pohled od sedýlka k sedýlku. Říčka Smědá poklidně teče přes balvany do údolí a všude vládne klid a mír…. Tom Atom..
Říjen v Jizerských horách, hlavně v jejich bučinách, je barevný čas. Před týdnem jsme z Polední stěny shlíželi do ještě zeleného bukového moře s pár ostrůvky podzimní mědi a včera už se pod námi rozprostíral barevný podzimní oceán…..okr a měď buků, karmín javorů, žluť dubů a modřínů….
A právě v takový barevný čas, kdy nebe je vysoké, vzduch ostrý a chladný vítr nosí nad lesy padající listí, jsme se vydali na Frýdlantské Cimbuří, abychom z vrcholu této monumentální skály potěšili oko a vysoko nad místy, kde celých 16 let žil, se rozloučili s jizerskohorským psím pašákem Gregorem.
Chvíle těžká hlavně pro Luboše, který na počest svého věrného parťáka vyvedl krásnou cestu Západní komín….
My ale víme, že smrtí to nekončí…. Tom Atom.
Tak nás čeká příští rok video od Honzy Trnky o lezení v Jizerkách. V Zahradních plotnách jsme byli trénovat pohyb na laně ve stěně, Honza neměl žádnej problém, po chvilce nejistoty už se pohyboval ve stěně úplně v klidu. Pak dorazila parta lezců a jeden z chasníků vyvedl Cestu opozdilců 6b od P. Prachtela, moc pěkná cesta.
Babí léto se rozhostilo v Jizerských horách. Křišťálově průzračný vzduch, výhledy ostré jak z údolí k horským lesům a skalám, tak z jejich vrcholků do kraje pod horami. Dny, za kterých nemůžeš zůstat doma a když už s batohem plným lezeckých cajků stoupáš barvícími se bučinami k žulovým věžím a stěnám, volíš tak, aby ti ze svého temene nabídly co nejkrásnější a nejotevřenější výhledy do krajiny.
Jizerskohorská oblast Srázy je místem, jakých moc není. Nad koruny majestátním buků ční vrcholy impozantních žulových věží a další nespočet skal, skalek, věžiček, balvanů a ploten je ukryt ve stínu jejich větví. Dvě období mám na Srázech nejraději – a jistě nejsem jediný: jarní období světle zelených rašících lístků buků a borůvčí a babí léto. Buky, trápené letošním suchem, již na mnoha místech shodily listí, aniž by stihlo v jejich korunách zezlátnout a následně na sebe vzít barvu mědi. Přesto nastává barevný čas….dny se ale krátí a rozdíl teplot mezi stinnou a sluncem nasvícenou stranou skal je citelný. Právě za takového dne jsme – tentokráte ve větší skupině – vyrazili na Ostrou stěnu, Ostrou věž a k nim přiléhající rozložitou žábu. Tom Atom..
LIŠČÍ SKÁLA nepatří do kategorie trofejních jizerskohorských skal – tedy těch, kvůli kterým se do Jizerek jezdí. A nám to nevadí. Stručně a jasně: “Liščí skála je krásná!” Často na ni přišla řeč, když jsme vyráželi do hor za pozdních odpolední nebo kratších podzimních či zimních dní, prostě kdykoliv, kdy na delší výpravu nebylo pomyšlení. Nejednou jsme stáli na cestě stoupající údolím Hájeného potoka, jen k Liščí odbočit. Jednou ale dostala přednost Mechová věž, příště Koráb, pak se zase šlo úplně jinam….Liščí – jak už to skály umí – na nás mlčenlivě čekala v přítmí lesa, lhostejná k tomu, zda na ní někdy znova ( protože oba už jsme tu byli ) zavítáme. Každopádně v sobotu 19. září 2015 padla volba právě na ni. Z náhorní strany snadné – ovšem hezké – rehabilitační cesty pro rozlezení mojí odoperované nohy, z údolní strany Luboš vytáhl krásnou šestkovou cestu, po které jsem se také vysoukal nahoru. Kolem klid a mír zářijových lesů, nad hlavou modré nebe a plující bílá oblaka, starosti všedních dnů zanechané kdesi v údolí….vzácný den. Tom Atom..
Léto protéká mezi prsty, nejkrásnější dny na lezení si vychutnávám v nemocnici a později s berlemi. Jako Gandalf opřený o hůl – v mém případě francouzskou – se dívám směrem k lesům…..dny plynou, spojují se v týdny a i ty odplouvají….haxna se hojí pomalu a neklid roste. Musím do hor! Nejen kvůli lezení, ale i pro jejich schopnost navodit v duši klid, tělem nechat protékat jejich poklidnou, ale všeprostupující, energii. Čistý absťák….a najednou to jde, noha drží – není na co čekat: batoh na záda a mazej! Telefon Lubošovi, rychlá domluva a jde se na věc….něco lehčího na otestování kotníku, ale zároveň dostatečně zahánějícího hlad po horách – skála s promlouvajícím geniem loci, monumentální žulová věž – Věž Grálu. Skvělá volba – oceňujeme při výhledu z vrcholového bloku. Není třeba slov, jen tiše vnímám radost z návratu….potom ještě dvě cesty na vedlejší skále, sousedícím Strážci Grálu a v nejlepším raději přestat….s dobrým pocitem domů….a když autem přejíždím hory od severu k jihu, zase to vím: tady jsem doma, hodně jsem si pocestoval, spoustu krásných míst viděl, ale TADY JSEM DOMA! Tom Atom..
Ves JETŘICHOVICE, ležící při potoku Jetřichovická Bělá, vznikla koncem 14. století v souvislosti s hradem Falkenštejnem, postaveným na ochranu České silnice, která spojovala Čechy se Saskem a Lužicí a její část vedoucí ke státní hranici je dnes oblíbenou turistickou trasou. Obec dnes tvoří čtyři, dříve samostatné vesnice, od 18. stol. se společnou duchovní správou, které převážně patřily čtyřem českým šlechtickým rodům Michaloviců, Berků z Dubé, Kinských a Vartenberků. Při pruském vpádu roku 1778 vojáci i zběhové obec vydrancovali. Zdrojem obživy obyvatel bylo zemědělství a domácí tkalcovství, nějaký čas se dařilo klimatickým a minerálním lázním.
Osada Ostrov leží v nejvyšší části údolí, které za státní hranicí pokračuje SV a později SZ směrem jako Bielatal. Skály a pískovcové věže jsou na našem území roztroušeny po obvodu celého údolí a jsou charakteristické svou tvrdostí a většinou i příznivým vrstvením horniny. Výška náhomích stěn nepřesahuje zpravidla 20 m. Celou oblast rozdělujeme na tři části: východní, jižní a západní. Lezecky nejhodnotnější je východní část skal.
Tak já už mám dva uprchlíky doma a není to tak hrozný. Doma udělají mraky práce, jsou nenároční a je s nima sranda. 🙂 – A teď vážně, jsou to hodný kluci to jo, ale bacha hrozně chlastaj..
Byl to pěknej prázdninovej tejden. Pozdrav pro buzeranty do Holandska a jinak díky Tomu Atomu za zprostředkování super zážitku a podepsanej dres. Také díky kapele M. Horváta (jste nejlepší) :). Video uvnitř..
Oldřichov v Hájích je krásnou obcí pod lesnatými kopci Jizerských hor. Lesy se plazí dolů po stráních až mezi první stavení, pověstmi o starých lapcích opředený Hemmrich je od železniční zastávky coby kamenem dohodil. Snad žádnému návštěvníkovi neunikne pohled za žulovou hradbu Lysých skal, pokud je zrovna nehalí husté šedé mlhy, a ti pozornější a místa znalí očima naleznou mezi buky i vrchol jedné z ikonických skal Jizerských hor – Uhlířovy čapky.
Na oldřichovské železniční zastávce jsem mnohokrát nastupoval do vlaku a vydával se odtamtud jak směrem k Raspenavě, tak k Liberci. Prvním směrem vždy mnohem raději.
Návrat na Francouzskou čapku – tak jsme se s Kagotem vrátili do prosluněných lesů Jizerských hor pro pytel, který jsme tu 2. prosince 2014 za mlžného zimního dne zavěsili. Výstup na Francouzkou čapku, skalku nevelkou a dle vrcholové knížky zřídka navštěvovanou, není úplně zadarmo. Vylezli jsme opakovaně Starou cestu Varianta V, trochu si u toho zanadávali, trochu krve ztratili a hlavně pak užili velkou radost a ohromně nás to bavilo. Slanění přes převis, který je při výstupu klíčovým místem. Druhé fajnové místo je ve spárce vedoucí k samotnému vrcholu. Tom Atom..
Video, které se vrací k lezení na Zvonu 22. července 2015 viz. reportáž ZDE. Kristýnka se poprvé v životě zapsala do vrcholové knížky na této erbovní skále Jizerských hor, my s Lubošem jsme se na Zvon vrátili po poměrně krátké době. Nikdy jsme tu nezažili takový žár, nikdy jsme nečelili takovým náletům vos. Každý roční čas má svoje a my se těšíme, až se na Zvon zase vrátíme za babího léta, kdy se začne barvit listí na stromech – pokud tedy za panujícího sucha stromy své listy udrží. Už dnes to na Srázech vypadá zoufale, seschlé zelené listy pokrývají zem, stromy jsou žárem spálené…..i k tomu se vrátím v nějakém z následujících videí, materiál natočený mám. Tom Atom..
Zahradní cesta vedoucí Zahradní strání je oku i duši lahodícím prožitkem. Ač jsou varianty průstupu různé, pestrost Zahraní stráně je ohromující a není na ní místa, které by nestálo za to zapamatovat si jej a chvíli na něm jen tak pobýt a vnímat jej. Tady se nespěchá a právě na takovýchto místech si člověk uvědomí, že žije a je součástí něčeho, co ani nelze rozumem pojmout…. Tom Atom..
Marťa, Áďa, Jindrouš, Kristýna a ich. Vyrazili jsme do Zahradní stěny, letos ji dost navštěvujeme, už se asi tolik nebojíme jako loni, když jsme s lezením začínali. Jindrouš s rodinou vylezli Starou cestu a Výroční cestu na Jeskynní stěnu. Já s Kristínou jsme si dali Kyliho cestu na J. s.. foto uvnitř..
Modrý měsíc – nebeský úkaz, kdy v jednom kalendářním měsíci můžeme na nebi spatřit dvakrát úplněk. Jev, který jsme pozorovali z Paličníku a přilehlých skalek Paličky a Skřítka. Není to ovšem jediný důvod, proč je červenec MODRÝM MĚSÍCEM. Ve vrcholových partiích Jizerek dozrávají borůvky – letos mimořádně velké a sladké. Za takových dní je radost toulat se horami i s dětičkami, které pro pusu plnou borůvek zapomínají na únavu a nadšeně skotačí mezi skalními kupami, stromy a ostrovy borůvčí. Dětská radost je upřímná, její projevy spontánní a nakažlivé. A když večer za odměnu zaplane před stanem oheň, ráno se snídá na zahradě za asistence psů a po snídani připraví neoficiální hejnická agentura pro radostné zážitky další atrakce, nemůže hodnocení víkendu znít jinak než BÁJEČNÝ. Tom Atom..
ZVON – středa 22.7.2015. Letní žár dostoupil vrcholu, slunce se opírá do svahů a nemilosrdně pálí. Nejen lidé, ale i skály se potí. Prý že bychom měli jít na koupaliště máchat si v něm koncovku, říkají ti “rozumní”. A my odpovídáme: ” Kdy jindy lézt než teď? Až bude pršet, tak to nepůjde….”. Vyřážíme tedy na Zvon, skalní legendu, která se nikdy neomrzí…
Tak jsme konečně spáchali nevěru vůči Jizerkám a vyrazili na Krkavčí skály nad Hrádek nad Nisou..
Fellerova věž je morfologicky i historicky nejcennější horolezeckou věží Lužických hor. Pojmenována je po žitavském profesoru Theodoru Fellerovi, který spolu s libereckým fotografem Adolfem Gahlerem a Ferdinandem Siegmundem vystoupil na její vrchol již 17. června 1894, ale za pomoci provazového žebříku. Horolezecký prvovýstup uskutečnili 21. května 1904 Karl Kirchhof a Franz Salomon.
ČERTŮV KÁMEN – nápadná skála asi 40m JZ od vrcholu Černého vrchu (1025mnm), nejvyššího bodu Vlašského hřebene. Skála má z horolezeckého hlediska historický význam, neboť jejího vrcholu bylo dosaženo A. Gahlerem s pomocí přehozeného lana již 29.7. 1885. Na S stěně skály je umístěna pamětní deska horolezců, kteří padli v 1. světové válce.. Foto uvnitř.
Každé místo na světě má ten svůj pravý čas pro návštěvu – Dolomitům sluší azurové nebe a žluť podzimních modřínů, k listnatým kanadským lesům na východním pobřeží zase patří indiánské léto s rudými javorovými listy……jen u Jizerských hor si nejsem vůbec jistý, jaký je ten jejich čas. Ne snad proto, že by v některém období nestály za návštěvu. Přesně naopak!
Tak nás pan Větvička zase vyškolil. Vyrazili jsme na Polední stěnu, prej je tam pěkná pětka z údola. Nalezl do cesty a upaloval stěnou jako vždy, ale náhle zásek v diagonální spáře (klasická jizerská širočina). Strávil v ní docela dost času, ale na prvním musíš z rozvahou. Dolezl na stanoviště a navázala se Růža. Na to, že byla poprvé ve skalách tak ji to šlo velice dobře, než se dostala do zmíněné spáry. Co vám budu povídat 10metrů lezení ji trvalo asi 2 hodiny, hurá je na stanovišti, beru lezečky a mažu nahoru, do stávám se do spáry kde měli všichni problém. Hnus, hnus, odporná, prasečská spára, kdybych nemusel vybírat jištění tak se nechám spustit. Na stanovišti skládám poklonu Růže, poprvé ve skalách a dala bez keců tokovej hnus. Od stanoviště už to bylo zase pěkné lezení. Po slanění koukáme na hodinky jak dlouho nám to trvalo, paráda, jenom 6 hodin. Doma když jsem koukal do průvodce a na fotky, tak jsem zjistil, že jsme to lezli blbě. Větvičká má asi novou cestu. Horezdar.. Foto uvnitř..