V týdnu se u mě stavil známý to pískomil Maturáček. Čau, zejtra jdem do Jizerek,, ok jak chceš, posero.
Vyrazili jsme na Srázy, letos poprvé, začli jsme klasika Zvonem, Homole, Hrnčíř, Hláska a skončili na Ostrém rohu, ten den bylo ažuro, teplo, radost bejt na světě, no prostě nádhera.
Rozhostí-li se nad Jizerkami jaro, byl bys hlupák, kdybys zůstal doma a to zejména, pokud nastanou dny tak čisté a průzračné, jako byl čtvrtek 21. dubna. Zeleň rašících buků stoupá z údolí do vyšších partií a hory se zelenají před očima. Skály krásně vyschlé, výhledy daleké, ideální den na lezení. A tak Luboš vyrazil s Maturáčkem do Srázů.
Jak jsem již předeslal zde, že Jan Trnka bude točit video o lezení v Jizerkách, tak jenom pro zajímavost další z jeho počinů.
Dubnová výprava na Čarostřelce, Jeřábovou skálu a Spárovou věž, tedy na tři nádherné žulové skály v jedné z nejdivočejších oblastí Jizerských hor.
Celé Jizerské hory, jsme-li vnímaví, k nám tiše promlouvají za všech ročních období – beze slov, nevtíravě a o to intenzivněji. Dostanou se nám pod kůži a už tam jsou, jednou provždy.
Neděle kolem jedenácté dopoledne telefon. Čau Jindrouš, vyrážíme směr Nos, jdeš taky? Jasně, dorazím za váma,, ok budeme na Zevlounu,, čus uvidíme se. Ještě telefon do LBC Růže,, ok do hoďky jsem v Hejnicích..
V noci z pátka na sobotu jsem se vracel v pozdních nočních hodinách domů, zaparkoval jsem před domem a chvíli sledoval noční oblohu. Tak jasné nebe s dokonale ostrými hvězdami jsem již dlouho neviděl. Příslib krásné nadcházející soboty….
Video z lezení v Sasku – od výpravy utekl týden, video je už 6 dní hotové, ale hlavou zeď neprorazíš…tedy, původní verze, která byla parádně hudebně trefená, jenže v rozporu s autorskými právy, musela být nahrazena touto nouzovou verzí…..ale snad alespoň pár pískomilů potěší….
Report z akce je ZDE.
Ne, Sasko mě nikdy nelákalo. Proč? Pamatuji si minulý režim docela dobře a tak mám Sasko spojené s nákupem dětského oblečení, které jsem pak – včetně hryzajících punčocháčů a do obludných rozměrů se vytahávajících nátělníků – musel nosit. Pamatuji se i na nesavé ručníky, hořké mandle a nevím jaké ještě další chujoviny, které se z DDR vozily.
Ke své smůle jsem ale nevěděl o Saských skalních oblastech, ostatně co bych tam dělal? ( Stejné prd, jako tuto neděli – pozn. autora ). Jen bych tam tenkrát chodil s hlavou zvrácenou nazad ( ostatně jako tuto neděli – druhá pozn. autora ) a s papulou otevřenou koukal do těch výšin ( ostatně jako tuto neděli – třetí pozn. autora ).
18. březen 2016 byl jedním z těch dnů, kdy je třeba udělat něco pro klid svojí duše a vyrazit do hor – dotknout ještě chladem zkřehlého kamene a odpoutat se od běžných starostí.
Až ráno jsme doladili předběžnou dohodu, že se ve složení já, Luboš a Abu setkáme v netradičním místě pro naše výpravy – v Tanvaldě.
Zatím pár fotek z páteční akce kolem Tanvaldu. Video a report od Atoma již brzy.
Začínám se ku*vit a to není dobrá vizitka mého charakteru. Podvedl jsem jizerskohorskou žulu s překližkou a měl výčitky svědomí, včera jsem ulítnul s pískem. Přesně tak by se dala vyjádřit moje nevěra k žule, pokud bychom na lezecké povrchy pohlíželi jako na ženy….
Je tomu již víc než týden, co jsme s Abu a Hoe zavítali na Červené skály a Kozla
viz. video. Dodatečně ještě přidáváme pár fotografií z vydařené akce do zimních Jizerek.
Trochu se to v nás míchá: zveřejnit či nezveřejnit nabídku, která se nám, KAGOT.CZ, dostala na stůl nebo to taktně přejít?!
Nakonec nám ale přijde škoda neodvyprávět příběh, jak jsme zase s Lubošem nezbohatli a s holými zadky musíme nadále čekat každý měsíc na svatého Berouse, až zase výplata udělá CINK, abychom měli na jídlo pro nás a v mém případě i pro mé děti. Co ale zamlčíme, je název firmy, která nám nabídku adresovala.
Dlouhá, předlouhá. Přesně taková mi přišla doba, po kterou jsme se nedostali do hor na žulu.
A ještě jsem v té prodlevě spáchal na sobě a své přírodní duši několikanásobný atentát.
Pamatuji se přesně na chvíli, kdy jsem se rozhodl vybudovat podkrovní byt. Složitější než celá půdní vestavba bylo vyklizení podkroví zaneseného od podlahy po strop tím nejroztodivnějším harampádím. Běhal jsem s bednami a krabicemi vždy dvě patra dolů a zase zpět a postupně ztrácel chuť to haraburdí třídit. Výstupy a sestupy po schodišti šly do stovek a tak jsem nakonec – vědom si nutnosti překládky krovu – vyřízl motorovou pilou díru do bednění střechy a všechny ty krámy vyhazoval přímo na zahradu…od té doby se umocnil můj – už tak daný – přístup k materiálním věcem: NELPI NA NIČEM a NIČÍM SE MOC NEOBKLOPUJ.
Člověk někdy zaslechne pěknou blbost….ale to není případ věty, kterou jsem snad zaslechl, snad přečetl, každopádně ji mám v hlavě už dávno a její pravdivost se mi opakovaně potvrzuje: „HORY JSOU MÍSTEM PRO PŘÁTELSTVÍ.“
Terezínka – Muchov – východní část Černostudničního hřebene
Plán na neděli 14. 2. 2016 byl jiný, ale od samého rána se všechno hatilo. Potřeboval jsem holý asfalt na silnicích, protože díky své lenosti jsem ještě nepřezul ( a asi nikdy nepřezuju ) naše menší vozítko, které mě mělo dovézt do hor.
ZEVLOUN – žulová skála vysoko ve svahu nad pěnícím se Černým potokem – není zrovna často navštěvovaným místem, vrcholová knížka budiž toho důkazem. A to i přesto, že horolezecký průvodce Jizerských hor Zevlouna řadí mezi významné horolezecké věže. Možná pro svou opomíjenost je Zevloun naším oblíbencem.
Když jsme minulej rok s Atomem našli starou schránku na knížku na Jeskynní stěně a v ní kus papíru se záznamy z roku 2001, tak jsme se rozhodli, že uděláme novou knížku. Jelikoš je Atom pořád v práci(nechápu) a já se rozhodl letos méně pracovat a více si užívat života, tak jsem udělal knížku sám. Takže knížka je na místě,, pod převisem Kyliho cesty na plošině za balvanem a čeká na Horezdar.. Kagot..
Přesně si na ty tři konkrétní chvíle vzpomínám – tři okamžiky, ve kterých jsem si už jako dítě uvědomil, že doma jsem v Jizerkách, že odtud budu nerad odjíždět a naopak se budu rád vracet, že se Jizerky budou nedílnou součástí mého života jako vzduch který dýchám.
Při jednom z dlouhých zimních večerů jsem začal dělat pořádek ve fotkách z roku 2015 a u některých jsem se docela zasmál, tak jsem to sestříhal, snad se taky zasmějete a trocha rockandrollu tady do tý poetiky přítele Atoma neuškodí.. Kagot..
Modré nebe, chladné zimní slunce a třpytící se nadýchaný prašan….
…to jsou Jizerské hory posledních dní. Jdeš horami bez cest a sníh je tak přemrzlý, že se v něm můžeš brouzdat a nejsi mokrý. Z návětrné strany jsou stromy i skály pokryté bílou peřinou, lesy tiché, liduprázdné. Možná nejkrásnější dny letošní zimy.
8. leden 2016 – azurový den, jakých v letošní zimě moc není….bohužel, volno čítalo sotva dvě hodiny a tak na nic jiného než na Stržový vrch ( který jsem za poslední dva týdny navštívil několikrát ) nebylo ani pomyšlení….kdo by si ale zoufal? Lysé skály nabízí překrásný výhled, omrzlá a uklouzaná skála zpestřila jinak notoricky známý výstup a sestup a následný průchod mezi věžemi na Stržovém vrchu a sestup od Dvojité věže přímo do údolí jen podtrhl příjemnou polední pauzu…..mimochodem moje stopy byly jediné lidské, které jsem ten den na Stržáku zahlédl ( a nevadilo mi to ). Tom Atom..
Jak na Nový rok, tak po celý rok….
….to už říkala naše prababička, heavymetalová legenda…. Ani toto hluboce zakořeněné rčení ovšem nebrání některým individuím, aby si svými novoročními zážitky připravili pěknou pakárnu do celého následujícího roku.
V samém závěru prosince jsme naši lezeckou sezonu 2015 ukončili na Stržáku.
Po pár dnech, přesně 5. ledna, jsem tu svou sezonu 2016 opět tady zahájil….liduprázdné lesy ( na lovce Horezdarů už je pátý leden na zdejších věžích a věžičkách poměrně vysokým datem ), čerstvý poprašek na cestách beze stop, mrazivo, nadcházející soumrak….krásný čas a báječný začátek žulového roku….záběry jsou poněkud rozklepané ( aby ne, horizontovat s kamerou v přemrzlé ruce není zrovna na citovku )….z lesů až za hluboké tmy. Cestou domů jsem v autě pomalu rozmrzal, ale duše po celou dobu hřála i ve vymrzlém těle…. Tom Atom.. Video uvnitř..
Poslední “kagotovské” lezení roku 2015 – lehce unavené, těžce utrápené, ale nakonec přesto krásné….nejprve Koblížek a na závěr sezony Uhlířova čapka, sytě oranžový západ slunce, daleké výhledy a konečně prosincový den, kdy je cítit chlad…. Tom Atom.. Foto uvnitř..
Report a video je ZDE.
POSLEDNÍ LEZENÍ 2015
….a když poslední lezení roku, tak s podrobnou reportáží….
Bylo nebylo, začátek i konec kagotovské lezecké sezony se nesl ve znamení velkých ( chcete-li nejznámějších, kultovních, ovšem také profláknutých ) skal Jizerských hor. Začali jsme na Zvonu a končili na Uhlířově čapce.
Rok 2015 mýma očima…..co víc k tomu dodat?! Snad jen poděkovat všem skvělým lidem za báječné zážitky v našich nádherných horách.
Video není bilancováním ani oslavou konce roku, vždyť rok je jen číslo….proč slavit něco, co přichází samo od sebe? Proč bouchat šampaňským a plašit psy petardami a rachejtlemi? Proč slavit příchod něčeho, o čem nevíme, jaké bude? Slavme třeba v květnu nebo v září, slavme kdykoliv se nám něco povede, něco se naučíme nebo pochopíme, něco si vybojujeme nebo se o to naopak podělíme, něco předáme či převezmeme, s něčím se smíříme, něco smysluplného vytvoříme….prostě neslavme číslici, jen se občas podívejme zpět, zamysleme se, poděkujme za vše, co nás učinilo lepšími či šťastnějšími, bohatšími na srdci i na duchu. Poděkujme za vše, za co cítíme potřebu poděkovat, víc doufejme než zoufejme…….snad bude mít toto video cenu alespoň pro ty, kdo se v něm uvidí…. Tom Atom..
Neděle, nuda jak v Brně a hrozná lenost co mě už přes měsíc poráží.. Ale nakonec se přeci jenom vykopu, beru pesany směr Kazatelna, podle mě nejkrásnější věž v JH. Po delší pauze jsem byl docela vyvalenej, když jsem stoupal čtyřkou nejištěnej, jo je to tak, trénink dělá mistry.. Ka. Foto uvnitř..
Zima roku 2015 je už třetí zimou-nezimou v řadě. A ta letošní je nejteplejší. Snad jen prozatím. Nejsem zastáncem teorií o globálním oteplování. Můžu se mýlit, ale věřím, že počasí a období se střídají v cyklech. Ovšem letošní rok šiřitelům strachů z projevů globálního oteplování hraje do karet….léto v Jizerských horách bylo extrémně suché, listí usychalo na stromech a rozpadalo se na prach, teď zase absence tolik potřebného sněhu a mrazu pro vegetační klid rostlin….krom dvou prosincových dnů, kdy rtuť teploměru atakovala záporné hodnoty ( viz video Pytlácké kameny ) je v Jizerkách teplo, jako by tu bylo na putovním táboře milion homosexuálů….lesy mimo značené cesty v okolí Oldřichova jsou pořád ještě liduprázdné, ale jindy za prosincových dní celkem tichý Kopřivník a Stržový vrch prochází davy turistů – není se co divit, velká část by jich tu nebyla, pokud by byla v provozu okolní lyžařská střediska a běžkařská magistrála. Kdo ví, jestli se zima umoudří a nakonec alespoň na pár dní napadne sníh….bylo příjemné na Štěpána si sáhnout bez rukavic na žulu, ale lesům a horám by bílé ticho náramně prospělo…. Tom Atom..
Podzimu pomalu zvoní hrana, ale dnů s klasicky zimním počasím je pomálu. 14. prosinec 2015 byl prvním, alespoň trochu mrazivým dnem, po deštivém a mlžném období. Nejlepší čas vyrazit do hor. Voda v loužích zmrzla a cesty, po kterých ještě před pár hodinami tekly potoky dešťové vody, se skryly pod ledovou skořápku. K Pytláckým kamenům jsem stoupal za azurové oblohy, ale z jejich vrcholu ( a později i z Jelení stráně ) už jsem mohl v přímém přenosu sledovat proměnu počasí. Nejprve zafoukal vítr a za chvíli se uklidnil. Potom začalo vytrvalé proudění, které přineslo chuchvalce mlhy a mraků. Citelně se ochladilo. Přes Bukovec se valila mračna stékala po jeho západní straně k Jizerce. Nebe hrálo odstíny oranžové, modré a šedé. Liduprázdno. Dokonce i Jizerka, která je – bohužel – v poslední době v obležení turistů, jen zářila do noci několika málo rozsvícenými okny, parkoviště prázdná, klid a mír…..ticho rušilo je ťukání mé kouzelné sukovice, která se dokáže proměňovat z hole na sebetyč ( selfíčkový držák na kameru )…. :-). Tom Atom..
Opět návrat ke krásným dnům roku 2015 – potoky a potůčky, kameny a kamínky….skvělé místo pro děti. Rád se dívám, když si naše děti hrají stejně, jako jsem si hrával já i moje žena – venku, v přírodě. A když zaplane táborák, to je teprve něco….s úsměvem vzpomínám, jak jsem vzal dcerku do Prahy. Jako Krokodýl Dundee zdravila v metru všechny lidi okolo, samozřejmě bez odpovědi….a potom v hračkárně, když jsem jí chtěl koupit nějakou maličkost, jen aby měla hezký den, chodila bezradně od regálu k regálu a nic nechtěla….to jsem na ni byl opravdu hrdý….málo platné, přirozeným prostředím našich dětí jsou zatím hory. Ale pokud se jednou rozhodnou, že chtějí do města, bude to jejich volba…. Tom Atom.. Video uvnitř..
VĚTRNÁ PÍSEŇ
Mám už takovou deformaci – v textu knih si všímám zajímavých obratů. Nemohlo mi tak uniknout báječné definování stavu, kdy se podzimní vítr prohání mezi štíhlými kmeny jizerskohorských buků, ohýbá je, kývá jejich korunami a les je naplněn burácivým zvukem doplněným o praskání větví. To pojmenování z pera Miloslava Nevrlého zní: „Větrná píseň letěla nad horami….“.
Galerka z dnešního lezení v ukrutném větru, jedna cesta a rychle do Dělňáku na polévku..
Video a report od Atoma se připravuje.. Foto uvnitř..
Ohlédnutí za prvními říjnovými dny roku 2015.
Pokud se zeptám dětí, kam pojedeme na výlet, řeknou: “HORY”. Myslí tím Jizerky, kopce, které je obklopují od prvních dní jejich života. Tam jim je dobře, nepotřebují nic víc než prostor, volnost, místa k prozkoumání, překážky k radostnému překonání. Svačina v batůžku a voda k pití….žádné hračky, žádná nutnost dětských hřišť a zábavních parků. Klacíky, šišky, listy – se vším si jde hrát.
Hledání ztraceného času….
Pamatujete Karla Čáslavského a jeho legendární pořad Hledání ztraceného času? Karel byl frajer. Pokaždé se mu z nějakého zaprášeného koutu archivu podařilo vyhrabat jakési dobové záběry a byť to byly doby dávno minulé, nebylo rozhodně ztrátou času se na prastaré filmy dívat. Mohli jsme vidět Vltavu bez kaskády přehrad, tatíčka Masaryka na jeho Hektorovi, stavbu Petřínské rozhledny….
Zato dnes je ztraceným časem sledování TV obecně.
Někdy je té serióznosti mých příspěvků na Kagotovi až moc…
Venku začalo poletovat to bílé zlo ( myslím sníh, nikoliv věčně spěchající národnostní většinu ). Dny jsou krátké a pracovní doba dlouhá, skály už znám jen z vyprávění a tak je třeba prohrabat archiv a také poděkovat Lubošovi – mému lezeckému parťákovi – za společný čas v horách.
Ahoj kluci a holky (jak se říká u nás na Moravě).
Na jaře tohoto roku jsme si vyměnili pár e-mailů a popřáli si hodně zdaru.
Po celý rok sleduji vaše stránky Kagot a kochám se krásou Jizerek zprostředkovanou vašimi fotkami a videoklipy. Díky za to. Na druhé straně egoisticky doufám, že nedojde k popularizaci Jizerskohorských lezeckých terénů a uchovají si svoji intimitu.
Každý milovník Jizerských hor jistě ví, že Jizerky jsou horami pomníčků.
Do širšího povědomí se zdejší drobné památky a jejich příběhy dostaly díky těžko překonatelné bibli všech jizerskohorských patriotů, knize Miloslava Nevrlého s prostým názvem: Kniha o Jizerských horách ( první vydání roku 1976, dnes již čtyři postupně doplňovaná a upravovaná vydání ).
A právě v tento DUŠIČKOVÝ MÉSÍC se na některé ze zdejších pomníčků podíváme blíže. Protože KAGOT.CZ je blogem zaměřeným zejména na lezení na zdejší žule, připomeneme si pomníčky horolezecké.
Podzim v Jizerských horách se dá jen těžko uchopit. Každý den jsou hory a lesy jiné. Musel bys tam být od rána do noci a mít čas pozorovat tu pozvolnou, ale nezastavitelnou proměnu barev a vůní.
Nelze být najednou na všech místech, odkud bys barevný podzim chtěl pozorovat. Ale do hor utíkáš v tu dobu častěji, aby ti toho co nejméně uteklo.
Asi už měsíc navštěvujeme Pohovku, je to mohutná skála v hřebeni Dolních Poledních kamenů. Tahle skála mi vjela tak pod kůži, že jsem se rozhodl vyčistit jižní údolní stěnu, kde vedou tři krásné cesty, který stojej za to vyčistit, takže na jaře by se mohla lízt Skleněná romance a ta trojka, co se tam někde klikatí. Hore zdar.
Komplex skal rozmístěných po obou stranách Francouzské cesty (červená turistická značka z Libverdy na Tišinu a Smrk). Hlavní masiv těchto skal byl údajně zničen při stavbě této cesty. Název souvisí s napoleonskými válkami, kdy zde lidé z údolí hledali úkryt.
My jsme navštívili Bastilu a novou lezeckou skálu těsně nad ní, která se jmenuje Pamětní kámen. Byla kosa, takže jsme dlouho nevydrželi, ale v Jizerkách to stojí za každého počasí za to. Hore zdar.
První listopadový den 2015 si budu navždy – nebo do nástupu stařecké demence ( dožiju-li se stáří ) – pamatovat jako den s naprosto mimořádným počasím, skvělým lezením na nádherné jizerskohorské skále POHOVKA.
Luboš se svým parťákem mě vyhodil z auta nad Ferdinandovem a mě spolkly barevné, pozdně říjnové lesy. Chtěl jsem dojít k Čarostřelci – nejznámější skále ve strmých a zřídka navštěvovaných srázech spadajících od Ptačích kup k Rauscheckově cestě. Ale nejen Čarostřelec byl cílem mojí podzimní toulky.
Někdy ty Jizerky nabízejí tak krásné pohledy, že se člověku nechce domů i když je promrzlej úplně na kost.. Foto uvnitř..
Stavba muzea a Majáku byla dokončena v roce 2013 podle projektu architekta profesora Martina Rajniše a je skvělou ukázkou tzv. přírodní architektury. Budova je z poloviny vrostlá do svahu a je obložena v místě vytěženým kamenem. Samotná rozhledna je vybudována z borového dřeva s dubovým schodištěm, její originální konstrukce je velmi vzdušná a svou siluetou skutečně připomíná maják. Celý objekt dokonale zapadá do kopcovité krajiny Příchovic.
Říjen – a to nejen v Jizerských horách – je měsícem mnoha tváří. Prosluněné dny rozzářené barvami listí v korunách stromů se střídají s těmi zamračenými, kdy se nad lesy válí chuchvalce mlhy a vše se leskne kapkami vody. Ráno zdobí trávu jinovatka a západy slunce jsou sytě oranžové. Je radost v takové dny zmizet v horách, vše se zklidní, lesy jsou takřka liduprázdné a slyšet je jen ťukání brhlíků a sýkorek dobývajících se na jadérka bukvic. Hřeben Srázů je krásný za každé roční doby. Zato Kohoutí hřeben jsem doposud navštívil jen za krásného slunečného počasí. Včera jsem si jej – a to hned dvakrát – s velkou radostí prošel Hřebenovou cestou za podzimní mlhy, která co chvíli halila pohled od sedýlka k sedýlku. Říčka Smědá poklidně teče přes balvany do údolí a všude vládne klid a mír…. Tom Atom..
Tak jsem nakonec ty dva divný kucíí co mě pořád otravovali vzal do Jizerek, přesně na Polední zub a Frýdlantské cimbuří. Tyto dva vrcholy patří k jedněm z nejkrásnějších v Jizerkách.
Říjen v Jizerských horách, hlavně v jejich bučinách, je barevný čas. Před týdnem jsme z Polední stěny shlíželi do ještě zeleného bukového moře s pár ostrůvky podzimní mědi a včera už se pod námi rozprostíral barevný podzimní oceán…..okr a měď buků, karmín javorů, žluť dubů a modřínů….
A právě v takový barevný čas, kdy nebe je vysoké, vzduch ostrý a chladný vítr nosí nad lesy padající listí, jsme se vydali na Frýdlantské Cimbuří, abychom z vrcholu této monumentální skály potěšili oko a vysoko nad místy, kde celých 16 let žil, se rozloučili s jizerskohorským psím pašákem Gregorem.
Chvíle těžká hlavně pro Luboše, který na počest svého věrného parťáka vyvedl krásnou cestu Západní komín….
My ale víme, že smrtí to nekončí…. Tom Atom.
Tak nás čeká příští rok video od Honzy Trnky o lezení v Jizerkách. V Zahradních plotnách jsme byli trénovat pohyb na laně ve stěně, Honza neměl žádnej problém, po chvilce nejistoty už se pohyboval ve stěně úplně v klidu. Pak dorazila parta lezců a jeden z chasníků vyvedl Cestu opozdilců 6b od P. Prachtela, moc pěkná cesta.
Babí léto se rozhostilo v Jizerských horách. Křišťálově průzračný vzduch, výhledy ostré jak z údolí k horským lesům a skalám, tak z jejich vrcholků do kraje pod horami. Dny, za kterých nemůžeš zůstat doma a když už s batohem plným lezeckých cajků stoupáš barvícími se bučinami k žulovým věžím a stěnám, volíš tak, aby ti ze svého temene nabídly co nejkrásnější a nejotevřenější výhledy do krajiny.
NOS
Dominanta údolí Černého potoka. Stěna spadající k jeho vodopádům je asi 50m vysoká. Charakteristický je pro ni střechovitý převis tvaru nosu. Klasický průstup údolní stěnu je jedním z nejkrásnějších výstupů v Jizerských horách.
Jizerskohorská oblast Srázy je místem, jakých moc není. Nad koruny majestátním buků ční vrcholy impozantních žulových věží a další nespočet skal, skalek, věžiček, balvanů a ploten je ukryt ve stínu jejich větví. Dvě období mám na Srázech nejraději – a jistě nejsem jediný: jarní období světle zelených rašících lístků buků a borůvčí a babí léto. Buky, trápené letošním suchem, již na mnoha místech shodily listí, aniž by stihlo v jejich korunách zezlátnout a následně na sebe vzít barvu mědi. Přesto nastává barevný čas….dny se ale krátí a rozdíl teplot mezi stinnou a sluncem nasvícenou stranou skal je citelný. Právě za takového dne jsme – tentokráte ve větší skupině – vyrazili na Ostrou stěnu, Ostrou věž a k nim přiléhající rozložitou žábu. Tom Atom..
Tak se nám konečně vrátil pan Větvička z Kanady a hned na přivítanou nás vytáhl na krásnou Údolní cestu na Sviní kámen. Je to nádherná šestka,, doporučuji.. Foto uvnitř..
LIŠČÍ SKÁLA nepatří do kategorie trofejních jizerskohorských skal – tedy těch, kvůli kterým se do Jizerek jezdí. A nám to nevadí. Stručně a jasně: “Liščí skála je krásná!” Často na ni přišla řeč, když jsme vyráželi do hor za pozdních odpolední nebo kratších podzimních či zimních dní, prostě kdykoliv, kdy na delší výpravu nebylo pomyšlení. Nejednou jsme stáli na cestě stoupající údolím Hájeného potoka, jen k Liščí odbočit. Jednou ale dostala přednost Mechová věž, příště Koráb, pak se zase šlo úplně jinam….Liščí – jak už to skály umí – na nás mlčenlivě čekala v přítmí lesa, lhostejná k tomu, zda na ní někdy znova ( protože oba už jsme tu byli ) zavítáme. Každopádně v sobotu 19. září 2015 padla volba právě na ni. Z náhorní strany snadné – ovšem hezké – rehabilitační cesty pro rozlezení mojí odoperované nohy, z údolní strany Luboš vytáhl krásnou šestkovou cestu, po které jsem se také vysoukal nahoru. Kolem klid a mír zářijových lesů, nad hlavou modré nebe a plující bílá oblaka, starosti všedních dnů zanechané kdesi v údolí….vzácný den. Tom Atom..
Léto protéká mezi prsty, nejkrásnější dny na lezení si vychutnávám v nemocnici a později s berlemi. Jako Gandalf opřený o hůl – v mém případě francouzskou – se dívám směrem k lesům…..dny plynou, spojují se v týdny a i ty odplouvají….haxna se hojí pomalu a neklid roste. Musím do hor! Nejen kvůli lezení, ale i pro jejich schopnost navodit v duši klid, tělem nechat protékat jejich poklidnou, ale všeprostupující, energii. Čistý absťák….a najednou to jde, noha drží – není na co čekat: batoh na záda a mazej! Telefon Lubošovi, rychlá domluva a jde se na věc….něco lehčího na otestování kotníku, ale zároveň dostatečně zahánějícího hlad po horách – skála s promlouvajícím geniem loci, monumentální žulová věž – Věž Grálu. Skvělá volba – oceňujeme při výhledu z vrcholového bloku. Není třeba slov, jen tiše vnímám radost z návratu….potom ještě dvě cesty na vedlejší skále, sousedícím Strážci Grálu a v nejlepším raději přestat….s dobrým pocitem domů….a když autem přejíždím hory od severu k jihu, zase to vím: tady jsem doma, hodně jsem si pocestoval, spoustu krásných míst viděl, ale TADY JSEM DOMA! Tom Atom..
Koráb ,, Bártlův kámen,,. Mohutný skalní hřbet spadající téměř až k Hájnému potoku, to píšou v průvodci,, Jinak je to krásnej kout Jizerek se zvláštní atmosférou.. Foto uvnitř..
Tak nám přibyl další frajer do kolektívu. Jmenuje se Jan a asi mu to půjde, byl podruhé na skalách a už si vyvedl pětku,, tak uvidíme,, 🙂
Po dlouhé době se Růža utrhla od práce,, tak kam jinam než do skal. Vyrazili jsme do Srázů nad Viničnou cestou. Na Žabího koně – údolní cesta (klasika) a sundat pytel na Ostrou věž, Vzpomínková cesta mě tentokrát pustila a musím říct, že je nádherná.. Foto uvnitř..
Ves JETŘICHOVICE, ležící při potoku Jetřichovická Bělá, vznikla koncem 14. století v souvislosti s hradem Falkenštejnem, postaveným na ochranu České silnice, která spojovala Čechy se Saskem a Lužicí a její část vedoucí ke státní hranici je dnes oblíbenou turistickou trasou. Obec dnes tvoří čtyři, dříve samostatné vesnice, od 18. stol. se společnou duchovní správou, které převážně patřily čtyřem českým šlechtickým rodům Michaloviců, Berků z Dubé, Kinských a Vartenberků. Při pruském vpádu roku 1778 vojáci i zběhové obec vydrancovali. Zdrojem obživy obyvatel bylo zemědělství a domácí tkalcovství, nějaký čas se dařilo klimatickým a minerálním lázním.
Osada Ostrov leží v nejvyšší části údolí, které za státní hranicí pokračuje SV a později SZ směrem jako Bielatal. Skály a pískovcové věže jsou na našem území roztroušeny po obvodu celého údolí a jsou charakteristické svou tvrdostí a většinou i příznivým vrstvením horniny. Výška náhomích stěn nepřesahuje zpravidla 20 m. Celou oblast rozdělujeme na tři části: východní, jižní a západní. Lezecky nejhodnotnější je východní část skal.
Tak já už mám dva uprchlíky doma a není to tak hrozný. Doma udělají mraky práce, jsou nenároční a je s nima sranda. 🙂 – A teď vážně, jsou to hodný kluci to jo, ale bacha hrozně chlastaj..
Byl to pěknej prázdninovej tejden. Pozdrav pro buzeranty do Holandska a jinak díky Tomu Atomu za zprostředkování super zážitku a podepsanej dres. Také díky kapele M. Horváta (jste nejlepší) :). Video uvnitř..
Oldřichov v Hájích je krásnou obcí pod lesnatými kopci Jizerských hor. Lesy se plazí dolů po stráních až mezi první stavení, pověstmi o starých lapcích opředený Hemmrich je od železniční zastávky coby kamenem dohodil. Snad žádnému návštěvníkovi neunikne pohled za žulovou hradbu Lysých skal, pokud je zrovna nehalí husté šedé mlhy, a ti pozornější a místa znalí očima naleznou mezi buky i vrchol jedné z ikonických skal Jizerských hor – Uhlířovy čapky.
Na oldřichovské železniční zastávce jsem mnohokrát nastupoval do vlaku a vydával se odtamtud jak směrem k Raspenavě, tak k Liberci. Prvním směrem vždy mnohem raději.
Návrat na Francouzskou čapku – tak jsme se s Kagotem vrátili do prosluněných lesů Jizerských hor pro pytel, který jsme tu 2. prosince 2014 za mlžného zimního dne zavěsili. Výstup na Francouzkou čapku, skalku nevelkou a dle vrcholové knížky zřídka navštěvovanou, není úplně zadarmo. Vylezli jsme opakovaně Starou cestu Varianta V, trochu si u toho zanadávali, trochu krve ztratili a hlavně pak užili velkou radost a ohromně nás to bavilo. Slanění přes převis, který je při výstupu klíčovým místem. Druhé fajnové místo je ve spárce vedoucí k samotnému vrcholu. Tom Atom..
Video, které se vrací k lezení na Zvonu 22. července 2015 viz. reportáž ZDE. Kristýnka se poprvé v životě zapsala do vrcholové knížky na této erbovní skále Jizerských hor, my s Lubošem jsme se na Zvon vrátili po poměrně krátké době. Nikdy jsme tu nezažili takový žár, nikdy jsme nečelili takovým náletům vos. Každý roční čas má svoje a my se těšíme, až se na Zvon zase vrátíme za babího léta, kdy se začne barvit listí na stromech – pokud tedy za panujícího sucha stromy své listy udrží. Už dnes to na Srázech vypadá zoufale, seschlé zelené listy pokrývají zem, stromy jsou žárem spálené…..i k tomu se vrátím v nějakém z následujících videí, materiál natočený mám. Tom Atom..
Jindrouš mi poslal pár fotek ze skal pod Ještědem,, Foto uvnitř..
Pár fotek z hodně horký neděle je uvnitř ,, bylo fakt horko, každej dvě cesty a rychle na Bártlovku na pivko, (ještě že je 500m od skály)..
Poslední červencový den – nebo spíše večer a noc – byl ve znamení modrého měsíce.
Zahradní cesta vedoucí Zahradní strání je oku i duši lahodícím prožitkem. Ač jsou varianty průstupu různé, pestrost Zahraní stráně je ohromující a není na ní místa, které by nestálo za to zapamatovat si jej a chvíli na něm jen tak pobýt a vnímat jej. Tady se nespěchá a právě na takovýchto místech si člověk uvědomí, že žije a je součástí něčeho, co ani nelze rozumem pojmout…. Tom Atom..
Marťa, Áďa, Jindrouš, Kristýna a ich. Vyrazili jsme do Zahradní stěny, letos ji dost navštěvujeme, už se asi tolik nebojíme jako loni, když jsme s lezením začínali. Jindrouš s rodinou vylezli Starou cestu a Výroční cestu na Jeskynní stěnu. Já s Kristínou jsme si dali Kyliho cestu na J. s.. foto uvnitř..
Modrý měsíc – nebeský úkaz, kdy v jednom kalendářním měsíci můžeme na nebi spatřit dvakrát úplněk. Jev, který jsme pozorovali z Paličníku a přilehlých skalek Paličky a Skřítka. Není to ovšem jediný důvod, proč je červenec MODRÝM MĚSÍCEM. Ve vrcholových partiích Jizerek dozrávají borůvky – letos mimořádně velké a sladké. Za takových dní je radost toulat se horami i s dětičkami, které pro pusu plnou borůvek zapomínají na únavu a nadšeně skotačí mezi skalními kupami, stromy a ostrovy borůvčí. Dětská radost je upřímná, její projevy spontánní a nakažlivé. A když večer za odměnu zaplane před stanem oheň, ráno se snídá na zahradě za asistence psů a po snídani připraví neoficiální hejnická agentura pro radostné zážitky další atrakce, nemůže hodnocení víkendu znít jinak než BÁJEČNÝ. Tom Atom..
ZVON – středa 22.7.2015. Letní žár dostoupil vrcholu, slunce se opírá do svahů a nemilosrdně pálí. Nejen lidé, ale i skály se potí. Prý že bychom měli jít na koupaliště máchat si v něm koncovku, říkají ti “rozumní”. A my odpovídáme: ” Kdy jindy lézt než teď? Až bude pršet, tak to nepůjde….”. Vyřážíme tedy na Zvon, skalní legendu, která se nikdy neomrzí…
Divá Máří za podmračeného červnového podvečera 2015 – nevím, jaké počasí panovalo v divokých stržích, ze kterých se tato impozantní žulová věž vypíná, bez pár dní před 120-ti lety, kdy byla poprvé zlezena, což byl na tu dobu mimořádný počin.
Tak jsme konečně přelezli Zahradní cestu, která prostupuje od úpatí zahradní stěny až na Stojku. Je to stará klasika z roku 1955 kterou poprvé přelezli pánové – Josef Ebert, Emil Novák, Jiří Hradil a Josef Hromádko..
Po dlouhé době se nás sešlo hodně – Marťa, Krista, Hami, Láďa a Lubomír ,, ale hlavně s náma vyrazil Láďa Hamáček. Už mu je zase o rok víc,, 75 let,, a zase se s tím porval a zdolal vrchol, klobouk dolů Láďo.. Foto uvnitř..
Tak jsme konečně spáchali nevěru vůči Jizerkám a vyrazili na Krkavčí skály nad Hrádek nad Nisou..
Fellerova věž je morfologicky i historicky nejcennější horolezeckou věží Lužických hor. Pojmenována je po žitavském profesoru Theodoru Fellerovi, který spolu s libereckým fotografem Adolfem Gahlerem a Ferdinandem Siegmundem vystoupil na její vrchol již 17. června 1894, ale za pomoci provazového žebříku. Horolezecký prvovýstup uskutečnili 21. května 1904 Karl Kirchhof a Franz Salomon.
ČERTŮV KÁMEN – nápadná skála asi 40m JZ od vrcholu Černého vrchu (1025mnm), nejvyššího bodu Vlašského hřebene. Skála má z horolezeckého hlediska historický význam, neboť jejího vrcholu bylo dosaženo A. Gahlerem s pomocí přehozeného lana již 29.7. 1885. Na S stěně skály je umístěna pamětní deska horolezců, kteří padli v 1. světové válce.. Foto uvnitř.
Někdy se to prostě stane, že naše tělesná schránka – jakožto automobil – havaruje, protože duše, coby její řidič, s ní prostě vymete škarpu.
Divá Máří – skála, se kterou je neodlučně spjat počátek horolezectví v Jizerských horách….úctyhodná skalní věž zvedající se z řídka navštěvované lesní divočiny jedné z neneschůdnějších částí našich hor..
Léto má pro lezce jednu super výhodu ,, a to tu, že můžeš vyrazit do skal i v sedm večer,, a když se k tomu povede ještě krásnej západ slunce, tak se ti nechce ani domů.. foto uvnitř..
Každé místo na světě má ten svůj pravý čas pro návštěvu – Dolomitům sluší azurové nebe a žluť podzimních modřínů, k listnatým kanadským lesům na východním pobřeží zase patří indiánské léto s rudými javorovými listy……jen u Jizerských hor si nejsem vůbec jistý, jaký je ten jejich čas. Ne snad proto, že by v některém období nestály za návštěvu. Přesně naopak!
Nádherné video od Jana Trnky uvnitř..
Odhozené berle ještě ani nestačily dopadnout na zem a Zádíčko s Pacičkou ( Kagot s Atomem ) už zase vyrazili do skal. Jeden se zablokovanými zády, druhý belhal na nohu, přesto se nechali pohltit zelenými mlžnými bučinami a zase se si společně zalezli na žule.
Bolest z vyhozenejch plotýnek moc neustupuje,, nedá se nic dělat, závislost na horách a skalách je veliká, tak vyrážíme z Růžou v neděli po O do skal.. Zvládli jsme tři vrcholy, Mech. věž, Bukovou věž a Liščí skálu.. Pár fotek uvnitř..
Tak nás pan Větvička zase vyškolil. Vyrazili jsme na Polední stěnu, prej je tam pěkná pětka z údola. Nalezl do cesty a upaloval stěnou jako vždy, ale náhle zásek v diagonální spáře (klasická jizerská širočina). Strávil v ní docela dost času, ale na prvním musíš z rozvahou. Dolezl na stanoviště a navázala se Růža. Na to, že byla poprvé ve skalách tak ji to šlo velice dobře, než se dostala do zmíněné spáry. Co vám budu povídat 10metrů lezení ji trvalo asi 2 hodiny, hurá je na stanovišti, beru lezečky a mažu nahoru, do stávám se do spáry kde měli všichni problém. Hnus, hnus, odporná, prasečská spára, kdybych nemusel vybírat jištění tak se nechám spustit. Na stanovišti skládám poklonu Růže, poprvé ve skalách a dala bez keců tokovej hnus. Od stanoviště už to bylo zase pěkné lezení. Po slanění koukáme na hodinky jak dlouho nám to trvalo, paráda, jenom 6 hodin. Doma když jsem koukal do průvodce a na fotky, tak jsem zjistil, že jsme to lezli blbě. Větvičká má asi novou cestu. Horezdar.. Foto uvnitř..
Váňa, Pancho, Joki a já,, po hodině hledání jsme našli cíl, hurá a doprdele,, ztratil jsem foťák, tak zpátky k Čihadlům. foťák nikde, ok jsou horší věci. Jsem v sedáku a zjišťuji, že jsem si zapomněl lezečky, neva beru si Váňovi, pod vrcholem v Cestě čekatelů HS se kroutím jako žížala a jsem bezradnej,, někdy jsou takové dny. Vzdávám a vyvádí Váňa, pod vrcholem stejnej problém. Začíná pršet, paráda, rychlej přesun na V stranu a pokus o Zimní cestu,, uf, vrchol je dobit. NĚKDY JSOU TAKOVÉ DNY.. Při cestě zpět Váňa foťák našel, je to pašááák.. Foto uvnitř..
HOUBA – osamocená skála, která se nachází asi 300m vpravo od zeleně značené cesty z Pytláckých kamenů na Předěl.. Pár fotek uvnitř..
I takto se dá trávit čas na dně nádoby.. Video uvnitř..
Po povedeném videu ze Zahradní stěny od Atoma přidávám pár fotek..
Pár fotek z malého blbnutí na plotnách v Zahradní stěně uvnitř..
Skutečný prožitek ve své celistvosti – vnímaný všemi smysly a navíc ještě rezonující s momentálním vnitřním rozpoložením – nelze předat.
Jaro v Jizerských horách – těžko uchopitelných pár dnů, kdy se změní všechno: zvuky a vůně lesa, barvy; šeď žuly a buků a měď spadaného listí prozáří nejprve v údolích a postupně i na hřebenech světle zelené lístky buků. Pod zelenou střechu se ukryjí v zimě viditelné skály a koryta potoků. Všude spousty ptačího zpěvu…dotek s drsnou žulou už nestudí a boty lze konečně zase zout….. Tom Atom.. Video uvnitř.
Foto a pěkné povídání od Atoma uvnitř..
Jedeme-li po konečně opět otevřené silnici od Souše ke Smědavě, po pravé ruce se nám táhne lesnatý Vlašský hřeben, na němž je z těch správných míst dobře patrná skála. Je to Čertův kámen, cíl mé dnešní nenáročné, ale krásné, žulodrápací výpravy ( jak už se stává tradicí, tak osamnělé, protože Kagot postupně mění své záliby a z LEZCE se stává LEŽEC ). Ve chvíli, kdy se les rozestoupí, objeví se žulové skalky seřazené v jednom šiku a ta nejvýše poležená je vlastní Čertův kámen.
Větvička, Pancho, Čad a já,, směr Nos – Údolní cesta. Cestu jsem lezl po čtvrtý a zase jsem se bál, je to fakt vejška.. Na vrcholu nás čekalo příjemné překvapení v podobě horezdaru.. Cestou do údolí jsme se stavili na Zevlounu, kde lezli Marťa s Jindroušem. Přelezli jsme pár cest a na konec Převislou cestu která je moc pěkná.. kagot..
Nestresujte děti a nechtějte po nich, aby se chovali jako dospělí. Přejte jim jejich dětství a pokuste se využít šanci, že se s nimi můžete chvílemi do dětství vrátit…. Tom Atom.
Trojčata jsou jednou z těch skal Jizerských hor, které se netěší zrovna velké návštěvnosti. Dokud jsou stromy bez listí, dají se Trojčata ještě vcelku snadno najít, ale až se les zazelená, zase budou dobře skryta čekat na další zbloudilé duše lezců a náhodných návštěvníků…. TOM ATOM..
Klokočské skály – pás pískovcových skal trošku bokem od nejčastěji navštěvovaných částí Českého Ráje, ovšem o nic méně malebná oblast+. Ideální cíl jarních výprav, kdy v lesích kolem Zásady ještě najdeme poslední zbytky sněhu. Tom Atom.
.JPG "fran. capka (16)")
