Asi už měsíc navštěvujeme Pohovku, je to mohutná skála v hřebeni Dolních Poledních kamenů. Tahle skála mi vjela tak pod kůži, že jsem se rozhodl vyčistit jižní údolní stěnu, kde vedou tři krásné cesty, který stojej za to vyčistit, takže na jaře by se mohla lízt Skleněná romance a ta trojka, co se tam někde klikatí. Hore zdar.
Komplex skal rozmístěných po obou stranách Francouzské cesty (červená turistická značka z Libverdy na Tišinu a Smrk). Hlavní masiv těchto skal byl údajně zničen při stavbě této cesty. Název souvisí s napoleonskými válkami, kdy zde lidé z údolí hledali úkryt.
My jsme navštívili Bastilu a novou lezeckou skálu těsně nad ní, která se jmenuje Pamětní kámen. Byla kosa, takže jsme dlouho nevydrželi, ale v Jizerkách to stojí za každého počasí za to. Hore zdar.
První listopadový den 2015 si budu navždy – nebo do nástupu stařecké demence ( dožiju-li se stáří ) – pamatovat jako den s naprosto mimořádným počasím, skvělým lezením na nádherné jizerskohorské skále POHOVKA.
Luboš se svým parťákem mě vyhodil z auta nad Ferdinandovem a mě spolkly barevné, pozdně říjnové lesy. Chtěl jsem dojít k Čarostřelci – nejznámější skále ve strmých a zřídka navštěvovaných srázech spadajících od Ptačích kup k Rauscheckově cestě. Ale nejen Čarostřelec byl cílem mojí podzimní toulky.
Někdy ty Jizerky nabízejí tak krásné pohledy, že se člověku nechce domů i když je promrzlej úplně na kost.. Foto uvnitř..
Stavba muzea a Majáku byla dokončena v roce 2013 podle projektu architekta profesora Martina Rajniše a je skvělou ukázkou tzv. přírodní architektury. Budova je z poloviny vrostlá do svahu a je obložena v místě vytěženým kamenem. Samotná rozhledna je vybudována z borového dřeva s dubovým schodištěm, její originální konstrukce je velmi vzdušná a svou siluetou skutečně připomíná maják. Celý objekt dokonale zapadá do kopcovité krajiny Příchovic.
Říjen – a to nejen v Jizerských horách – je měsícem mnoha tváří. Prosluněné dny rozzářené barvami listí v korunách stromů se střídají s těmi zamračenými, kdy se nad lesy válí chuchvalce mlhy a vše se leskne kapkami vody. Ráno zdobí trávu jinovatka a západy slunce jsou sytě oranžové. Je radost v takové dny zmizet v horách, vše se zklidní, lesy jsou takřka liduprázdné a slyšet je jen ťukání brhlíků a sýkorek dobývajících se na jadérka bukvic. Hřeben Srázů je krásný za každé roční doby. Zato Kohoutí hřeben jsem doposud navštívil jen za krásného slunečného počasí. Včera jsem si jej – a to hned dvakrát – s velkou radostí prošel Hřebenovou cestou za podzimní mlhy, která co chvíli halila pohled od sedýlka k sedýlku. Říčka Smědá poklidně teče přes balvany do údolí a všude vládne klid a mír…. Tom Atom..
Tak jsem nakonec ty dva divný kucíí co mě pořád otravovali vzal do Jizerek, přesně na Polední zub a Frýdlantské cimbuří. Tyto dva vrcholy patří k jedněm z nejkrásnějších v Jizerkách.
Říjen v Jizerských horách, hlavně v jejich bučinách, je barevný čas. Před týdnem jsme z Polední stěny shlíželi do ještě zeleného bukového moře s pár ostrůvky podzimní mědi a včera už se pod námi rozprostíral barevný podzimní oceán…..okr a měď buků, karmín javorů, žluť dubů a modřínů….
A právě v takový barevný čas, kdy nebe je vysoké, vzduch ostrý a chladný vítr nosí nad lesy padající listí, jsme se vydali na Frýdlantské Cimbuří, abychom z vrcholu této monumentální skály potěšili oko a vysoko nad místy, kde celých 16 let žil, se rozloučili s jizerskohorským psím pašákem Gregorem.
Chvíle těžká hlavně pro Luboše, který na počest svého věrného parťáka vyvedl krásnou cestu Západní komín….
My ale víme, že smrtí to nekončí…. Tom Atom.
Tak nás čeká příští rok video od Honzy Trnky o lezení v Jizerkách. V Zahradních plotnách jsme byli trénovat pohyb na laně ve stěně, Honza neměl žádnej problém, po chvilce nejistoty už se pohyboval ve stěně úplně v klidu. Pak dorazila parta lezců a jeden z chasníků vyvedl Cestu opozdilců 6b od P. Prachtela, moc pěkná cesta.
Babí léto se rozhostilo v Jizerských horách. Křišťálově průzračný vzduch, výhledy ostré jak z údolí k horským lesům a skalám, tak z jejich vrcholků do kraje pod horami. Dny, za kterých nemůžeš zůstat doma a když už s batohem plným lezeckých cajků stoupáš barvícími se bučinami k žulovým věžím a stěnám, volíš tak, aby ti ze svého temene nabídly co nejkrásnější a nejotevřenější výhledy do krajiny.
NOS
Dominanta údolí Černého potoka. Stěna spadající k jeho vodopádům je asi 50m vysoká. Charakteristický je pro ni střechovitý převis tvaru nosu. Klasický průstup údolní stěnu je jedním z nejkrásnějších výstupů v Jizerských horách.
Jizerskohorská oblast Srázy je místem, jakých moc není. Nad koruny majestátním buků ční vrcholy impozantních žulových věží a další nespočet skal, skalek, věžiček, balvanů a ploten je ukryt ve stínu jejich větví. Dvě období mám na Srázech nejraději – a jistě nejsem jediný: jarní období světle zelených rašících lístků buků a borůvčí a babí léto. Buky, trápené letošním suchem, již na mnoha místech shodily listí, aniž by stihlo v jejich korunách zezlátnout a následně na sebe vzít barvu mědi. Přesto nastává barevný čas….dny se ale krátí a rozdíl teplot mezi stinnou a sluncem nasvícenou stranou skal je citelný. Právě za takového dne jsme – tentokráte ve větší skupině – vyrazili na Ostrou stěnu, Ostrou věž a k nim přiléhající rozložitou žábu. Tom Atom..
Tak se nám konečně vrátil pan Větvička z Kanady a hned na přivítanou nás vytáhl na krásnou Údolní cestu na Sviní kámen. Je to nádherná šestka,, doporučuji.. Foto uvnitř..
LIŠČÍ SKÁLA nepatří do kategorie trofejních jizerskohorských skal – tedy těch, kvůli kterým se do Jizerek jezdí. A nám to nevadí. Stručně a jasně: “Liščí skála je krásná!” Často na ni přišla řeč, když jsme vyráželi do hor za pozdních odpolední nebo kratších podzimních či zimních dní, prostě kdykoliv, kdy na delší výpravu nebylo pomyšlení. Nejednou jsme stáli na cestě stoupající údolím Hájeného potoka, jen k Liščí odbočit. Jednou ale dostala přednost Mechová věž, příště Koráb, pak se zase šlo úplně jinam….Liščí – jak už to skály umí – na nás mlčenlivě čekala v přítmí lesa, lhostejná k tomu, zda na ní někdy znova ( protože oba už jsme tu byli ) zavítáme. Každopádně v sobotu 19. září 2015 padla volba právě na ni. Z náhorní strany snadné – ovšem hezké – rehabilitační cesty pro rozlezení mojí odoperované nohy, z údolní strany Luboš vytáhl krásnou šestkovou cestu, po které jsem se také vysoukal nahoru. Kolem klid a mír zářijových lesů, nad hlavou modré nebe a plující bílá oblaka, starosti všedních dnů zanechané kdesi v údolí….vzácný den. Tom Atom..
Léto protéká mezi prsty, nejkrásnější dny na lezení si vychutnávám v nemocnici a později s berlemi. Jako Gandalf opřený o hůl – v mém případě francouzskou – se dívám směrem k lesům…..dny plynou, spojují se v týdny a i ty odplouvají….haxna se hojí pomalu a neklid roste. Musím do hor! Nejen kvůli lezení, ale i pro jejich schopnost navodit v duši klid, tělem nechat protékat jejich poklidnou, ale všeprostupující, energii. Čistý absťák….a najednou to jde, noha drží – není na co čekat: batoh na záda a mazej! Telefon Lubošovi, rychlá domluva a jde se na věc….něco lehčího na otestování kotníku, ale zároveň dostatečně zahánějícího hlad po horách – skála s promlouvajícím geniem loci, monumentální žulová věž – Věž Grálu. Skvělá volba – oceňujeme při výhledu z vrcholového bloku. Není třeba slov, jen tiše vnímám radost z návratu….potom ještě dvě cesty na vedlejší skále, sousedícím Strážci Grálu a v nejlepším raději přestat….s dobrým pocitem domů….a když autem přejíždím hory od severu k jihu, zase to vím: tady jsem doma, hodně jsem si pocestoval, spoustu krásných míst viděl, ale TADY JSEM DOMA! Tom Atom..
Koráb ,, Bártlův kámen,,. Mohutný skalní hřbet spadající téměř až k Hájnému potoku, to píšou v průvodci,, Jinak je to krásnej kout Jizerek se zvláštní atmosférou.. Foto uvnitř..
Tak nám přibyl další frajer do kolektívu. Jmenuje se Jan a asi mu to půjde, byl podruhé na skalách a už si vyvedl pětku,, tak uvidíme,, 🙂
Po dlouhé době se Růža utrhla od práce,, tak kam jinam než do skal. Vyrazili jsme do Srázů nad Viničnou cestou. Na Žabího koně – údolní cesta (klasika) a sundat pytel na Ostrou věž, Vzpomínková cesta mě tentokrát pustila a musím říct, že je nádherná.. Foto uvnitř..
Ves JETŘICHOVICE, ležící při potoku Jetřichovická Bělá, vznikla koncem 14. století v souvislosti s hradem Falkenštejnem, postaveným na ochranu České silnice, která spojovala Čechy se Saskem a Lužicí a její část vedoucí ke státní hranici je dnes oblíbenou turistickou trasou. Obec dnes tvoří čtyři, dříve samostatné vesnice, od 18. stol. se společnou duchovní správou, které převážně patřily čtyřem českým šlechtickým rodům Michaloviců, Berků z Dubé, Kinských a Vartenberků. Při pruském vpádu roku 1778 vojáci i zběhové obec vydrancovali. Zdrojem obživy obyvatel bylo zemědělství a domácí tkalcovství, nějaký čas se dařilo klimatickým a minerálním lázním.
Osada Ostrov leží v nejvyšší části údolí, které za státní hranicí pokračuje SV a později SZ směrem jako Bielatal. Skály a pískovcové věže jsou na našem území roztroušeny po obvodu celého údolí a jsou charakteristické svou tvrdostí a většinou i příznivým vrstvením horniny. Výška náhomích stěn nepřesahuje zpravidla 20 m. Celou oblast rozdělujeme na tři části: východní, jižní a západní. Lezecky nejhodnotnější je východní část skal.
Tak já už mám dva uprchlíky doma a není to tak hrozný. Doma udělají mraky práce, jsou nenároční a je s nima sranda. 🙂 – A teď vážně, jsou to hodný kluci to jo, ale bacha hrozně chlastaj..
Byl to pěknej prázdninovej tejden. Pozdrav pro buzeranty do Holandska a jinak díky Tomu Atomu za zprostředkování super zážitku a podepsanej dres. Také díky kapele M. Horváta (jste nejlepší) :). Video uvnitř..
Oldřichov v Hájích je krásnou obcí pod lesnatými kopci Jizerských hor. Lesy se plazí dolů po stráních až mezi první stavení, pověstmi o starých lapcích opředený Hemmrich je od železniční zastávky coby kamenem dohodil. Snad žádnému návštěvníkovi neunikne pohled za žulovou hradbu Lysých skal, pokud je zrovna nehalí husté šedé mlhy, a ti pozornější a místa znalí očima naleznou mezi buky i vrchol jedné z ikonických skal Jizerských hor – Uhlířovy čapky.
Na oldřichovské železniční zastávce jsem mnohokrát nastupoval do vlaku a vydával se odtamtud jak směrem k Raspenavě, tak k Liberci. Prvním směrem vždy mnohem raději.
Návrat na Francouzskou čapku – tak jsme se s Kagotem vrátili do prosluněných lesů Jizerských hor pro pytel, který jsme tu 2. prosince 2014 za mlžného zimního dne zavěsili. Výstup na Francouzkou čapku, skalku nevelkou a dle vrcholové knížky zřídka navštěvovanou, není úplně zadarmo. Vylezli jsme opakovaně Starou cestu Varianta V, trochu si u toho zanadávali, trochu krve ztratili a hlavně pak užili velkou radost a ohromně nás to bavilo. Slanění přes převis, který je při výstupu klíčovým místem. Druhé fajnové místo je ve spárce vedoucí k samotnému vrcholu. Tom Atom..
Video, které se vrací k lezení na Zvonu 22. července 2015 viz. reportáž ZDE. Kristýnka se poprvé v životě zapsala do vrcholové knížky na této erbovní skále Jizerských hor, my s Lubošem jsme se na Zvon vrátili po poměrně krátké době. Nikdy jsme tu nezažili takový žár, nikdy jsme nečelili takovým náletům vos. Každý roční čas má svoje a my se těšíme, až se na Zvon zase vrátíme za babího léta, kdy se začne barvit listí na stromech – pokud tedy za panujícího sucha stromy své listy udrží. Už dnes to na Srázech vypadá zoufale, seschlé zelené listy pokrývají zem, stromy jsou žárem spálené…..i k tomu se vrátím v nějakém z následujících videí, materiál natočený mám. Tom Atom..
Jindrouš mi poslal pár fotek ze skal pod Ještědem,, Foto uvnitř..
Pár fotek z hodně horký neděle je uvnitř ,, bylo fakt horko, každej dvě cesty a rychle na Bártlovku na pivko, (ještě že je 500m od skály)..
Poslední červencový den – nebo spíše večer a noc – byl ve znamení modrého měsíce.
Zahradní cesta vedoucí Zahradní strání je oku i duši lahodícím prožitkem. Ač jsou varianty průstupu různé, pestrost Zahraní stráně je ohromující a není na ní místa, které by nestálo za to zapamatovat si jej a chvíli na něm jen tak pobýt a vnímat jej. Tady se nespěchá a právě na takovýchto místech si člověk uvědomí, že žije a je součástí něčeho, co ani nelze rozumem pojmout…. Tom Atom..
Marťa, Áďa, Jindrouš, Kristýna a ich. Vyrazili jsme do Zahradní stěny, letos ji dost navštěvujeme, už se asi tolik nebojíme jako loni, když jsme s lezením začínali. Jindrouš s rodinou vylezli Starou cestu a Výroční cestu na Jeskynní stěnu. Já s Kristínou jsme si dali Kyliho cestu na J. s.. foto uvnitř..
Modrý měsíc – nebeský úkaz, kdy v jednom kalendářním měsíci můžeme na nebi spatřit dvakrát úplněk. Jev, který jsme pozorovali z Paličníku a přilehlých skalek Paličky a Skřítka. Není to ovšem jediný důvod, proč je červenec MODRÝM MĚSÍCEM. Ve vrcholových partiích Jizerek dozrávají borůvky – letos mimořádně velké a sladké. Za takových dní je radost toulat se horami i s dětičkami, které pro pusu plnou borůvek zapomínají na únavu a nadšeně skotačí mezi skalními kupami, stromy a ostrovy borůvčí. Dětská radost je upřímná, její projevy spontánní a nakažlivé. A když večer za odměnu zaplane před stanem oheň, ráno se snídá na zahradě za asistence psů a po snídani připraví neoficiální hejnická agentura pro radostné zážitky další atrakce, nemůže hodnocení víkendu znít jinak než BÁJEČNÝ. Tom Atom..
ZVON – středa 22.7.2015. Letní žár dostoupil vrcholu, slunce se opírá do svahů a nemilosrdně pálí. Nejen lidé, ale i skály se potí. Prý že bychom měli jít na koupaliště máchat si v něm koncovku, říkají ti “rozumní”. A my odpovídáme: ” Kdy jindy lézt než teď? Až bude pršet, tak to nepůjde….”. Vyřážíme tedy na Zvon, skalní legendu, která se nikdy neomrzí…
Divá Máří za podmračeného červnového podvečera 2015 – nevím, jaké počasí panovalo v divokých stržích, ze kterých se tato impozantní žulová věž vypíná, bez pár dní před 120-ti lety, kdy byla poprvé zlezena, což byl na tu dobu mimořádný počin.
Tak jsme konečně přelezli Zahradní cestu, která prostupuje od úpatí zahradní stěny až na Stojku. Je to stará klasika z roku 1955 kterou poprvé přelezli pánové – Josef Ebert, Emil Novák, Jiří Hradil a Josef Hromádko..
Po dlouhé době se nás sešlo hodně – Marťa, Krista, Hami, Láďa a Lubomír ,, ale hlavně s náma vyrazil Láďa Hamáček. Už mu je zase o rok víc,, 75 let,, a zase se s tím porval a zdolal vrchol, klobouk dolů Láďo.. Foto uvnitř..
Tak jsme konečně spáchali nevěru vůči Jizerkám a vyrazili na Krkavčí skály nad Hrádek nad Nisou..
Fellerova věž je morfologicky i historicky nejcennější horolezeckou věží Lužických hor. Pojmenována je po žitavském profesoru Theodoru Fellerovi, který spolu s libereckým fotografem Adolfem Gahlerem a Ferdinandem Siegmundem vystoupil na její vrchol již 17. června 1894, ale za pomoci provazového žebříku. Horolezecký prvovýstup uskutečnili 21. května 1904 Karl Kirchhof a Franz Salomon.
ČERTŮV KÁMEN – nápadná skála asi 40m JZ od vrcholu Černého vrchu (1025mnm), nejvyššího bodu Vlašského hřebene. Skála má z horolezeckého hlediska historický význam, neboť jejího vrcholu bylo dosaženo A. Gahlerem s pomocí přehozeného lana již 29.7. 1885. Na S stěně skály je umístěna pamětní deska horolezců, kteří padli v 1. světové válce.. Foto uvnitř.
Někdy se to prostě stane, že naše tělesná schránka – jakožto automobil – havaruje, protože duše, coby její řidič, s ní prostě vymete škarpu.
Divá Máří – skála, se kterou je neodlučně spjat počátek horolezectví v Jizerských horách….úctyhodná skalní věž zvedající se z řídka navštěvované lesní divočiny jedné z neneschůdnějších částí našich hor..
Léto má pro lezce jednu super výhodu ,, a to tu, že můžeš vyrazit do skal i v sedm večer,, a když se k tomu povede ještě krásnej západ slunce, tak se ti nechce ani domů.. foto uvnitř..
Každé místo na světě má ten svůj pravý čas pro návštěvu – Dolomitům sluší azurové nebe a žluť podzimních modřínů, k listnatým kanadským lesům na východním pobřeží zase patří indiánské léto s rudými javorovými listy……jen u Jizerských hor si nejsem vůbec jistý, jaký je ten jejich čas. Ne snad proto, že by v některém období nestály za návštěvu. Přesně naopak!
Nádherné video od Jana Trnky uvnitř..
Odhozené berle ještě ani nestačily dopadnout na zem a Zádíčko s Pacičkou ( Kagot s Atomem ) už zase vyrazili do skal. Jeden se zablokovanými zády, druhý belhal na nohu, přesto se nechali pohltit zelenými mlžnými bučinami a zase se si společně zalezli na žule.
Bolest z vyhozenejch plotýnek moc neustupuje,, nedá se nic dělat, závislost na horách a skalách je veliká, tak vyrážíme z Růžou v neděli po O do skal.. Zvládli jsme tři vrcholy, Mech. věž, Bukovou věž a Liščí skálu.. Pár fotek uvnitř..
Tak nás pan Větvička zase vyškolil. Vyrazili jsme na Polední stěnu, prej je tam pěkná pětka z údola. Nalezl do cesty a upaloval stěnou jako vždy, ale náhle zásek v diagonální spáře (klasická jizerská širočina). Strávil v ní docela dost času, ale na prvním musíš z rozvahou. Dolezl na stanoviště a navázala se Růža. Na to, že byla poprvé ve skalách tak ji to šlo velice dobře, než se dostala do zmíněné spáry. Co vám budu povídat 10metrů lezení ji trvalo asi 2 hodiny, hurá je na stanovišti, beru lezečky a mažu nahoru, do stávám se do spáry kde měli všichni problém. Hnus, hnus, odporná, prasečská spára, kdybych nemusel vybírat jištění tak se nechám spustit. Na stanovišti skládám poklonu Růže, poprvé ve skalách a dala bez keců tokovej hnus. Od stanoviště už to bylo zase pěkné lezení. Po slanění koukáme na hodinky jak dlouho nám to trvalo, paráda, jenom 6 hodin. Doma když jsem koukal do průvodce a na fotky, tak jsem zjistil, že jsme to lezli blbě. Větvičká má asi novou cestu. Horezdar.. Foto uvnitř..
Váňa, Pancho, Joki a já,, po hodině hledání jsme našli cíl, hurá a doprdele,, ztratil jsem foťák, tak zpátky k Čihadlům. foťák nikde, ok jsou horší věci. Jsem v sedáku a zjišťuji, že jsem si zapomněl lezečky, neva beru si Váňovi, pod vrcholem v Cestě čekatelů HS se kroutím jako žížala a jsem bezradnej,, někdy jsou takové dny. Vzdávám a vyvádí Váňa, pod vrcholem stejnej problém. Začíná pršet, paráda, rychlej přesun na V stranu a pokus o Zimní cestu,, uf, vrchol je dobit. NĚKDY JSOU TAKOVÉ DNY.. Při cestě zpět Váňa foťák našel, je to pašááák.. Foto uvnitř..
HOUBA – osamocená skála, která se nachází asi 300m vpravo od zeleně značené cesty z Pytláckých kamenů na Předěl.. Pár fotek uvnitř..
I takto se dá trávit čas na dně nádoby.. Video uvnitř..
Po povedeném videu ze Zahradní stěny od Atoma přidávám pár fotek..
Pár fotek z malého blbnutí na plotnách v Zahradní stěně uvnitř..
Skutečný prožitek ve své celistvosti – vnímaný všemi smysly a navíc ještě rezonující s momentálním vnitřním rozpoložením – nelze předat.
Jaro v Jizerských horách – těžko uchopitelných pár dnů, kdy se změní všechno: zvuky a vůně lesa, barvy; šeď žuly a buků a měď spadaného listí prozáří nejprve v údolích a postupně i na hřebenech světle zelené lístky buků. Pod zelenou střechu se ukryjí v zimě viditelné skály a koryta potoků. Všude spousty ptačího zpěvu…dotek s drsnou žulou už nestudí a boty lze konečně zase zout….. Tom Atom.. Video uvnitř.
Foto a pěkné povídání od Atoma uvnitř..
Jedeme-li po konečně opět otevřené silnici od Souše ke Smědavě, po pravé ruce se nám táhne lesnatý Vlašský hřeben, na němž je z těch správných míst dobře patrná skála. Je to Čertův kámen, cíl mé dnešní nenáročné, ale krásné, žulodrápací výpravy ( jak už se stává tradicí, tak osamnělé, protože Kagot postupně mění své záliby a z LEZCE se stává LEŽEC ). Ve chvíli, kdy se les rozestoupí, objeví se žulové skalky seřazené v jednom šiku a ta nejvýše poležená je vlastní Čertův kámen.
Větvička, Pancho, Čad a já,, směr Nos – Údolní cesta. Cestu jsem lezl po čtvrtý a zase jsem se bál, je to fakt vejška.. Na vrcholu nás čekalo příjemné překvapení v podobě horezdaru.. Cestou do údolí jsme se stavili na Zevlounu, kde lezli Marťa s Jindroušem. Přelezli jsme pár cest a na konec Převislou cestu která je moc pěkná.. kagot..
Nestresujte děti a nechtějte po nich, aby se chovali jako dospělí. Přejte jim jejich dětství a pokuste se využít šanci, že se s nimi můžete chvílemi do dětství vrátit…. Tom Atom.
Trojčata jsou jednou z těch skal Jizerských hor, které se netěší zrovna velké návštěvnosti. Dokud jsou stromy bez listí, dají se Trojčata ještě vcelku snadno najít, ale až se les zazelená, zase budou dobře skryta čekat na další zbloudilé duše lezců a náhodných návštěvníků…. TOM ATOM..
Klokočské skály – pás pískovcových skal trošku bokem od nejčastěji navštěvovaných částí Českého Ráje, ovšem o nic méně malebná oblast+. Ideální cíl jarních výprav, kdy v lesích kolem Zásady ještě najdeme poslední zbytky sněhu. Tom Atom.
Marťa s Jindroušem mi poslali pár fotek z výstupu na Kohoutí hřeben..
Lezli starou klasiku – Hřebenovou cestu.. Foto uvnitř..
ŮTERÝ, telefon – čau Atom, jdem do skal, ale nemá moc času,, vyrážím čus.. Ňáký komplikace po cestě, Atom přijíždí pozdě,, neva jdem na Kočičáky ty jsou nejblíž. Za chvíli jsme pod skalou.. Atom, jelikož má rád plotny,, tak se pouští do nechvalně známé cesty Skialpinistická za VI.. Plotna která se drolí pod Atomovejma nohama se mi nelíbí a mám větší strach než on když je 5metrů nad druhým kruhem,, uf je nahoře.. je to pašák a novej plotnovej lezec kterej nám ještě ukáže kde má kanec otvor.. kagot..
Po dlouhé době jsem vyrazil do skal s Jindroušem a Marťou. Kam jinam s touhle partou, než na Grálovku (oni totiž jinam nechodí). Vzali sebou dceru Áďu a synovce Quida. Vúbec se toho nebáli, vrchol zdolali cestami o obtížnosti 5.
Jižní výspa Jizerských hor – Černostudniční hřeben, ukrývá ve svých převážně smrkových lesích nádherné skály, jejichž žula je svou barvou a hlavně zrnitostí odlišná od žuly v ostatních částech Jizerek. Místní žule se říká Železnobrodská, jiné zdroje uvádějí Tanvaldská. Kraj chudý na úrodnou půdu byl naopak bohatý na žulu a tím pádem i na kameníky, kteří na Černostudničním hřebeni rozlámali nejeden balvan a dokonce i monumentální Beranskou skálu. Taková věc už by se při dnešní ochraně přírody stát ( snad ) nemohla, ale hřeben mezi Černou Studnicí a Muchovem přišel o svou dominantu. Buďme rádi za skály, které tu zbyly – potěší oko každého návštěvníka a srdce i ruce lezců…. TOM ATOM.
Sviní kámen – žulová bašta nad hřebenem Srázů. Náš cíl první dubnové žulodrápací výpravy po aprílové sněhové nadílce.
Aprílová nadílka sněhu už roztála, jaro se sice pomalu, ale snad definitivně, ujímá vlády nad Jizerkami. Vysoké modré nebe, zpěv ptáků, osychající skály – nejde zůstat doma. Rozhlédli jsme se ze Sviního kamene, kde jsme pro výstup zvolili Bukovou cestu, samotné nás překvapil Horezdar na Jizerském kostelíku a cestou zpět jsme vyšli Hladkou cestou na Ostrý roh. Domů jsme se vraceli s přicházející tmou….co víc si přát?! Tom Atom..
….únava – někdy prostě přijde a pohraje si s tebou: už cestou do hor jdeš tak nějak ztěžka, bágl má snad metrák, berou tě záda, ruce bolí, už jen vklouznout do sedáku je dřina, dotkneš se skály a víš, že to není ono….ALE! Pak si řekneš: “Je lepší cítit se jako moucha a BÝT V HORÁCH nebo být fit, cítit se nabušeně a v V HORÁCH NEBÝT? Volím tu mouchu…. :-)) Vždyť ono stačí sednout na slunci, opřít záda o buk a dívat se, poslouchat, vnímat. Každý den nepadají rekordy, ale to ještě neznamená,že je ten den horší….Zahradní stráň, Úzká plotna – cesta Podzimní dech. Tom Atom..
Dali jsme si s Kagotem Sněhuláka, Gorilu, Borovou věž a právě legendárního skalního obra – Uhlířovu čapku. Prostě skály na stržáku je třeba si užít teď, dokud je v lesích takřka pusto…. TOM ATOM. FOTO UVNITŘ..
Frýdlantská věž, čtvrtek 19.3.2015 – hlavní cíl čtvrteční žulodrápací výpravy na Stžák. Už druhý den po sobě užíváme famózní počasí, které se rozhostilo nad Jizerkami.
Atmosféru okamžiku nelze plně předat. Však se říká: “To musíš zažít sám.” Ale částečně se můžeme podělit o pohodu dnů, kdy si v JIZERSKÝCH HORÁCH předává vládu zima s jarem. Když přijdou takové dny do našeho kraje, je hřích zůstat doma. Žádný den se neopakuje a….. …….a smrtí to nekončí. TOM ATOM.. Video uvnitř..
Dnes jsme s Kagotem dali Oldříška a Dolní Lysou skálu. Vše za mimořádného slunečného a bezvětrného počasí. Přijdeme a odejdeme a nic krom zápisu ve vrcholové knížce po nás nezbyde. Tom Atom.. Foto uvnitř..
Předjaří v Jizerkách….slunce se opírá do strání a ohřívá skály, buky bez listí umožňují výhledy v létě nemyslitelné, spousta ptačího zpěvu a zurčení potůčků sycených tajícím sněhem. To opravdové jaro to zatím ještě není, ale když se nám takové dny rozhostily nad krajem, nejde zůstat doma. Žulový absťák je třeba uspokojit a tak jsme s Kagotem vyrazili na vyhřáté plotny Kohoutího hřebene a při návratu se ještě zastavili na Supí hlavě. Tom Atom. Foto uvnitř..
Na Jizerky si lze snadno vypěstovat závislost…. Tom Atom. Video uvnitř..
Čistil jsem počítač a našel pár fotek s Maturáčkem.. foto uvnitř..
Čtyři rodiny v tělce,, byla to docela sranda,, foto z prosince 2014 uvnitř..
Další fotky z dalšího dne na ledopádech ve Štolpichu..
Lidé narození v létě nemívají rádi zimu a já nejsem výjimka, zimu bych dokázal přespat v brlohu jako medvěd. Zima má pro mě smysl jen v tom, abych se uměl radovat z jara, až přijde….ale musím uznat, že Štopichy v zimní kulise mají svoje nesporné kouzlo… Tom Atom..
Jizerské hory – Štolpich, 5. únor 2015 – nádherný zimní den na ledu, žule, sněhu….dvě věci pobavily: 1) To je offroad, ten vyjede všude ( Kagotovo láskyplné vyznání Suzuki Samurajovi těsně před tím, než se zahrabal a my pokračovali pěšky ). 2) Pancho, věrný Kagotův pes pomočil batohy dvou týpků, kteří se také hlotonili kus nad cestou na ledopádech….ale jinak pohoda v krásné zimní kulise…. Tom Atom.. Foto uvnitř..
Tak jako kdysi jako děti my se sestrou, tak dnes se svými dětmi- sáňkování na cestě u domu. Nebe jako vymetené, umrzlo, bílo, prostě zimní pohoda se vším všudy…. Tom Atom.. Video uvnitř..
Marťa mi včera poslala fotky z výstupu na Pohovku. Měli s sebou samozřejmě naší kamarádku,
(která trpí vrozeným kreténizmem) Majáčka, je to rozená modelka, koukněte na fotky uvnitř..
Ještě když jsme s batohy na zádech dnes stoupali s Kagotem údolím Hájeného potoka, cíl dnešního lezení nebyl daný. A tak jsme si mohli užít komfort okamžitého rozhodnutí podle momentální chuti….
Těsně před polovinou ledna jsme odstartovali další sezonu.Severní strana Jizerek je bez sněhu….proč toho nevyužít…. Tom Atom.. Video uvnitř..
Vyplatí se to…..vyplatí se vozit v autě bágl s věcmi na lezení a nějakou tu vrstvu oblečení navíc. Máš tak naději, že rutinní cesta šedivým ránem do práce se může za pár hodin proměnit v neplánovaný a o to lepší zážitek.
Letošní sezonu jsme začali s Atomem výstupem na ZVON. Atom si vyvedl Dvojspáru. Na to, že leze dva měsíce super (až na ty posraný trenky). Foto uvnitř..
Když se nad Hejnicema chvilku vyčasí.. Foto uvnitř..
Malá ukázka,, jak se dostává dřevo z lesa kde se nedostane traktor ani kůň. Video uvnitř..
Pár fotek ze štolpichu uvnitř..
Přemejšlel jsem o tom, jak popsat a shrnout sezonu 2014. Na jutubu my napsal Tom Atom komentář pod jedno video a ten my přijde hodně dobrej . Takže ode mě ať jste zdraví a zbytek si kupte.
A od Toma Atoma — ….myslím, že je velmi nezodpovědné pohybovat se po setmění v lese. A dokonce na skalách. Kazíš svým videem mládež. Daleko bezpečněji je v obchodních centrech a multikinech a nebo doma u TV, kde nehrozí takové nebezpečí.Obecně chodit po lese mezi zvířecími exkrementy, bez eskalátorů, umazat si značkové džíny….to je zřejmě nějaká forma duševní poruchy. Snad všichni takoví postupně zaniknou ( vymřou ) a nová generace lepších lidí přijme veškeré výdobytky moderní civilizace. Raději choď do práce ať vyděláš na nový trendy mobil, kup si doplňky stravy, trumfni souseda novým autem s kmotrovskou SPZ, zaskoč se vyfotit s Verešovou na dolní stanici vleku českého Aspenu, ….prostě PROBUĎ SE, PROZŘI a přestaň se někde hlotonit po nočních horách. Lesy ti stejně vykácíme, skály rozlámeme, zvířata sežereme, ty nenapravitelný snílku….
…VIDEO UVNITŘ…
Svinské čelo – přes vrcholky přecházela fronta, vítr se proháněl mezi buky a já si vzpomněl na slova klasika: “V horách si uvědomíte, že sem moc vašich nepřátel nedosáhne – hory jsou místem pro přátelství.” TOM ATOM.. Foto Tom Atom, video kagot. video uvnitř..
…to nám ten rok hezky utekl…bude ten příští lepší nebo horší?! Co bilancování uplynulého a předsevzetí do dalšího roku? HOVNO! Je to jen číslo. Čas si plyne dál bez ohledu na to, jaké jsme mu přiřadili číslo v naší lidské touze pořád něco počítat a měřit. Bude takový, jaký si jej uděláme, zábavy budeme mít tolik, na kolik si uděláme čas, staří budeme tak, na kolik se cítíme….. ….takže toto není sestřih roku, ale SEZONY…..Tom Atom.. Video uvnitř..
Poslední setkání klubu Severní freediver v roce 2014.. Video uvnitř..
Pár opravdu krásnejch fotek Jizerek od Toma Atoma uvnitř..
Křišťálově čistý prosincový den na Jizerkách, krásné lezení, skorodramatická vsuvka a poslední den, kdy lze přejet hory napříč přes Smědavu – o půlnoci padla klec a zase se bude objíždět….. Tom Atom. Foto uvnitř..
…člověk ani nemohl pustit rádio: skoro celá republika naříkala nad námrazou. Nejezdily vlaky, tramvaje stály v ulicích, lidi bědovali, že se nedostanou do práce…..no, nám ta kalamita byla tak nějak ukradená a vyrazili jsme s Kagotem na speciální prosincovou pytlikovací výpravu do Jizerek….a nemělo to chybu. Tom Atom. Foto a video uvnitř..
V neděli jsme si vyzkoušeli lezení za tmy,, a jde to. Foto uvnitř..
Poselství naděje from Sebeřízení.cz on Vimeo.
Včera jsme s Atomem vyrazili na Koráb (Hubertův kámen) a na Špičatou věž. Přemrzaly nám pazoury, takže jsme trochu krváceli, kdo zná, tak ví ,že necitelná ruka se lépe trhá 🙂 . Oba jsme na tomto místě byli poprvé, je to krásné místo a skály jsou impozantní. Byla to zase paráááda. Foto uvnitř..
Tak jsem si konečně sedl k materiálu z potápění z dovči.. Video uvnitř..
Krásné lezení s Kagotem na Věži Grálu. Na severních srázech hor a pod nimi azuro, na tanvaldské a liberecké straně déšť. U Věže Grálu jsme se sešli s Jindroušem a Marťou a později s dalšími….viděli jsme stádo vysoké, parádně si zalezli, pokochali se výhledem do údolí – dobře oslavený 17. listopad. Lezení, příroda a hory – to je svoboda, ne pokládání věnců a kecy v kleci…… Tom Atom.. Foto a video uvnitř..
Sobota, venku hnusně, tak co dělat? Telefon s Atomem a vyrážíme na Francouzské kameny. Pustili jsme se do šestkové Hlavové spáry na Benjamínu. Nešlo a nešlo nám to. Pak se tam objevil neznámý lezec jménem Abu. A spáru vyběhl sólo. Byla radost na něj koukat. Takže nás nahoru vytáhl na druhým. Je to pěkná cesta a doporučuju si ji přelízt. Po zbytek dne jsme boldrovali po okolí. Foto uvnitř..
